Jaromír Nohavica
MF DNES -  26. 2 .2004

Hrdina, mučedník, dezertér i milionář

Portrét padesátiletého písničkáře, který se protloukl až na vrchol českého popu

Jeho životní příběh by si zasloužil román. Hlavní hrdina v něm bude chvílemi bohem a jindy zrádcem, tak jako ve skutečnosti. Čím bude v roce 2004? Snad spokojným hrdinou - deska Babylon patří k těm nejprodávanějším, některé písně začínají lidovět a Jaromír Nohavica je favoritem na zpěváka roku.

"Člověče, Jarku, co tady na Kanárech děláš?" Té otázce kolemjdoucího turisty jako by rusovlasý muž s knírkem nerozuměl - pokrčil rameny a anglicky prohodil: "Sorry, I don't understand." Promiňte, nerozumím. Aspoň na dovolené chce zapomenout na cirkus, jak říká světu populární hudby. Cirkus? Snad. Ale potom je Jarek Nohavica nejžádanějším kejklířem.
Ten příběh z dovolené může mít pokračování.
Nenechme se totiž zmást jeho melancholickými písněmi ani tím, že se straní večírků.
Jarek Nohavica je veselý člověk, který se škodolibě těší, že za ním po některém koncertě přijde do šatny jistý pán s historkou: "Představ si, že jsme s naší mámou viděli o prázdninách Amíka, který ti byl hrozně podobný..."
On se na něj nechápavě podívá a řekne: "Sorry, I don't understand."
U "cirkusu", který ho přijal roku 1982, zažil hodně pádů. Doslova, někdy se na pódiu válel pomačkaný, jako by zrovna vylezl ze stohu.
To ale bejvávalo. Teď je vysoko.
Život má klidný, deska se prodává, jeho oblíbený Baník mu dělá fotbalové pomyšlení. A zatímco se národ usmívá nad novým hitem o Frantovi Šiškovi, který vyhrál tisícikorunu v televizním Milionáři, zpěvák už dávno rozbil bank.
Což je podivuhodný úkaz - zatímco ostatní celebrity se vesměs ochotně ukazují v časopisech nebo televizi, on se obvykle přemluvit nenechá, a přesto všechny poráží. Jestliže budeme úspěch poměřovat vydělanými penězi, stačí zmínit několik čísel: neuběhlo půl roku a alba Babylon se už prodalo 80 tisíc kusů. Disk stojí 350 korun. A i když Nohavicovi nikdo nevidí do smlouvy, takhle žádaný umělec může dostávat i čtyřicetiprocentní podíl.
Pokud by skutečně měl takový podíl, dojdete k částce kolem jedenácti milionů.

Předhozen lvům

Není nic příjemného být v pubertě, mít zrzavé vlasy, velké uši a beznadějně někoho milovat.
Jarkovi pomáhala kytara, se kterou si začal jako naprostý samouk někdy před čtyřiceti lety. A i když byli na chmelu mnohem větší frajeři, slušný zpěvák se nakonec s nějakým děvčetem taky sblížil.
Zbožňoval tehdy Krylova Bratříčka nebo písničky Simona s Garfunkelem, na čemž se dodnes nezměnilo nic, jen do té domácí diskotéky ledacos přibylo. Vedle hip hopu leží opera, například.
Předhozen lvům byl písničkář Nohavica v březnu roku 1982.
Až do té doby věděli o jeho muzikantské tváři jen kamarádi, a jestli byl známý, tak jako textař, co vymyslel Lásko, voníš deštěm pro Marii Rottrovou.
A teď najednou sedí na jevišti Folkového kolotoče v Porubě, hraje Když mě brali za vojáka a Setkání s Puškinem, a v těch několika minutách se děje cosi zvláštního...
Koncert uváděl hudební kritik Jiří Černý, který později zavzpomínal, že měl vlhko v očích: "Duše mi začala světélkovat radostí nad tichým, pokorným prostorem, který jako by se vytvářel ne uvnitř písničkáře, ale kdesi kolem něho."
Tichá pošta tehdy odcházela z Poruby do všech koutů Československa, jak dokumentuje vzpomínka Zdeňka Vřešťála ze skupiny Nerez: "Vznikl lavinový efekt a už někdy v květnu Jarka všichni znali. Kdyžn jsem mu zorganizoval koncert na pražské Rokosce, bylo narváno."

