JAROMÍR NOHAVICA

o něm |novinky |koncerty |diskografie |další tvorba |kontakt


RECENZE CD
 

Nohavica je temnější než dřív. Ale nabízí naději skrz utrpení
PLANETA HUDBA – 6. 11. 2020
 


 

     Tři roky po zdařilém albu Poruba přichází Jaromír Nohavica s novou deskou. Nese název Máma mi na krk dala klíč a jako obvykle se písničkář obešel bez větší propagace, ačkoliv fanouškům dal vědět, že si můžou nahrávku předobjednat poštou. V těchto dnech ji dostanou.

     Stručně a jasně, deska je plná silných písniček. Přesto je všechno jinak. Na rozdíl od většiny předchozích alb, která se vyznačovala větší či menší mírou bohatších aranží, zde je Nohavica jen sám za sebe. S kytarou. A občas harmonikou. Foukací.

     Tím se samozřejmě Nohavicovi fanoušci můžou radikálně rozdělit na dva tábory. „Jedním jebem“, jak bard rád říká na koncertech, když zadává levé a pravé straně publika různé úkoly. Milovníci „starého dobrého Jarka“ budou samozřejmě jeho samotou na desce nadšení. Ti, kteří zastávají názor, že Nohavicovi to více sluší s kapelou, můžou nad novinkou trochu ohrnout nos. Autor recenze se do téhle sorty počítá. Z minulé Poruby jej bavil pečlivě vyprodukovaný Empire State, má rád Krupobití z Babylonu i s onou výbušnou elektrickou kytarou, Mladičkou básnířku preferuje z Roku ďábla s Čechomorem a ujíždí si na Koncertu z roku 1998, kde Nohavicu doprovází skupina Neřež. A poslední roky, kdy Nohavica hrál v silném triu s Pavlem Plánkou a Robertem Kuśmierskim, byly stejně muzikantsky libové.

     Jenže marná sláva, k Nohavicovi jedna kytara patří a jestli se rozhodl vrátit ke kořenům, je potřeba to respektovat. Jedině, že by ty písničky byly samy o sobě špatné. A to naštěstí není ten případ.

     Nohavica se ke svým začátkům obrací nejen nástrojovým obsazením, ale oprášil taky několik starších nebo dokonce hodně starých songů. Asi nejvíce letití jsou Vlci, skladba, kterou písničkář napsal pro nikdy neuvedenou hru Žij a nezapomínej v roce 1986. Ale to, že „život je parodií, když hlad má vlčí smečka“ by leckdo podepsal i letos, a to klidně bez znalosti novely Valentina Rasputina, kterou tehdy hodlal zdramatizovat Viktor Polesný.

     Nových verzí se dočkaly i dva kousky z Pražské pálené, alba, jež Nohavica zveřejnil zdarma ke stažení v roce 2006. Přičemž Staré dobré časy jsou tu rychlejší a ještě se jim dostalo aktualizovaného textu, v němž přibyli jmenovitě Havel a Plíhal a „Moskva byla tam, co dneska Brusel“. Za tohle by to písničkář od svých odpůrců jistě slízl, jenže lze důvodně očekávat, že ti se jeho novému albu s odporem vyhnou.

     Nohavica je ovšem stejně nejsilnější v písních, které místo historie líčí drobné lidské příběhy. Titulní píseň sice explicitně nenaznačuje, kam matka odchází, aby dítěti musela svěřovat klíč od hlavního vchodu, ale už ve druhém verši se zpívá, že bude „pár let pryč“. Takže kriminál? Emigrace? Autor tu nechává působit posluchačovu představivost, což je nakonec to nejlepší. A srdce se u toho svírá.

     Vzpomínka na předčasně zesnulého kamaráda Emila P. je ze stejného ranku, byť je hudebně mnohem méně temná. Zní tu zmíněná foukačka a je to vlastně folková odpověď na bluesovou tematiku. Naděje skrze utrpení. Silné.

     Vůbec je tentokrát Nohavica tentokrát ponořen do neveselých vod. „Na zábradlí sedí supi, kolem nich se zvolna kupí jejich trus,“ zpívá v písni Řekni sýr. „Kde jste vy, hlídači našich malých životů?“ ptá se v Řadách.

     Jenže v tomhle podělaném roce to stejně na žádnou velkou juchandu není. Takže nezbývá, než se pomalu, ale jistě brodit tímhle kalištěm a k tomu je Nohavicovo album ideálním soundtrackem. Protože ta naděje tu prostě je: „Až nás svážou do kozelce, dej nám sílu. Až si najmou ostrostřelce, dej nám sílu. Až nám začnou lámat kosti, dej nám síly, síly dosti.“



Autor:
Václav Hnátek
Zdroj:
PLANETAHUDBA.CZ

 


bio
video TV
v
ideo archiv

články
r
ecenze CD

recenze koncertů

rozhovory

on-line diskuze

domů
mapa webu