JAROMÍR NOHAVICA

o něm |novinky |koncerty |diskografie |další tvorba |kontakt


RECENZE CD
 

Jarek Nohavica: Moje smutné srdce
REFLEX - číslo 26 - 29. 6. 2000

Přestože "divné století" letos končí, Jarek Nohavica v něm po stejnojmenném albu (podle ankety Rock & Popu pátá nejlepší deska devadesátých let) stihl ještě jednu nahrávku. Dlužno hned zkraje poznamenat, že hudebně pozoruhodnou, vysoce koncepční a koncepčně melancholickou. O lecčems vypovídá už její název.

Ptát se po důvodech nemocné "hercny" páně Jarka bylo by pouhou spekulací, fakt ale je, že z ní vytěžil velmi sugestivní představení, které prostupuje hra o jeho city, kde sem tam proskočí hororový prvek a kam nakonec - pochopitelně - zavítá smrt. Jestliže kolega recenzent váhá, jak vlastně končí píseň Kosatá a Zubatá, pak já si verš "mně začala neděle" musím vyložit jednoznačně.

Nad kolekcí, tentokrát až na výjimky sestavenou z nových věcí, se sešla první lajna Nohavicova týmu posledního desetiletí (tak se sami označují), tedy autor a duo Vřešťál-Sázavský. Posledně jmenovaný (svátečně jej střídal Karel Plíhal) dal hudebním číslům sporý kabát hojně protkaný línou basou a vířivými bubny. Nad těmito spodními proudy doplněnými ryzí barvou jazzového Gibsona, poznávacím znamením alba, se klene Nohavicova recitace, jež plně slouží textu a je - vezmeme-li v úvahu, že se nezřídka ocitne a capella - až neuvěřitelně jistá v intonaci. Jako by chtěl Jarek vyzkoušet, jak dlouho a jak pestře lze těžit z úspornosti, kterou použil na Divném století v písni Planu. Sugestivní je v tomto ohledu doprovod v Jako jelen když vodu chce pít, postavený na minimalistickém zkřížení flétnového sýčka a kontrabasové přiznávky, či Charónův přívoz vyjádřený mollovou figurou sestavenou z piana a kytary, silně navozující neodvratnost v Kosatá a Zubatá.

Celá deska se mi vtělila do podoby nezdobeného jazzového klubu, na jehož pódium smí pouze ten, jehož výkon někam posouvá celek. Vrcholem takového session, během kterého se mohl klidně objevit Tom Waits i Dexter Gordon, mohl by být nádherný kus Vánoce v Bratislavě. Tak jemnou metaforu o rozpadu federace těžko jinde uslyšíte: "A byla zima/Sníh od Dunaje fučel/A čo za ženu Vezmeš si ma/Já mlčel/A Vlado Merta hrál nám blues/Je mi to líto/Navždy je to tak/Žádná moc nevrátí to/Pak mi jel vlak/Domů/A Vlado Merta hrál nám blues."

Subjektivní dojem z výsledného komorního, leč nenudného tvaru vede mne k pochybám jen v písni Strach, kde swingující spodek odvádí pozornost od báječného a opravdu závažného textu, v redlovsky laděné melodii Strakapúd snad mohl aranžér naopak sáhnout do barevnějšího instrumentáře. Ale zřejmě věděl, co dělá. Prostá kytarovka - Nohavica, jaký byl - se okamžitě stala nejhranější písní několika rádií.

Jestliže Jarek doopravdy opouští pozici osamoceného folkového písničkáře, pak tím, že struktura jeho nových písní jakoby už automaticky počítá "pomocníky". Nohavica se často vzdaluje formě tradiční folkové epiky i v textech, víc věří instrumentálnímu sólu, síle hudební plochy. V textu si pak vystačí s načrtnutím zpola viděné, zpola tušené situace, tak jako v překrásné Siluetě, ve skladbě Moje smutné srdce či ve Sněženkách. Například v nich je pro dosažení účinku a nálady v repetici celá polovina písně. Naprosto mistrovsky je napsaný text k Líbíte se mi, kde autor dohnal posluchače až k nejistotě pod tíhou hrozby brutálního samčího útoku. Ani pouty spoutaná dívka a nad ní nakloněný hrdina nakonec nepřekročí hranici erotického dusna, a hlavně nohavicovského hřiště. Stačí si vzpomenout na archívní verš - "na největší loupež ve mně se střádá."

Skvělým, protože velmi slyšitelným producentským tahem bylo přizvání silného partnera, Českomoravské hudební společnosti, jejíž lídři (Holas, Černý, Pobořil) jsou slyšet hlavně v ostravské lidovce V jednom dumku na Zarubku, parádní příspěvek odvedli v aranžmá a sborech v Marii Panně.

Tato pašije končí odchodem z Betléma. Něco začíná a to je naděje tvořící protipól k nejásavosti většiny písní na albu Moje smutné srdce. Umocňuje ji závěrečné sebejisté tvrzení "nebe je všude/kde jsme my". Po hitovém, staronovém mixu Divné století stvořil Nohavica neuspěchaný, sevřený tvar, aniž by v sobě zabil výsostného písničkáře. Takže nakonec to přece jen všichni přežili.

Milan Tesař
Zdroj: Reflex


bio
video TV
v
ideo archiv

články
r
ecenze CD

recenze koncertů

rozhovory

on-line diskuze

domů
mapa webu