Zakazovaný donašeč

V té ponuré době za ním sice jezdili příznivci po celé zemi, ale mnohdy až do poslední chvíle nevěděli, jestli se koncert uskuteční.
Nohavica, ostatně jako mnoho dalších písničkářů, nedodržoval schválené scénáře vystoupení, takže přicházely zákazy. A aniž o to stál, najednou byl mučedníkem. Tím víc měly jednou kdekoho překvapit Cibulkovy seznamy...
Například roku 1985 pozval zpěvák svou manželku na Portu - tam ho uvidí jako hrdinu s tisícihlavým sborem. Martině se na festival do Plzně moc nechtělo, ale přesvědčit se nechala, načež byla svědkem dvou pokynů. Nejprve odpovědní lidé řekli: "Můžeš na chviličku, Jarku? Letos hrát nebudeš." A hned nazítří: "Měl bys opustit město, bude to lepší." Jelo se zpátky do Slezska.
Když se pak národ roku 1991 dozvěděl o jeho kontaktech s StB, Nohavica mlčel. Zlobil se na něj kvůli tomu mimo jiné i Karel Kryl. "Mlčení je moc špatná zbraň," napsal v knize Půlkacíř.
Přátelé nepochybovali, že jejich Jarek nikomu neublížil, a on sám se nakonec v rozhovoru pro časopis Reflex hájil přesvědčivě. Ano, scházel se prý s jakýmsi poručíkem ve vinárně, neposlal ho bohužel do háje, ale nikdy se nebavili o důležitých věcech.
A zatím se nenašel člověk, který by dokázal opak.
I přesto písničkářovi spolupracovníci tuší, že ho tohle břímě (jakkoli nespravedlivé) tížilo. "Možná právě kvůli tomu začátkem devadesátých let tolik pil, kdo ví..." uvažuje Zdeněk Vřešťál.

A do kafe rum...

Nohavicovu teorii alkoholického kopce proslavil Zelenkův film Rok ďábla. Ve zkratce - průměrný Čech podle ní chlastá jak duha a jde nahoru, ale když dojde na vrchol, je ztracen:
"O co jde?
Někdo chlastá celý život a nic se mu nestane.
Proč?
Protože ten jeho kopec je strašně vysoký.
On prostě celý život popíjí a furt leze nahoru.
Bohužel nikdo z nás neví, jak ten kopec máme vysoký."
Když na podzim roku 1991 nastoupil ztrhaný zpěvák protialkoholní léčbu, byl od svého vrcholu kousek. Během rozhovoru s novinářem vypil klidně flašku rumu; lil si ho do skleničky od hořčice, normálně konverzoval a pak odešel rovným krokem jako Rus.
Bylo i hůř. Při koncertech zapomínal texty, povídal nesmysly, občas upadl... Někdy se dokonce probudil pod širákem.
Je zajímavé, jak mu kamarádi věřili - tušili jsme, že dokáže přestat, protože je hrozně silný, shodují se. "Takové osobnosti si většinou věří a mají se natolik rády, že závislost porazí," říká například Karel Plíhal.
Ve dvaadevadesátém začal Novavicovi nový život, a když napříště slavil narozeniny, tak s limonádou a kávou (ačkoliv hostům nakoupil whisky ve velkém, protože rozhodně nebyl a není lakomec).
Když dostane otázku, jestli mu někdy sklenička nechybí - už kvůli nápadům - odpovídá: "Není pravda, že básníci píší v opilosti líp. Svět, který vnímám teď, je hlubší a ostřejší. Do temných hlubin si už sáhnout nepotřebuju, už jsem tam byl."
První abstinentskou deskou Mikymauzoleum pak zahájil pouť za nebývalou popularitou, vážeností i komerčním úspěchem. Jeho hudba byla najednou mnohem barevnější a brzy se v ní poprvé objevila heligonka z roku 1923, kterou zdědil po dědečkovi.

