JAROMÍR NOHAVICA

o něm |novinky |koncerty |diskografie |další tvorba |kontakt


RECENZE CD
 

Jaromír Nohavica udržuje věčný oheň i na novém albu, je slastné a zároveň bolí
IHNED.CZ – 24. 11. 2017
 


 

     Možná nikdo necharakterizoval písničkáře Jaromíra Nohavicu tak výstižně jako zpěvačka Pavlína Jíšová. Kdysi prohlásila, že když si na něho zvykneme, působí jako droga. A myslela to pozitivně.

     Ovšem s drogou se pojí ostré kontrasty a extrémy: slast i utrpení, temné podsvětí i cesta do ráje. Svědomí, které zvrací v záchodě, bolest, ukojení, závislost. Takový je svět Nohavicových písní.

     Čerstvou "dávku" teď přináší písničkářovo nové album nazvané Poruba. Nejednoznačnost je jeho předností. Je slastné i bolí. Na tom jsou nejlepší Nohavicovy písně založeny, co jeho fantazijní svět světem stojí. A tak na každém albu mívá několik svých nejlepších skladeb, desku Poruba nevyjímaje.

     Jsou podobně sugestivní jako třeba proslulý Darmoděj, kterého devětadvacetiletý Nohavica hrál už v březnu roku 1983 při svém vystoupení na Folkovém kolotoči v porubském kulturáku, kde o rok dřív odstartoval kariéru.

     Nohavicovy písně na sebe napříč desetiletími navazují podobně, jako když silný kuřák zapaluje novou cigaretu od té, která dohořívá. Jednu za druhou. Udržuje věčný oheň. Snad panychidu za básníka, jak Nohavica teskně zpívá na Porubě.

     Zatímco českých slov k použití jsou tisíce a písničkář toho v důmyslných poetických konstrukcích zplna využívá, jeho hudba je omezena na několik osvědčených modelů: vážná, důstojně a zvolna kráčející. Lidově rozverná. Široká jako ruská duše.

     Čtyři roky po zpěvákově šedesátce je jasné, že jiný nebude. Možná proto, jak řekl u příležitosti šedesátin Moravskoslezskému deníku, že už ví, kým je a kam patří − tedy že prý našel své indiánské jméno. A jaké je to vaše indiánské jméno? zeptal se novinář. "Ten, kdo skládá a zpívá lidem své písně," odpověděl bard.

     Nohavicovo "indiánské jméno" zní prostě, až alibisticky: jako kdyby tvrdil "já nic, já muzikant". Ale mnohé jeho písně ve spojení se sugestivní interpretací jsou spíš emočně vypjatými popisy autorských zápasů. Umí je poutavě vyhrotit do dramatických kontrastů postavených na tradičních půdorysech typu dobro−zlo, láska−smrt, touha−zášť.

     V jedné brance chytá bůh, ve druhé ďábel. Nohavica střílí na oba. Přitom není jasné, zda vyhrává ten, který toho nejvíc pochytá, či naopak pustí. Píseň není fotbal. Nohavica se však stal mistrem písničkářské ligy. Jeho hra je pohledná i dramatická. Údery přesné. A umí dokonale kličkovat.

     Album Poruba je zčásti dalším Nohavicovým účtováním sama se sebou. Lze ho tak vnímat, ale není to nutné. Důležitější je míra poetické licence, která osobní zkušenost i názory přetaví ve zobecňující modely, aby naplnila věčnou úlohu písničkáře.

     Jakou? "Za stinných časů zpívat písně stinné je osud trubadúra," jak zní v textu Nájezdníků z nové desky. Právě jedné z těch vrcholných Nohavicových písní, v nichž se střídají hutné nejednoznačné obrazy, které mohou evokovat různé, dějinami tolikrát zopakované modely.

     V Nájezdnících kolem "autorova" domu kdosi rozvinul zápalnou šňůru, ale než bude kameny ubit za to, že drze políbil svou ženu, ještě stihne starý kancionál českých bratří na Vysočině uložit jako relikvii tam, kam patří, hluboko do jeskyně. Vždyť koně už vyjíždějí do soutěsky, nahoře ve skalách se střílí "a já zpívám česky ještě malou chvíli".

     Tou písní může probleskovat mediálně zcestovalá Nohavicova fotografie s politikem Tomiem Okamurou, xenofobem (paradoxně) dvojí krve: české a japonské. Ale stejně tak může vyznít jako zobecňující reminiscence pobělohorské doby, kdy protestanti prchali ze země a na hranicích hořely české knihy.

     A co když je to jen vyhrocený autorský plán v podobně kontroverzním duchu, jak to za použití jiných souvislostí v románu Podvolení načrtl spisovatel Michel Houellebecq: Francie raději zvolí muslimskou stranu, než aby se k moci dostala extrémní pravice.

     V tom jednoduše vystavěném nápěvu, doprovázeném pouze strohou kytarou, úsporným akordeonem a perkusemi zdůrazňujícími "těžké doby", je podstatné, jak dokonale funguje.

     Navzdory dramatickému tématu na povrchu působí ledově klidně. Uvnitř vře. Navzdory plebejskosti písně je tu patrna Nohavicova aristokratická hrdost na vlastní důmyslný způsob, jak do tříminutové, skoro monotónní hudby a několika veršů vložit epochálně působící akcent.

¨    Ten nesou i některé další písně na Porubě, i když už ne tak existenciálně: výtečná Empire State s lehce se třepotajícím klavírem či Sako ze sametu, z něhož "už nevymetu prach", vyjadřující jistou deziluzi − "kde se ztratila slova o naději / o tom, že zázraky se dějí".

     Tradiční "ruskou" písničkářovu polohu zastupuje melodicky vzletná Natašo, lásko má, s níž se Nohavicův hlas doprovázený akordeonem něžně mazlí.

     Asi nejosobnější je titulní Poruba a pak Tři rohy a penalta (zřejmě) o dětství prožitém na porubských domovních dvorech při fotbale a hokeji, "kdy nám nad hlavama Lajka ve Sputniku lítala". Z nich nostalgie odkapává jako vteřiny z orloje, ale ještě to není kýč.

     Ve městě Porubě budovaném v monumentálním duchu socialistického realismu Nohavica, narozený v roce Gottwaldova úmrtí, vyrůstal. Píseň Poruba − v dobrém slova smyslu popová − až vizuálně evokuje postgottwaldovskou dobu plnou malých pionýrů. "Tady to bylo, kde mi poznačili moje karty… kde mě dohnaly mé pochybnosti, na úsvitu dospělosti."

     Odvíjí se v pomalém tempu a rozvážném duchu jako většina skladeb na novém albu. Nohavica na něm zpěv nevyhrocuje, jak to někdy pro podtržení efektu umí. Spíš "monotónně" vypráví, či dokonce jen našeptává. Ale vždy přesvědčivě. Písně tu klidnou sílu vyžadují už svou povahou.

     Jako by se Nohavica řídil vlastním veršem napovídajícím, že pod určitou úroveň jeho písně nikdy neklesnou: "Ačkoliv žíznivý, nepil jsem patoky a pít je ani nebudu." Posluchač tak od Jaromíra Nohavici dostává jen kvalitní "materiál".

 

Autor: Ivan Hartman
Zdroj:
ihned.cz

 


bio
video TV
v
ideo archiv

články
r
ecenze CD

recenze koncertů

rozhovory

on-line diskuze

domů
mapa webu