Nohavica nanečisto
Folk & Country 6/2000

Jarka Nohavicu nějak v posledních letech vídám málo - na velkých přehlídkách se moc nevyskytuje. To ovšem neznamená, že člověk o něm nedostává kuloární informace. V poslední době se točily kolem jeho nové desky, nazvané Moje smutné srdce. Na internetu o ní už prosakovaly zprávy, dokonce jedna známá mi hlásila, že byla na Jarkově koncertě, kde si zkoušel na živých lidech písničky před tím, než je definitivně ve studiu zaznamená. Podle toho, jak jí zářily oči, bylo jasné, že touží říct mi něco víc. Zeptal jsem se a dozvěděl, že jsou to nádherné písničky, že Nohavica rozumí ženské duši jako nikdo jiný, že je to hrozně něžné a krasosmutné, a že cynik jako já to asi nedocení. No a tak jsem využil nejbližší příležitosti a požádal Jarka Nohavicu a spoluproducenta jeho desky Zdeňka Vřešťála, ať mi to už krucinál pošlou, že mne žere zvědavost.

Poslali s několika upozorněními. Že to nemám nikomu půjčovat, protože to je ještě pracovní verze a třeba některá písnička vypadne a jiná přibude, o pořadí ani nemluvě a o drobných změnách ve zvuku a aranži jakbysmet. A tak mám doma jakéhosi Nohavicu nanečisto a pouštím si ho. Chtěl jsem s ním o tom udělat rozhovor, ale řekl mi, že vlastně o tom, co natočil, zatím nechce sám mluvit, protože je všechno čerstvé a nehotové, ale docela by ho zajímalo, kdybych o tom, jak to slyším, něco napsal sám. Protože na tu desku stejně musím myslet a pustil jsem si ji už několikrát dokolečka i po částech, vlastně mi tím oficiálně povolil zbavit se svrbění na jazyku. Jaký tedy je nový Nohavica?

Ve srovnání s Divným stoletím jsou aranže (dvě Českomoravská, tři Plíhal, zbytek Sázavský) úspornější, většinou průzračnější a Jarkův projev ještě pěvecky vyzrálejší. Naprosto důvěryhodný. Kromě Českomoravské ve dvou věcech se na desce objeví i několik starých známých z předchozích etap Nohavicova hraní (Plíhal, Freund, Plánka, Vřešťál, Sázavský, Hořovská) dva jazzmeni (Kašuba a Uhlíř) a několik dalších instrumentalistů a jedna zpěvačka. Nahrávalo se zase u Mirka Kluse v produkci pánů Vřešťála a Sázavského.

Písničky jsou opravdu většinou o lásce v různých jejích podobách, i když i jiná témata se najdou, ale i ta nějak souvisejí s citovou angažovaností. Pár starých dobrých písniček možná znáte.

Kosatá a zubatá je z roku 1986 (text je mírně pozměněn, ale spíš jen z důvodů stylistiky a frázování) a už tehdy mi připadal ten příběh takový zvláštně neurčitý. Ani po tomto provedení s minimalistickou aranží Plíhalovou vlastně nevím, je-li ten konec dobrý či špatný.

O dva roky starší Košilka v novém podání je vlastně zpívaná a capella, mezi slokami pak jemně naznačují nástroje a poněkud robustněji sbory patetičnost chvíle. Ale vlastní Jarkův zpěv je opravdu důvěryhodný non plus ultra.

Píseň pro tu jedinou je americký tradicionál, který znám s Jarkovým textem také už od osmdesátých let, a je zajímavé, že se na desky dostala až teď. Je hezká, naivní a upřímná, jediné, co mi připadá na nahrávce, kterou jsem dostal, pochybné, jsou chvíle, kdy se připojuje druhý hlas. Muzikantsky skvěle, ale ta věc by snad měla být vyznáním jednoho chlapa jedné ženské.

V jednym dumku na Zarubku je naopak tradicionál ostravský, o kterém usuzuji, že bude desku končit, v podobně harmonikovém veselém duchu jako na "Století" Až to jednou se mnou sekne. Zde ale Jarka doprovází festovnější šraml složený z pánů z Českomoravské.

A teď něco k těm novým písničkám.

Každý si nese své břímě je zaříkávadlo, sugerující laskavou, ale mírně melancholickou náladu většiny desky. Píseň se rozsvěcí nadějí v refrénu a vírou, že on ten svět je snad přece jen smysluplný. Píseň je starozákonně lakonická, bez větších metafor a podle mého soudu je logickým otevřením desky.

Strakapúd je bezproblémovou písní milostnou, krátkým vyznáním lásky, které naopak vychází z několika téměř folklorních obrazů - archetypů, které vidíte před sebou jako namalované. Krásná dívka v letní přírodě.

Maria Panna je vlastně netradiční a velmi energická koleda, kterou s ním nahrála Českomoravská. Půvabné je velmi civilní a vlastně jen naskicované vyprávění betlémského příběhu a slogan "Maria ta panna, která byla na všechno zcela sama."

