|
Nohavicovi svědčí intimita
LIDOVÉ NOVINY
– 13. 11. 2020
Na albu Máma mi na krk dala klíč se Jaromír Nohavica
nebojí ani zraňujících témat. Takhle přesvědčivý už
dlouho nebyl. Nové album vychází právě dnes.
Zdá se na první poslech jasné, proč Jaromír Nohavica
natočil desku sám s kytarou, maximálně ještě s foukací
harmonikou. Ne, že by na aranžování dalších nástrojů na
předchozích studiových albech bylo něco špatně. Ale
střízlivá, strohá podoba písní lépe svědčí niterným
vyznáním, se kterými se autor rozhodl jít na trh.
Generalizace bývá spíše na škodu. Ovšem pro jednoduchost
lze rozdělit písně na titulu Máma mi na krk dala klíč do
dvou rovin, ač často prolnutých či nešetřících
výjimkami. Jedné hluboce osobní, často nostalgické,
vzpomínkové. A druhé obecnější, „protestní“, i když
vlastně také osobní ve smyslu vztahování se člověka ke
společnosti.
Úvodní a titulní balada se bezesporu zařadí k tomu
nejlepšímu, co Nohavica napsal. Autor je si toho zřejmě
vědom, proto ji vetkl do názvu alba a předznamenal tak
atmosféru celé nahrávky. Dojímá až k slzám, jak civilně
a procítěně vyjádřil citací něžných maminkovských rad
definitivní loučení s milovanou bytostí: „Máma mi na krk
dala klíč a přešla přes trať / budu teď, chlapče, pár
let pryč, tak se tu neztrať.“
Stejně dojemně, přitom zároveň realisticky a
neidealizovaně působí vzpomínka na první lásku Moniko.
Nebo další intimní text Zestárli jsme, lásko. Podstatou
velmi optimistický. Psaný s vědomím, že víc si člověk
ani nemůže přát než hrdě sledovat dospívání dětí a
zestárnout s blízkou osobou. Jistě, to vše působí
pateticky, jenže tady je patos namístě.
Zvláštní místo na desce zaujímá balada Emil P.,
vzpomínka na předčasně zesnulého muzikanta a Nohavicova
přítele Emila Pospíšila (1958–1994). Písničkář je tu až
krutě sebekritický: „Já hlupák pil a marnil čas / a
půlku jsem měl dát radši jemu (...) Měl jsem milion
různých výmluv / a Emil opouštěl zemi.“Jediné, co možná
trochu dře, je úvodní klišé ve stylu kramářské
vyprávěnky „zastavte se, lidé, poslyšte píseň mou“. Ale
pokud měl brilantní textař jako Nohavica potřebu zvolit
právě takovou formu vyprávění příběhu, věděl asi, co
dělá. Na hloubce vyzpívaného smutku se tím nemění nic.
Do autobiografické roviny zapadá i poklona formativní
osobnosti Vladimíra Vysockého Píseň pro V. V.
Mimochodem, jde asi o nejstarší baladu na albu, pro
které Nohavica vybíral jak skladby z poslední doby, tak
již dříve slýchané. Prvně oficiálně vyšla ještě za
totality na 2EP Písně pro V. V. (1988). V kontextu alba
přitom působí přirozeně.
Řady a řády
Dobrým příkladem Nohavicových obecných, společenských
komentářů je skladba Řady. Žaloba na ty, kteří jsou „u
moci“a řídí životy malých občánků-prosebníků, čekajících
poníženě ve dlouhé frontě před jejich kanceláří. Silná
je hlavně vize, kdy vypravěč prolomí dveře do dnes
zaprášeného symbolického kanclu a na stěnách vidí staré
obrazy někdejších mocipánů: „Byly to obličeje lidí, jaké
potkáváš i dnes / takové můžeš vidět, když k nám na
náves / v sobotu přijede kabaret s hesly a tribunami.“V
oné chvíli hrdina písně „v prázdnotě a chladu / pochopí
tu nekonečnou zradu“, zahlédne „hlasatele dobra a
rozsévače zloby“: „Já vás znám / stejné máte rysy,
stojíte vždycky, kde stálo se i kdysi / pořád, pořád,
pořád, zatímco my spořádaně stavíme se do řad.“
Nohavica písní pochopitelně nahrává na smeč svým
odpůrcům. Mohou rýpnout, proč se stavěl do řady na jistá
vyznamenání, když ho neměnná povaha lidí u moci děsí.
Nebo připomenout kauzu vynucené spolupráce s StB. Jenže
tady už jde o otázku, zda se má slučovat hodnota díla s
činy umělce. Budeme-li vnímat pouze samotnou píseň,
nelze než uznat její kumštýřskou dokonalost.
Téma opakujících se dějin leželo písničkáři na srdci.
Dotkne se ho i v textu Černý květ: „Všechno už bylo a
zpátky se vrací / jsem černý květ, co zaseli draci /
beze mne byl bys o chlebu a o vodě / se mnou jsi prostě
v pohodě / klaňte se, vyvolenci / mávejte svými
věnci.“Zde už navíc reflektuje realitu soudobé
demokracie, kdy účelnější než nadávat na zvolenou
vrchnost je upozornit na dokonalost propagand a podnítit
kritické myšlení. Stejně v dobrém aktuální je i šleh
Řekni sýr, u kterého vážně tuhne úsměv na rtech. Naopak
o nadčasovost se Nohavica pokouší krylovským
podobenstvím Vlci s archetypálními příměry o tom, zda se
v blbých dobách ustrašeně schovat, bojovat, nebo se
přidat ke smečce.
Kladem alba je i absence Nohavicových „humoresek“. Nic
proti nim, na koncertech tenhle typ veršovánek funguje,
ale při opakovaném poslechu z desek se mohou zajídat.
Ne, že by tu chyběly vtipné kusy jako Staré dobré časy.
Píseň však má krom několika plytkých veršů jako „řekla
mi včera dívka Tereza / že patřím do starého železa“či
„hráli jsme nebezpečnou muziku / a holky byly svolné ke
styku“i zásadní podtext. O nebezpečí idealizování
totalitní minulosti optikou nostalgie.
Co se týče hudby, nebylo by fér řešit otázku „kde já to
už slyšel“. Zásobník libých akordických rozvojů je dávno
vyčerpán. Naopak je nutno znovu smeknout před
Nohavicovou prací s jazykem, kde každé slovo včetně
prvků nářečných či archaických má přesné, účelné,
významotvorné místo. O upřímnosti do detailu
propracované výpovědi přitom nepochybuji.
Jaromír Nohavica: Máma mi na krk dala klíč
Vlastní náklad/distr. Petarda Production, 2020
Autor je hudební publicista
Autor:
Tomáš S. Polívka
Zdroj:
Lidové noviny |
