JAROMÍR NOHAVICA

o něm |novinky |koncerty |diskografie |další tvorba |kontakt


KONCERTY - RECENZE
 

Poprvé v Nohavicově obýváku v Heligonce: Písničky na přání i střípky ze života Ostraváků
OSTRAVAN.CZ - 4. 9. 2015

 

     Čtvrteční večer v nově otevřeném klubu Jarka Nohavici Heligonka se nesl ve slavnostní náladě i uvolněné atmosféře. Jarek se svým parťákem Robertem sice zahrál tradiční osvědčené kusy, pak ale dvojice přesedlala na méně formální „blbé písně“ od Příbora nebo z „Přyvoza". Atmosféra se nesla v kabaretním duchu, nechyběly mluvené skeče ze života Ostraváků ani písně na přání. Jarek ve své Heligonce září v nové formě.

     Ostravský písničkář je plachý pták, bojí se novinářů a s oblibou jim zakazuje vstupy na své koncerty. Tak nějak připomíná Vladimíra Vaška, podle něj jen jednoho z autorů Slezských písní, se kterým má ale řadu věcí společných. Třeba to, že se nerad fotí. Ale také to, že píše mimo jiné „blbé písně“, tedy takové ty, které nejsou příliš intelektuální a hodí se spíše než na koncert raději do obýváku.  A od toho je tady Heligonka, jeho nový klub, otevřený ve středu v areálu Dole Hlubina. Připomíná tvarem žehličku a dříve sloužil za vrátnici hornických koupelen.

     „Vítám vás v mém obýváku.  Můžeme si užít mejdan, nikam nespěchejte, choďte na záchod, ale ne tak, aby to bylo příliš nápadné. A hlavně! Nikde tady nejsou sousedi, ani nahoře, ani dole, ani vlevo nebo vpravo. Zdržte se i po koncertě, jak Vám bude libo. Ale varuji vás, první půlka bude sice dobrá, ale pak, po přestávce, přijdou na řadu „blbé písně“.  Takových dvacet. No dobrá, vždy tři špatné a pak jedna dobrá,“ žertuje Jarek s publikem.

     Zahajuje slavným Darmodějem. Jasně červená divadelní opona se rozestoupí a u klavíru už sedí spoluhráč Robert Kusmierski. Jarek u mikrofonu a slavnostní chvíle začíná. Po středečním zahájení, na kterém si písničkář nepřál žádné novináře, jde sice v Heligonce až o druhý koncert v pořadí, ale punc premiéry ještě pořád visí ve vzduchu.

     Zajímavé je rozložení či rozestavění publika. Oficiální návštěvníci sedí u očíslovaných stolečků, na kterých si mohou pohodlně rozložit nápoje nebo zákusky ze zdejších dvou barů. Ti neoficiální, Jarkovi Hosté se mohou „válet“ na luxusní sedačce z dílny architekta Josefa Pleskota. Plyšový gauč je obrovský, možná největší v celé Evropě a má tvar přesného půlkruhu. Jeho nevýhoda se ukazuje v okamžiku, když se Jarek s Robertem odhodlají provést v druhé části koncertu akustickou zkoušku a bez mikrofonů a jakéhokoliv ozvučení vyrazí na štaci přímo mezi stolky k jádru publika.

     „Jako za starých časů, přišlo se do hospody, a kdo chtěl slyšet hudbu, musel být ticho. Takže, když budete hlučet vy tady vepředu, neuslyší nic tam ti vzadu a naopak,“ vysvětluje Jarek s houslemi v ruce ještě na pódiové rampě. „Nejhůře jsou na tom ti, co sedí na gauči uprostřed, ti neuslyší nic,“ žertem nadsadí, ale není daleko od pravdy. Pohovka je ale jinak fajn, lehce se na ní zapomene, že jsme uprostřed chladné postindustriální Ostravy, která se stále vzpamatovává z faktu, že už není oním pověstným ocelovým srdcem republiky. Heligonka je v tomto směru zářivou perlou uprostřed černočerné reality. Možná splněný sen, což Jarek nerad slyší, nemá totiž rád velká slova. Každopádně skvělý obývák, ve kterém v podstatě není nic zapovězeno.