Moje hodná Martina

Velmi zajímavý postřeh na toto téma má zpěvačka Hana Hegerová. "Neznám Jarkovu paní," předesílá, "ale měla jsem radost, že ho ani v nejtěžších dobách nepustila k ledu, přestože určitě nebyla rozkoš žít vedle člověka, který se takhle ničil."
Tu větu by Nohavica podepsal.
I když se mu líbily i jiné ženy a dokázal zlomit obdivovatelkám srdce, manželku nikdy nezapomněl chválit: "Martina je tolik hodná!" "Vytváří mi domov, ve kterém nabíjím baterky," a "ona mi říká, jak se mi povedla která písnička..." Ano, takhle mu jednou ohromeně oznámila, že je Mikymauz jeho životní skladbou ("zapínám telefon, záznamník cizích citů / špatné zprávy chodí jako policie za úsvitu / jsem napůl bdělý a napůl ještě v noční pauze / měl bych se smát, ale mám úsměv Mikymauze - rána bych zrušil") a že už nic lepšího nenapíše. A jindy mu zas dokázala říct, že je jiná píseň až příliš sladká a předěláníhodná.
Učitelka Martina, ale ani dvě dospělé Nohavicovy děti, Lenka s Jakubem, se nikdy nestaly jeho hudebními spolupracovníky. "Oni jsou doma tak unaveni mnou jako písničkářem, že nemají zájem..."
Spolu s jezevčicí žijí v pěkném domě a do Prahy se rozhodně stěhovat nechystají - než by se z ní vymotali na kraj, to už jsou z Ostravy dávno ve své beskydské chalupě...

Jarkova specialita šéfkuchaře

Nahlédnout mu do nitra je přetěžké, ale o některých vlastnostech, rysech a zvycích není třeba pochybovat.
Nohavica je intelektuál a vášnivý čtenář. Své padesátiny loni oslavil devíti koncerty po Spojených státech, kde byl vůbec prvně. A co že ho zaujalo? Typický Nohavica: "Pamětihodnosti si nechám až na příště. Zatím mám protouláno centrum New Yorku s jeho kavárničkami, antikvariáty, knihkupectvími, galeriemi, mrakodrapy, Central Parkem. I zbořeništěm dvojčat."
Kdybyste se dostali do jeho ložnice, uvidíte knihovnu poezie. Možná pět set knížek. Začal s nimi ve svých jedenácti letech, když se poprvé bál u Erbenovy Kytice, a teď patří mezi jeho nejmilejší Seifert, Skácel a... ano, kolega Kryl.
Sám skládá rýmy pořád, píše si je do bílých nelinkovaných sešitů formátu A4 i do počítače. Někdy jsou určené pro písničku a jindy mají třeba jen pobavit kamarády v autě - jede se kolem hotelu Arkus u Jaroměře a on hned: "V druhém patře na hotelu Arkusu / Volala jsi: Jarku su..."
Pokud si ho pořád neumíte představit jako obyčejného člověka, dodejme, že je velkým fandou Járy Cimrmana, a že když chce doma udělat radost, připraví ostatním dušenou vepřovou kotletu na cibuli a okurkový salát s vyváženou zálivkou.
A taky miluje sport, i když navzdory rozšířené fámě nesložil hymnu "Baníčku, my jsme s tebou". Pouze ji pomohl fanouškům nazpívat.
Na fotbal však chodí pravidelně, a dokonce se stal prvním členem oficiálního fanklubu Baníku Ostrava. Teď by klubu přál titul mistra republiky, který mimochodem sám vlastní - získal ho roku 1997 ve hře zvané scrabble, při níž hráči sestavují z vylosovaných písmen co nejvíce slov. Pořád sice patří mezi nejlepší, ale doma spíš prohrává - s manželkou.

Den ode dne stárnu

Má ještě před sebou tolik úkolů!
Jeho současné vydavatelství je například přesvědčeno, že se musí stále pracovat na Nohavicově průniku do Polska. Babylonu se tam zatím prodalo jen tři tisíce kousků a mohlo by to být mnohem lepší.
Kromě toho se už ale zpěvák těší na dědečkování; v podkroví má přichystanou promítačku a plátno, stejně jako spoustu dětských knížek, které vnukům musí přečíst. Chce je taky učit písně a hrát s nimi člověče, nezlob se. "Budu veselý děda," doufá.
Snad proto má na pracovním stole položenou modlitbu svatého Františka Saleského ze šestnáctého století, jejíž začátek zní:
"Pane, ty víš lépe než já, že den ode dne stárnu a jednoho dne budu starý.
Chraň mě před domněnkou, že musím při každé příležitosti a ke každému tématu něco říci.
Zbav mne velké náruživosti chtít dávat do pořádku záležitosti druhých.
Nauč mě, abych byl uvážlivý a ochotný pomáhat, ale abych přitom nevrtal a neporučníkoval..."

