JAROMÍR NOHAVICA

o něm |novinky |koncerty |diskografie |další tvorba |kontakt


RECENZE CD
 

Muzikanti (ne)pomohli Nohavicovi v samotě
NEDĚLNÍ NOVINY - 25.6.2000

"Pomoz mi v mé samotě," zpívá Jaromír Nohavica na svém novém albu. Volá na svou vysněnou ženu, ale přichází někdo jiný: aranžéři a hudebníci s nástroji.

Jak to často v životě bývá, dobrý úmysl pomocníků nevychází vždy tak, jak je zamýšlen. Některým jedincům samota svědčí, byť sami jsou opačného názoru. To je Nohavicův případ.

Když Jaromír Nohavica roku 1997 absolvoval sérii koncertů s kapelou, bralo se to jako snaha o zajímavé oživení. Ovšem snaha sporná, snaha spojit dvě věci, které dobře fungují samy o sobě. Podobně bylo možné hledět i na následující koncertní album, kde byl Nohavica na přebalu uveden s kapelou (s velkým K). I z tábora umělce navíc přicházely zvěsti, že se v nové konstelaci necítí ve své kůži. Což je po tolika letech solitérství jen s kytarou v ruce a s poetikou tak svébytnou, až je nepřenosná, docela pochopitelné.

Uplynuly dva roky a Nohavica připravil nové studiové album. Od Monitoru-EMI si k BMG však přenesl i tvůrčí model, který se do té chvíle pořád ještě zdál jako jednorázový – zvláště když Nohavica v mezičase koncertoval opět sólově. Na přebalu teď už není o kapele ani zmínka, jako by se Nohavica s doprovodem měl pro budoucnost stát normou.

Podobně jako na koncertním albu se hlavním spasitelem před samotou stal Nohavicovi tandem Zdeněk Vřešťál a Vít Sázavský. Obklopili jej v zásadě týmž týmem spoluhráčů; ubylo jen aranžérské opulence, takže chybějí např. plechové dechy, jimiž minulá éra hýřila. Oba hlavní spoluaktéři se rovněž chopili aranží. Z let práce s Nerezem mají smysl pro jemnost, drobnokresebné detaily a efektivní zvýraznění minimálními prostředky. Nicméně přes všechny tyto dispozice a jejich vtělení do společného díla výsledek opět nenaplňuje očekávání a sólovému Nohavicovi zůstává mnohé dlužen.

Problém bude patrně v tom, že Nohavica sám je natolik silný interpret, že nepotřebuje zvýraznění, což byl jistě jeden z motivů spojení s kapelou. Každý takový pokus se míjí účinkem, ba co víc - rozptyluje. Odvádí pozornost posluchače, kterému to nedá a musí se zaposlouchat do kouzelných, minimalistických aranží, jež byly tak účinné při spolupůsobení s méně vyhraněnými interprety. Zdá se však, že rozptylují i samého interpreta: když nic jiného, nutí jej k pečlivějšímu pěveckému projevu, zatímco jedna ze složek jeho síly je právě v jeho opaku. Svazují jej neviditelným, pavučinkovým předivem povinností k instrumentaci tak, že není svůj, neakcentuje písničková poselství tak precizně, jak jsme u něj bývali zvyklí. V nejvýraznějších skladbách (např. Maria Panna) se aranžéři přiklonili k adekvátnímu tvaru a Nohavica je rázem někdo jiný. Naopak u skladeb slabších na sebe snadno strhnou pozornost a z Nohavici mnoho nezbude; jen s kytarou dokázal takové situace ukočírovat silou osobnosti.

Ale možná je to jen pohled zakonzervovaného tradicionalisty. Chtít po někom, aby pětadvacet let zůstal sám a ani se nepokusil o vývoj, asi nelze. Jen je třeba mít na zřeteli, že i vývoj má slepé uličky.

Roman Lipčík
Zdroj: Nedělní noviny


bio
video TV
v
ideo archiv

články
r
ecenze CD

recenze koncertů

rozhovory

on-line diskuze

domů
mapa webu