Líbíte se mi... je první skutečně nejednoznačnou písní, na kterou jsem narazil. Bráno doslovně je to vlastně takové sadomasochistické porno, které by mohlo sloužit jako podklad pro XXX fotoseriál na téma bondage. Je ovšem jasné, že v druhém plánu to je příběh o rozkoši z oddalování touhy, až po naplnění, které je beztak neodvratné, ale i tak... Neměl bych na takový text dost odvahy a jsem zvědav, jestli nějaké feministické divoženky se na našeho Orfea nevrhnou.

Mrvá včela se mi nesmírně líbí svou dokonalou "francouzskou" šansoniérskou náladou, a je to vlastně krásná báseň - fotografie zachycená ve strnulé poloze. Znáte jen několik rafinovaně vybraných a dokonale zaostřených detailů, a to, co bylo a bude, je na posluchači k domyšlení.

Silueta je zase jedním z těch textů, které, jak správně odhadla moje známá, my cynici nedoceníme. Téma stokrát zpracované, stokrát popsané. Muž miluje ženu v cizím bytě, z níž vídá jen siluetu v okně. Inu ano, někdy se zamilujeme velmi lehce, jenže co s tím? Nic než nálada, nic než okamžik sebedojetí. Přiznám se, že od toho bych opravdu šel radši dál. Buď s tím něco dělal, nebo si to ze srdce vyrval a zapomněl, ale napsat o tom bych nedokázal.

Vánoce v Bratislavě jsou krásný duet se Silvií Josifoskou a podle mého názoru opravdu moc a moc bolavá písnička o lásce, ze které zbyla jen nostalgie. A pochopitelně někde uvnitř zapracuje představa o jiném odloučení, ve kterém hrají Češi a Slováci roli.

Unaven je dalším posmutnělým příběhem s náznakem nostalgie, ale vlastně hlavní hrdina je na tom moc dobře. Unaven světem a nebezpečenstvími usedá hrdina večer vedle ženy svých snů. Inu ano, romantické, přičemž aranž v náznacích kavárenská může být vnímána jako odlehčení i jako příliš zavádějící zesílení dojmu, ale věřím, že vnímavé dívky píseň pochopí jako vyznání, že bez nich by byl svět pustý a nesličný.

Jako jelen když vodu chce pít je pro mne do velké míry právě písní jelena v říji, byť duševní. Pomoz mi v mé samotě! volá noc co noc hrdina. Krásné vyznání lásky, trošku staromilské v generaci Samotářů. Ostatně možná právě to je nejdůležitější na celé desce: Naprosto upřímné a plným hlasem vyjádřené citové, emocionální zaangažování se. Ochota prožívat na plno prožitky, nikoliv zážitky.

Sněženky v této linii pokračují. Láska jako něco, co přichází ve snu, kde umělec usíná sám, do postele vedle sebe bere jen kytičku sněženek jako připomínku své milé. Lože je tvrdé a sněženky vadnou. Kýč? Podobenství? Vyber si, posluchači.

Strach je jedna z mála písní, které přesahují rámec intimity vztahu dvou lidí. I když je vlastně ještě intimnější tím, jak v ní autor přiznává své strachy ze světa, jehož pochopitelnost se mu stále a stále zmenšuje. Text je výborný, trošku mi s ním ale nekoresponduje hudební složka, na můj vkus příliš taneční s výraznou rytmickou složkou. Nevím, já se bojím méně rytmicky.

Moje smutné srdce je o tomtéž strachu, ale z jiného pohledu. Strach ze světa a jeho čím dál větší nelidskosti zde nalézá poslední příčinu - lidé se nemilují. Ztráta srdce je tím strachem, o který tu běží. A nejistota, jak jsme na tom sami se svým srdcem, člověku nepřidá.

Abych se přiznal, přes ty výhrady, které jsem popsal, právě tohle je téma, které i já považuji za nesmírně důležité poselství pro ostatní, za podstatné zjištění o stavu světa. Bát se o své srdce! Asi právě proto, že to téma považuji za tak důležité, že o něm vlastně přemýšlím sám dlouhé měsíce, vedu nad deskou Jarka Nohavici dlouhé vnitřní diskuse nad tím, že to, či ono bych udělal jinak.

Ale nejdůležitější je asi nebát se přiznat k lásce. Rehabilitovat vidění světa, ve kterém je láska především citovou angažovaností, něčím hluboce prožívaným, daleko méně sbíráním zážitků, dobrodružstvím a gymnastikou. Nohavica na nové desce asi dokáže, že láska je v posledku nekrásnějším typem smutku. Což možná jeho věrné posluchačky vědí dávno a k čemu možná i někteří cynikové jinými cestičkami dojdou.

Jen nevím, co na to řeknou ti mladí a krásní, které vídávám v prvních řadách amfiteátrů.

Článek byl napsán na základě poslechu pracovní, nesmíchané a neřazené nahrávky J. Nohavici Moje smutné srdce. Již po uzávěrce jsme se dozvěděli, že Píseň pro tu jedinou na albu nebude a nahradí ji Nebe je tu.

Jiří moravský Brabec
Zdroj: Folk & Country 6/2000