     Koncert sice Nohavica avizuje jako ten, který bude na vážnější notu, nicméně smysl pro žert a kabaret mu nedá, a tak jej postupně proměňuje v neformální „obývákové setkání“. Nechá si záležet na skutečnosti, aby se publikum cítilo jako doma a aby se ještě zdrželo i po koncertě. To hlavní, v čem tkví energie nového prostoru, začne až po přestávce. Jarek si nasazuje brýle a vytahuje texty dvaceti písní. „O přestávce jsem nelenil a vybral skladby, které si můžeme užít právě v Heligonce, nikde jinde bych na ně neměl odvahu,“ dodává a žertem okomentuje nutnost optického nástroje. „Na začátku mi stačil ve Wordu font dvanáctka, teď už to musí být Baskerwille 32 a ještě k tomu brýle.“

     Písničky prokládá kabaretními výstupy, protože právě tento formát mu v Ostravě chybí a co nevidět se v jeho klubu dočkáme plnohodnotného kabaretního pásma. „Přijde pan ředitel a uvede číslo. Krátké výstupy, zpěv, scénka, zpěv, v přesném rytmu, mluvené slovo a také monolog,“ prozrazuje Jarek a významně šustí papíry s povídkou napsanou se slovy začínající výhradně písmenem P:

     Satirická legrace se odehrává v parlamentu, kde se řeší otázka prostituce. Kabaret lehce politický, kde dostane na frak Putin i Babiš, protože tady je výpravčím Jarek, a ten publikum bezpečně převeze i přes Dolní Babišov, Nečasov až třeba někam na Krym a nezapomene u toho na poetický břink.

     Posléze se představí jako glosátor života v Shopping Parku. „32 vět, tak, jak jsem je zaslechl přesně slovo od slova,“ uvede svůj skeč komentující groteskní vztah rodičů a dětí během nakupování. Vznikne z toho vtipná sociologická sonda do života Ostravanů, která se trefně vyjímá mezi novými písněmi na téma Ostravy a jejích fenoménů, jako je třeba bizarní vystoupení Björk na Colours of Ostrava.

     Jarek se pro změnu vtělí do výpravčího lanovky, která jede na městem od Slezské až na Karolínu. Turisté se musí vměstnat ve vozících, kde se dříve převáželo uhlí. Prodané Bazaly, krámky s knihami, Colours s krásnou babou Björk s podivným hadrem na hlavě, to je celá šňůra postřehů, které publikum obveselí, ale vedou i k zamyšlení.

     Jarek překvapí také tím, že připomene odkaz Karla Hašlera, jednoho ze zakladatelů písničkářské tradice v českých zemích. Kdo jiný než Hašler se svými kumpány glosující, co se nesmí, by tady neměl chybět?

     Na přetřes přijde i Nohavicův údajný rasismus, který mu vytkli Pražáci u písně Dežo. „Já a rasista? Ten, který bydlí v Ostravě a ještě k tomu v Mariánských Horách? Je to o mně a píšu to, co vidím,“ dodává ke skvělé rychle odsypající satirické písní.

     Heligonka je skvostný obývák, ve kterém může zaznít ledacos, třeba i písně na přání vznesená z publika, pro Zuzanu nebo Markétu, ale také spontánně zahraní Divocí koně, jeden z vrcholů večera.

     Napůl koncert a napůl kabaret vrcholí. Heligonka je skvělá. Jarek Nohavica v ní našel svůj ideální prostor pro sebevyjádření. Právě tady se budou častěji než kdy jindy zpívat jeho „blbé písně“. Nejen, že on to tak chce, ale sem se prostě neformální projev více hodí.

 


Autor: Martin Jiroušek
Zdroj:
ostravan.cz


bio
video TV
v
ideo archiv

články
r
ecenze CD

recenze koncertů

rozhovory

on-line diskuze

domů
mapa webu