JAROMÍR NOHAVICA

o něm |novinky |koncerty |diskografie |další tvorba |kontakt


RECENZE CD
 

Mnoha barvami dýchá Nohavicovo Divné století
MF DNES - 25.11.1996

Nenávratně ztracenou dobu, jež začala a končí Sarajevem a během níž byla rozmetána národnostně pestrá pospolitost střední Evropy, nazval písničkář Jaromír Nohavica divným stoletím. Tak se jmenuje jeho nová deska, která dnes vychází.

Dvě starší a čtrnáct nových písní dozrálo přirozeně: stejně jako dospěla Nohavicova umělecká dráha do stadia klidné vyrovnanosti. Nejprve skladatel a textař Marie Rottrové, později furiant, kejklíř i nepohodlný glosátor napsal téměř dvě stovky skladeb, z nichž většinu mohl zaznamenat na desky až po pádu starého režimu. Zvláště předchozí dvě alba, osudově pronikavé Mikymauzoleum a hraví Tři čuníci, tvoří s novinkou Divné století jakousi trilogii.

Zatímco doposud se Nohavica přikláněl spíše k úspornějšímu kytarovému doprovodu, nová deska hraje všemi barvami. Zní tu šalmaj, hoboj, roztodivné bicí nástroje Pavla Plánky, klávesy Petra Freunda, kytara Radka Pastrňáka, sbory i konkrétní zvuky. Ale hudebním symbolem nové desky je pro Nohavicu stará harmonika heligonka. "Je z dvacátých let," říká Nohavica. "Koupil ji děda. Hrával na ni, a když umřel, dostal ji můj táta. Teď se dostala ke mně. Nechal jsem ji opravit a hraje skvěle. Až budu starý, musím ji dát svému synovi Kubovi." Některé písně jsou inspirovány jejím zvukem. "Ta dřevní harmonika je mostem naší rodiny k počátku století," vysvětluje písničkář, jenž si k natáčení písničkové vize Těšínská, ve které vidí sám sebe před šestaosmdesáti lety, přizval vlastního otce, aby mu zahrál na housle.

Další Nohavicovou inspirací je město Český Těšín, ve kterém žije dvacet let a odkud pozoruje svět. "Cítím, že tu stále ještě jsou stopy někdejšího Rakousko-Uherska, které se rozpadlo na tak říkajíc etnicky čistá území," míní Nohavica. A tak se mu v písních stýská po židovské, polské, německé i slovanské hudbě, která tu kdysi běžně zněla. Jeho autorský zájem se ovšem rozpíná ještě dál: na západ ke Kanaďanu Leonardu Cohenovi, jemuž věnoval píseň Danse macabre, i na východ k dávnému ruskému vzoru Vladimiru Vysockému. Tomu je zasvěcena starší skladba Divocí koně, sugestivně rozdychtěná doprovodným sborem. Album Divné století je plné hudebních, osudových i osobních souvislostí, každá písnička otáčí k posluchači jinou tvář. "Zpočátku jsem z toho měl obavu, ale nakonec jsem zjistil, že celek drží mnou - že já jsem ten svorník," říká Nohavica o kompaktnosti alba. Proti vášnivě milostné skladbě Planu, rozjitřené trubkou Miroslava Surky, nebo proti tajemné písni Podzemní prameny postavili Nohavica a jeho hlavní aranžér Vít Sázavský "chacharský šlágr" Až to se mnu sekne, který album uzavírá.

"Nechtěl jsem udělat ponurou desku," dodává Nohavica. "Toužil jsem všechno říct, ale pak se ještě ve dveřích otočit a trošku se na lidi usmát." Jaromír Nohavica se těší, až bude hrát nové písně před publikem. Nejprve je představí na křestu v ostravském klubu Parník - ten proběhne pozítří a odstartuje sérii prosincových koncertů. Na jaře příštího roku pak Nohavica spolu s Vítem Sázavským, Zdeňkem Vřešťálem a Pavlem Plánkou postaví kapelu, přiberou dvě zpěvačky a vyrazí na turné. "Mým vzorem je Cohen. Má malou skupinu a jeho písně znějí přirozeně," říká Nohavica. Podobně si představuje živou podobu desky Divné století, která má hrubější, ale zároveň velmi laskavé rysy. "Asi jako když dřevo dýchá," vysvětluje písničkář.

Vladimír Vlasák
Zdroj: MLADÁ FRONTA DNES


bio
video TV
v
ideo archiv

články
r
ecenze CD

recenze koncertů

rozhovory

on-line diskuze

domů
mapa webu