Zkusím pro vás ještě něco vymyslet
Rozhovor s Jaromírem Nohavicou

Rozhovory Jaromír Nohavica prakticky nedává. "Na všechno jsem už odpověděl," odmítá novináře. Jedinou možností je zeptat se jej na něco nového. A když se ještě zmíní fotbal, promluví docela ochotně.


Co kdybyste zjistil, že se jeden z naplánovaných jarních koncertů kryje se zápasem Sparty na Baníku?

Chystáme těch pár koncertů s rozmyslem a s ohledem na umělce... Navíc - kdo by na takový koncert, proboha, přišel? Celý národ bude jako při Super Bowlu přilepený na obrazovkách při přenosu z Bazalů. I když... Přivedl jste mne na skvělou marketingovou myšlenku. Hned večer po tom fotbale odehraju koncert na Letné, a oslavím tak v Praze mistra ligy z Ostravy.


Začnete chorálem Baníčku my jsme s tebou?

Ano, a deset tisíc Pražanů bude zpívat se mnou. Bude to akt národního usmíření, jako Gott a Kryl na listopadové tribuně.


Ale ještě předtím se možná stanete zpěvákem roku. Přišel byste si případně pro sošku Anděla?

Přišel. Vážím si ocenění od lidí z branže, stejně jako od fanoušků, jen jsem se vždycky bál těch strašných estrádních ceremoniálů. Že mi tam budou předávat nějakého Českého lva a podrazí mi třeba nohy, tu sošku rozbijou nebo tak něco - aby se jako všichni lidi zasmáli a stoupla sledovanost. Já jsem na takové veselé věci zbabělec. Ale dodnes jsem třeba nezapomněl na krásný okamžik, kdy mi paní Hanka Hegerová předávala Anděla za Divné století. Takže letos přijdu a těším se, že si tam živě zahraju.


Stal jste se možná bezděky bohatou celebritou. Setkáváte se doma v Ostravě se závistí?

Závist nezvoní u hlavních dveří, ta se zaplevelí na zahradě přinesena větrem a vy to zpočátku ani nevíte. A co říci k penězům? U nás v Česku se o nich mlčívá, ale já se nemám za co stydět. Všechny peníze, které mám, mi dali lidé dobrovolně a myslím, že i rádi. Položili je na stůl a řekli: Jarku, hrej a zpívej nám. Dík, lidi. Zkusím pro vás ještě něco vymyslet.


Stalo se už, že se vám některá vlastní píseň ohrála? Některé kousky přece zpíváte už přes čtvrt století...

Jistě, ne jedna. Nebudu je ovšem jmenovat, aby se neurazily. Ony se totiž po čase vracejí a zní jaksi nově, jinak, zajímavě. Na druhou stranu se některé obehrají tak rychle, že nevydrží ani přes tu noc, kdy jsem je složil.


Baví vás ještě Tři čuníci?

Není nad dobře ohrané a jeté Tři čuníky.


Když jedete sám v autě, po jakých kazetách sáhnete nejčastěji?

Auto je můj jezdící walkman, tam si naposlouchám nejvíce hudby. Je to místo skvělého soustředění, ticha, vnímání - ale také zpívání, když se přidávám ke kapelám druhým hlasem. Cestu Ostrava - Praha dělávám za tři až čtyři cédéčka nebo kazety a poslední várka byla: TeDe, což je skvělý polský hip hop, Zuzana Navarová, pálený výběr ruských bigbítů a taky Richard Galliani. Toho jsem doposlouchával na Nuselském mostě. Na zpáteční cestu kupuji na kazetách české novinky, přeposlechnu si to, poučím se a pak to případně rozdám kamarádům.


Sám sebe posloucháte?

Nedávno jsem poslouchal Babylon, a to dost pozorně. Po jistém čase a s odstupem. Ze studijních důvodů. Je to dobrá deska. Drží pohromadě, ani zpěv není špatný. Víťa Sázavský odvedl ve studiu dobrou práci.

Tomáš Poláček
Zdroj: MLADÁ FRONTA DNES