JAROMÍR NOHAVICA

o něm |novinky |koncerty |diskografie |další tvorba |kontakt


RECENZE CD
 

Nohavica zvolil emocionální obranu
HN.IHNED.CZ 13. 3. 2008

 




V osobním zápase s vlastní minulostí našel Jaromír Nohavica zásadní téma pro nové písně. Jeho nyní vydané koncertní album Ikarus má díky tomu řadu silných míst, srovnatelných s Nohavicovými začátky v osmdesátých letech nebo s přelomovým albem Mikymauzoleum z roku 1993. Jako by tu platilo, co tě nezabije, to tě posílí. A to tím spíš, čím víc se Nohavica vzdaluje od konkrétního k obecnému, čím víc abstrahuje tíži svého životního příběhu.

Zpívá-li Nohavica v adresné úvodní písni Já si to pamatuju o "zasrané StB" - jakkoliv je ten přívlastek přesný - a v jedné rovině s despektem o "zvědavých prdech" novinářích, kteří jeho kauzu propírali, nabíhá si na smeč: Tisk přece tlumočil nalezená fakta. A po svobodném tisku nepochybně kdysi toužil i písničkář šikanovaný socialistickým režimem a vehnaný jím do pasti.

Když ale Nohavicovi zřejmě zlostný anonym doporučil, aby se šel oběsit a zúčtoval tak se svým svědomím, pak z toho zpěvák vytěžil námět pro jednu z nejlepších písní své kariéry On se oběsil. Próza jeho života se přetavila v mrazivě zobecněný poetický tvar, protože básník Nohavica umí se smrtí brilantně koketovat. Prokázal to už kdysi v jedné z nejstarších písní - "až mě zítra ráno v pět ke zdi postaví...". Tehdy ale "umíral" ještě jako hrdina.

Útoky do sebe

Nohavica na Ikarovi svou minulost nevysvětluje, protože od toho písně nejsou. Deska je spíš jeho způsob emocionální obrany, kterému přitakává věrné publikum. Kdyby mu dal Nohavica do ruky mávátka, bude mávat, mávat, mávat...

Nohavica byl vždy trochu mystifikátor. Budoval písně jako důvěryhodnou iluzi. Vytvářel svět, který se tvářil jako jeho, ale posluchač v něm mohl vyčíst svět paralelní, stvořený, za něhož jeho zosnovatel sice plně nese tvůrčí zodpovědnost, a v ní obstojí takřka stoprocentně, ale jak se ukázalo nikoliv zodpovědnost beze zbytku osobní. Od toho má zdejší písničkářská scéna například Vlastimila Třešňáka či Jiřího Smrže.

Ovšem Ikarus teď staví Nohavicu do jiného světla. Jak jinak než plně osobně lze po peripetiích o konfidentství vnímat například verš v typické nohavicovské dumce Ty ptáš se mě, kde písničkář až nenápadně zazpívá "...a nebude už hezky". Možná to lze přečíst takto: Muž, kýmsi štvaný jako zvíře a hledající ochranu ve "smečce" svých posluchačů, sděluje, že už nevidí perspektivu.

Jakkoliv se tedy úvodní, zlostná, ale přesto zadírající píseň Já si to pamatuju tváří nekompromisně a bojovně, mnohem drsnější je nakonec intimní "špitnutí" o ztrátě perspektivy v následující melancholické Ty ptáš se mě. A čím víc tato deska "bez humoru" postupuje k finále, přestává Nohavica řinčet zbraněmi jako v úvodní písni.

Pokud v dalších útočí, pak spíš "do" sebe. Až dospěje v předposledních Sloních hřbitovech ke smíření v trochu kýčovitém obrazu o společném splynutí s universem ("chci se s vámi vesmírem řítit napořád"). Vybalancuje ho však skvostným finálovým šansonem Mám jizvu na rtu, doprovázeným klavíristou Daliborem Cidlinským mladším. V tomto eposu koncentrovaném na drobné ploše je o životě jistého Slezana možná všechno, na co by se ho novináři chtěli zeptat, ale on se jim to bál říct. Přiznává tedy svou jizvu na rtu aspoň v symbolické rovině?

Kdo je dobrý a kdo zlý

Nohavicovy nové písně na Ikarovi nejsou nové doslova. Jsou to spíš posunuté staré písně, které formálně nepřekvapí. Na rameni tohoto zvnějšku majestátního muže odnepaměti sedí poeovský havran a napříč aortou mu běží divocí koně splašení Vysockým. Nohavica opět vyhlédne z okna do tmy (Do dne a do roka), kde "zřel" stín - a vybaví se Never more z Mikymauzolea, či bodá koně do slabin - a v pozadí proběhnou Divocí koně. Jenže tentokrát jako by se "vojevůdce" proměnil v ono zraňované ušlechtilé zvíře.

Nohavicova poetika často vystavěná z obyčejných rekvizit nadále hraje na osvědčeném archetypálním plátně svárů, jakými je především konflikt dobra a zla či slasti a bolesti, protikladů, které jeden bez druhého ztrácejí napětí.

Ostatně i Nohavicovy písně získávají to pravé napětí teprve tehdy, když sám čelí protikladu. Kdysi je začal psát proto, aby se on "dobrý", vymezil proti zlu. A dnes je nucen psát proto, aby se coby "zlý" ohradil proti "dobru". Snad právě proto jeho písně nikdy nezůstaly bez odezvy, ať pozitivní či negativní. Byly a jsou vším, jen ne objektem ke lhostejnému odzívání.

 

Ivan Hartman
Zdroj: HN.IHNED


bio
video TV
v
ideo archiv

články
r
ecenze CD

recenze koncertů

rozhovory

on-line diskuze

domů
mapa webu