Nejen virtuální pohlazení od Jarka Nohavici
BLOG.IDNES.CZ - 2.11.2009

Vítejte přátelé na internetu, v zemi blogů, diskusí a chatů... Ale také fajn hravých písniček v mp3. Pár takových poslal na síť sítí před pár dny Jarek Nohavica ve volně stahovatelném albu s názvem Virtuálky.

Od května do září to byly pro řadu posluchačů vzrušující pondělky. Jaká bude ta další písnička? Povede se a zahřeje u srdce, nebo už do večera téhož dne upadne v zapomnění? Stejně jako pro internetové surfaře muselo být i pro Jaromíra Nohavicu hodně překvapivé, co ho po vstupu do podobně náročného projektu čekalo. Mít každotýdenní termín odevzdání písňové glosy, v ruce jen kytaru a diktafon a před sebou večerní zprávy, to je někdy dost zoufale nedostatečný námět pro inspiraci.

Zároveň to ale byla výzva se s tím nějak poprat. Jak píše písničkář na svých stránkách: „Popěvek napsaný jen tak může být někdy podařeným dílkem. Samozřejmě že platí i opačný případ. Dobré úmysly nevedou vždy ke šťastnému cíli. Po celotýdenní lopotné a poctivé dřině často vypotíte nesmysl.“

Už první píseň alba s názvem Na Virtually! rozhodně nesmyslem není. Vlastně by mohla hned kandidovat na hymnu českého, a po překladu pak i světového, internetu. Nepochybně se tam řada z nás počítačových maniaků brousících po síti pozná: „Jsou tu úředníci jen v pracovní době, kluci, co si to dělaj sami sobě...“

Ředitel zeměkoule, české železnice a fotbalistů v dalším popěvku řeší nepravosti vskutku originálními způsoby. Ovšem jak známo, aby z působení takových spasitelů něco měl i běžný člověk, musí mít na paměti, že je třeba je bezmezně milovat: „A kdo by prokázal, že miluje mě vskutku, dostal by navrch másla hrudku...“

Světová krize naplňuje média každý den, ale nikdo moc nepíše o stovkách osobních krizí mezi námi, tak je třeba si od plic ulevit v Malém českém blues. A když to nepomůže, musí se naše starosti hnát vejš. „Já žádám více medvědů na Antarktidě, já žádám méně žáků v každé třídě, já žádám vystoupit z Unie i NATO, já žádám, ať platí jen ten, kdo má na to.“ Jen se ta horlivost autorům různých výzev nesmí vymknout z rukou, nebo to celé popletou a jako v závěru písně začnou omylem vymáhat opak toho co na začátku. No, v nejhorším si mohou celí zmatení hned za chvilku postěžovat na lampárně.

Album pokračuje písní Když jsem tahal kačera, při níž každému určitě vytanou na mysli útržky z míst našeho dětství. Já si třeba vybavil televizní Kroniku našeho života a pravidelnou páteční frontu na chleba. Inu, přece jen jsem o fous mladší ročník než Jaromír Nohavica: „Když jsem tahal kačera, jedl se přihřívaný guláš od včera, lízaly se Energity dvoubarevné šuměnky, na koupališti se dával hřeben za trenky.“

Období před a po eurovolbách zanechalo ve Virtuálkách krásnou stopu v podobě písní Milostná předvolební a Mámo, svaž mi můj ranec. Nejprve se vám bude dojemně vemlouvat něžný předvolební slib a když ho s představou nádherných zítřků vyslyšíte, zjistíte, že zvolený europoslanec si vaší důvěry vlastně vůbec neváží: „Za mrzký peníz a do cizí země, odcházím teda, i když nechce se mně, studená rána, chladné večery, mezi ty všecky eurohujery...“

Po nevýrazné návštěvě golfového hřiště přicházejí vzpomínky na vajíčkovou politickou metanou a na karlovarský filmový festival. Pro snadnější srozumitelnost pro většinu posluchačů je zdravice pro lázeňské město přednesena v místně srozumitelnějším jazyce: „Pěsňa majá letit v dal, nad měždunaródnyj kinofestivál, preziděntov zděs němnóžka, tóľko Gavel i Bartóška...“

Takové léto s Dalíkem v Toskánsku pak jen tak nezažijete, leda, že byste raději zavítali na festival Colours of Ostrava. Zejména milovníkům modré barvy pohodová píseň Colours určitě sekne.

