JAROMÍR NOHAVICA

o něm |novinky |koncerty |diskografie |další tvorba |kontakt


RECENZE CD
 

Kdesi cosi asi v srdci
ROCK & POP - 8/2000

Po rozervaném, ačkoli vnitřně soudržném, a především umělecky velmi přesvědčivem albu Divné století, kde se vypořádával se světem, zde zpívá Jaromír o sobě a především sám k sobě, velmi intimně. Na první pohled takový přístup nelahodí; už ten nazev desky! V jiném případě bychom nejspíš populárního umělce odkázali do patřičných mezí - tak nazí chlapi na světlo boží nelezou, jenže Nohavica má kdesi cosi, snad v tom srdci..., a tak je album Moje smutné srdce krásné.

Většina z šestnácti písní je na první poslech až úporně neefektní, přes všechny přidané smyčce i sbory velmi komorní a snad, což k Nohavicově dřívějšímu naturelu příliš nesedí, také mírně odtažitá. Jako by se písničkář, který celý život zpíval "já" a nabízel se "vám", už zřetelně obrátil od obecně sdílených radostí a strastí do dobrodružných hlubin vlastní duše. Jinak (ve smyslu úvodní písně) řečeno - každý si neseme své břímě sám. Nohavica je příliš vychovaný, aby řekl "já už to vaše nějaký čas nesl," ačkoli by mohl. Takový postoj je pro posluchačské ztotožnění se s významy písní paradoxně mnohem přitažlivější: buď každý na dvě minuty Nohavicou. A jedním dechem dodejme - také sám sebou; Jaromírovy příběhy či obrazy jsou nám v jeho laskavém a zároveň jedinečnem podání tak blízké, jistě jsme podobné prožili.

Začíná s nejjednodušším kytarovým doprovodem a vstřícným, hojivým hlasem, který nám napoví, že pětačtyřicetiletý zpěvák nalezl vnitřní mír, smířil se s osudem: "na zemi se děje to/Co bylo na nebi psáno" a možná i "twainovský" smír s blížícím se stářím a smrtí: "už jsou komety za půlkou letu".

Jiná zásadní sebezpytná píseň Kosatá a zubatá s téměř sebevražednou řádkou v textu: "Kam jsem to vlastně zašel?" nás už tolik neděsí, víme-li, jak Jaromír změnil své životní návyky. Dotyk smrti: "Já cítil divnou bolest v hrudi/Jak bych měl ránu sečnou," je už jen vzpomínkou - poslední sloka děsuplné písně, datované 1986, je evidentně připsána později: "A někde vedle zvonil mobil."(!) Většinový aranžér Vít Sázavský už minule dokázal cit pro uměřenost a vstřícnost (poslechněte si ozvěny baskytary ve Sněženkách), v Siluetě se však jeho láska k latinskoamerickým rytmům nezapře také díky strhující a velmi stylové hře Milana Kašuby na kytaru Gibson. Zároveň tahle miniatura (1:26) může být téměř fotografickým záznamem chemických i duchovních procesů při náhlém a většinou neopětovaném milostném vzplanutí. Dík Nohavicově obraznosti k nám tahle skica promlouvá; jistě jsme něco podobného taky prožili. Totéž se týká skladby Vánoce v Bratislavě s roztomile nostalgickým refrénem: "... a Vlado Merta hrál nám blues" a se skoro "limonádovým" dívčím vokálem (Silvia Josifoska). Myslím, že každý "přesčtyřicet" alespoň jednou držel na koncertech Šafránu za ruku nějakou slečnu, která pak musela rychle domů. Naše kýčové vyprávění o letmém setkání by jen stěží obstálo v kavárně, ale Nohavica nám tu příhodu vylíčí vybalancovanou na hranici mezi sladkým a hořkým s tak osudovou tíhou, jakou známe z filmu Muž a žena. František Uhlíř tu sílu tvrdí "údery srdce" na kontrabas a bubeník a perkusionista Pavel Plánka zrychlenými a nepravidelnými tepy. Ostatně tihle dva v dobrém poznamenali mnoho dalších písní. Milostnou jakoby říkanku Líbíte se mi s legračně napruženým siláctvím v textu, naopak téměř hysterickou hymnu o úzkosti, opuštěnosti a touze po spřízněné duši Jako jelen když vodu chce pít se znervozňujícím brumláním violy da braccio Jiřího Kotouče a podobně laděný Strach s nádhernou trubkou Radka Pobořila - Nohavicovy obavy jsou z tohoto světa, v kontrastu k úvodní písni strach o své milé, o svět, v němž žije, o vlastní čest je víc než odevzdání se osudu.

Nesedí mi Maria Panna, Nohavicova "verze" dávného Mertova tématu Pravda o Marii s keltsky skočnými houslemi Karla Holase či Pavlíkovými dudy a Pobořilovým akordeonem v hudbě i v textu čpí jakousi sousedskou vlezlostí, figurkařením ("A Josef bambula"). A nemůžu pominout ani starobylou misogynní moralitu V jednym dumku na zarubku; z různých dobových kazetových nahrávek mně vyplývá, že s větším odpalem Jaromír zpíval s dvěma promilemi.

Naopak vrcholem alba jsou pro mne lyrické písně, v nichž se Nohavica dotýká Seifertovy obraznosti, prostoty lidové písně či Skácelovy "nesnesitelné tíhy" žití. Myslím už letitou Košilku (zde riskantně, ale s úspěchem téměř a cappela), Unaven a titulní Moje smutné srdce s úvodními verši téměř zhrzeného mesiáše: "Nad mou hlavou černé mraky plují/Ptám se/Proč se lidé nemilují". Možná bych jiného umělce takto nevydýchal; co je ti do toho, firemní jezukriste, ptal bych se, jenže ten Nohavica má kdesi cosi, asi v srdci.

Hodnocení: 8 hvězdiček z 10-ti

Vojtěch Lindaur
Zdroj: Rock & Pop


bio
video TV
v
ideo archiv

články
r
ecenze CD

recenze koncertů

rozhovory

on-line diskuze

domů
mapa webu