JAROMÍR NOHAVICA

o něm |novinky |koncerty |diskografie |další tvorba |kontakt


RECENZE CD
 

Nohavicovo smutné srdce
SLOVO - 23. 8. 2000

Nové album Jarka Nohavici je intimnějším protějškem jeho desky Dvacáté století, které vyšlo před několika roky. Na něm se Nohavica zjednodušeně řečeno v nezvykle rozervané poloze rozmáchl k "řešení" bezmála světových problémů. Na aktuální novince Moje smutné srdce se obrací spíše do vlastního nitra. Přes šestnáct zařazených písniček nepřesáhne délka alba tři čtvrti hodiny. Přitom kromě novinek obsahuje Moje smutné srdce i několik starších skladeb, i když v novém kabátě. Asi nejvýraznější změny doznala letitá Košilka, křehká miniatura skácelovského rodu. Nohavica ji zpívá prakticky a capella jen s několika sotva postřehnutelnými takty houslí a decentním přizvukováním Víta Sázavského a Zdeňka Vřešťála.

I písničku Kosatá a Zubatá napsal Nohavica už před čtrnácti léty. Aranžmá Karla Plíhala s využitím osudově vyznívajících kláves Petra Freunda a Plíhalovy střídmé elektrické kytary jí přidalo na naléhavosti. Ze starších skladeb Nohavica ještě zařadil například ostravský tradicionál V jednym dumku na Zarubku, vesele rozjetý protějšek k songu Až to se mnou jednou sekne z Dvacátého století.

Akordeon Radka Pobořila a vůbec keltský nádech, které písni dodala přizvaná Českomoravská hudební společnost, jí vtiskly rozjařeně hospodský nádech, ale Nohavica jako by tu zpíval poněkud upozaděně.

Aranžmá písniček jsou volena většinou velmi citlivě, výjimkou je snad jedině Panna Maria. Mohutnější zvuk dud Michala Pavlíka, akordeonu Radka Pobořila a houslí Karla Holase se rozchází s křehkým "vánočním" textem.

Naopak v písničce Vánoce v Bratislavě zdůrazňuje jazzová rytmika kontrabasisty Františka Uhlíře a hráče na bicí Pavla Plánky nostalgii provázející rozchod chlapce s dívkou. Slovenština hostující Silvie Josifovské i teskně vyznívající refrén: "A Vlado Merta hrál nám blues," v druhém plánu jemně navozují smutek z rozchodu Čechů a Slováků.

Na Nohavicově albu lze zaslechnout i francouzský šanson, kavárenský jazzový šraml a křišťálově průzračné kytary. Ve spojitosti s vynikajícími Nohavicovými texty a jeho hladivým, důvěru vzbuzujícím zpěvem vznikla opět nevšední deska, kterou si posluchač s každým dalším poslechem ještě víc vychutnává. U Nohavici to začíná být skoro tradice.

Vladimír Wohlhöfner
Zdroj: Slovo


bio
video TV
v
ideo archiv

články
r
ecenze CD

recenze koncertů

rozhovory

on-line diskuze

domů
mapa webu