Písničku Penzión Česko bych zase doporučil učitelům dějepisu pustit rozdivočelým žákům před tím, než se jim pokusí začít vysvětlovat české dějiny. Myslím, že otázky „A pane učiteli, fakt tu byli všichni? Tataři, Avaři, Křižáci, Barbaři, Čingischán na koni, němečtí císaři, Taliáni, Švédové, Rusové na tancích, Maďarští strýcové i polští bratranci?“ by podstatně přispěly ke zvýšenému zájmu o výuku.

A pak už se blíží závěr Virtuálek, v němž stojí za pozornost tichá motlitba V dobrém i špatném: „V dobrém i špatném, stůj bože při mně, studeným vánkem v létě, horkým buď mi v zimě...“ Reminiscencí na starší Nohavicovu píseň Leninova ulice, pohlížející do období budování (ne)šťastných zítřků, je novinka Chtěl bych zažít: „Ostnaté dráty kolem mojí země, bránily by kapitalistům vpadnout ke mně, a z druhé strany by zároveň, střežily mou životní úroveň...“

Rozloučení pak obstarává vskutku neotřelé řešení ústavní krize a po mobilu do republiky nadvakrát posílaný Pozdrav z džungle, v němž se Jarek velmi vtipně vypořádal se situací, kdy se před uzávěrkou další Virtuálky ocitl na místě, kde jak říká: „děcka, nebudete tomu věřit, ale nebyl tam internet.“

Virtuálky možná nejsou velkým uměním, ostatně takové ani neměly ambice. Nicméně jsou originální, zejména textově velmi podařené a hlavně jsou něčím, co tu ještě nebylo. Napínavou hrou s posluchači, která se povedla a určitě je pro mnoho z nás alespoň malým, a zdaleka nejen virtuálním, pohlazením. Jsou to písničky „jen tak“, v nichž si určitě každý tu svou najde. A kdo zájem nemá, vyzvedne si tu svou dávku optimismu a radosti někde jinde u někoho jiného.




A ještě trošku širší dovětek: Snad se smí trochu zkritizovat i kritik idnes :-)

Když jsem procházel první reakce na Virtuálky, objevil jsem recenzi Ondřeje Bezra z idnes (Virtuálky nejsou špatný nápad, Nohavica je jen zbytečně odflákl) a popravdě jsem zůstal stát (vlastně sedět) v němém úžasu.

Pravda, můj problém bude, že mám celkem dost písní Jarka Nohavici rád, a tak jsem dle autora nepochybně „posluchač považující Jarka za neomylného génia“. Tudíž jsem podjatý a každá kritika mé modly mě dovádí k šílenství už jen z principu. Ale počkejte, vezmu si prášek na uklidnění a třeba ještě budu schopen smysluplného uvažování :-).

A je to. Patřičně utlumen sedativy zjišťuji, že nemám žádné modly. Jen prostě rád poslouchám pěkné písničky a o těch špatných si myslím své. Ty pěkné se ocitnou v mém přehrávači, ty druhé zmizí někde v propadlišti. Pod postelí nepěstuji škatule, kam si třídím své hvězdy a odpadlíky. Tak proč nezkritizovat Jaromíra Nohavicu třeba za Virtuálky? Taky mi tam pár písní nepřirostlo k srdci a nepochybně si zaslouží i ostrý komentář. Navíc člověk rád čte názory lidí, kteří vidí svět jinak.

Jenže po pár odstavcích recenze pana Bezra nějak přestávám chápat, zda si je autor zcela jistý, že ví, o čem mluví. První jeho zásadní výhrada zní: „Poslechneme-li si téměř kteroukoli z jeho (Nohavicových) písní z předcházejících alb, je v mnoha ohledech lepší než kterákoli z těchto "častušek". Je to smutné, recenzentovi se to nepíše snadno, ale je tomu tak.“

Ano, pan hudební kritik má pravdu. Písničky shromážděné v týdenním intervalu, napsané často z prvního nápadu a nahrané na první pokus opravdu nemohou konkurovat studiovým albům, která se tradičně připravují třeba i rok. Skladby se pečlivě vybírají, řada je jich vyřazena, řeší se pořadí, logická skladba, dolaďují texty, vyznění, hlasitost a někdy nakonec album kvůli nedostatku dobrého materiálu ani nevznikne.

A když půjdeme konkrétně k Jaromíru Nohavicovi, nemůžeme s Virtuálkami srovnávat ani předchozí volně šiřitelné album Pražská pálená, neboť to se skládalo zejména ze starších písní léty prověřených spoustou posluchačů. A to je ještě lepší předvýběr, než ve studiu zvládne kterýkoli interpret.

"Schumacher si doma na dvorku s kamarády postavil závodní formuli, která ale v žádném případě nemůže konkurovat jeho obvyklému monopostu Ferrari,“ jako by nám sdělovala kritika idnes a úplně zapomínala, že je možné si kromě vážné profese i hrát. Zkusit si dokázat, že napíšu nějakou píseň každý týden, překvapovat sebe i posluchače tím, co se týden za týdnem povede či nepovede, poslat do světa písňové perličky nebo jen hudební odpad. Ano, to je riziko, ale princip Virtuálek byla přeci hlavně ta hra, nikoli výsledek, byť i ten je přesto velmi příjemný.

Ještě podivuhodněji zní pan Bezr dále: „Vyloženě odfláknuté je to, co u písničkářů bývá obvykle přehlíženo, ale u Nohavici to vždy mělo svoji nezaměnitelnost a hodnotu: totiž hudební stránka.“ Musel jsem se usmívat, protože jsem si představil Jarka Nohavicu, jak si k sobě do pokoje k malému diktafonu, na který Virtuálky nahrával, zve symfonický orchestr a svůj nápad z před deseti minut rozvíjí k hudební dokonalosti. Také do mobilu, po němž posílal ze svých cest jednu z písní, mu měli v hotelovém pokoji přispět hudební virtuosové z příslušné země.

Vždyť přece obyčejné brnkání na kytaru doplněné k náhle se objevivšímu textovému motivu je to, o čem je písničkářův úděl hlavně. I „starofolkařské kolovrátky“, když tedy použijeme Bezrovu terminologii, totiž mají svůj půvab. Ostatně folk nebyl nikdy primárně oblíben kvůli hudbě, ale posluchači hlavně vzhlíželi k významům textů. Nohavicovo obohacení této roviny o doprovod na heligonku, klavír, flétnu, jeho spolupráce s Čechomorem, s Pio Squad i operní exkurze jsou něčím navíc, nikoli standardem.

Nohavica by si u Virtuálek možná zaloužil kritiku za nevýrazné písně o lampárně, golfu, ústavu a všem v normálu, ale rozhodně ne za věci, o kterých píše pan Bezr. Třeba v článku na ona.idnes.cz ze 14. října (v textu o módních trendech nad třetím obrázkem) by si autor příslušící ke stejnému serveru mohl přečíst o levandulové barvě a pak doplnit, jak to myslel s těmi logickými lapsy? Ostatně, i kdyby nešlo o barvu skutečnou, máme i barvy hudebních tónů a v uších tak mohou znít klidně ty levandulové ze známé písně. Jen to chce trošku romantické představivosti.

A pohoršovat se u alba založeného na týdenních reakcích na aktuální dění nad tím, že „dalíkova pointa v písni Takové léto měla platnost jen v době zveřejnění cest do Toskánska a ani o den déle“, to zní přibližně stejně jako se pozastavovat na tím, že ponorka nelítá.

Jasně, vlastně ve všem, co napsal, má pan Bezr pravdu. Jen celou dobu kritizuje něco, co vůbec nebylo náplní ani cílem alba. Virtuálky nejsou Divné století s vybroušenými texty, ani Rok ďábla se vzrušující doprovodnou muzikou Čechomoru. Jenže zároveň si přísné srovnání budou zasloužit, až někdo podnikne stejně náročný hudebně-publicistický projekt, nebo si třeba na zahradě postaví tu vlastní formuli. Tedy udělá něco jen pro radost svou i svých posluchačů. A popravdě, věcí dělaných jen pro radost je zatím jako šafránu.
 

Martin Šubrt
Zdroj: BLOG.IDNES.CZ