Juchaj, juchaj, hop, hop, hop… Vítejte v
Nohavicově kabaretu Doklobuka
OSTRAVAN.CZ
- 4. 12. 2015
Jede tramvaj po Přivoze, mrtvý leží v prvním voze...
Smějou se ti děvčata, že máš modrá varlata... Jarek
Nohavica spouští ve své Heligonce nový program,
jmenuje se Doklobuka. Pořad, ve kterém divák
zaslechne nejen sem tam sprosté slovo, ale může být
oblažen satirou, zatím sice jednoduchou, která však
krystalizuje. Navíc tato forma představení má svou
tradici, která se dovolává prvorepublikového krále
kupletu Karla Hašlera.
Před námi se odvíjí čtvrteční večer v klubu
Heligonka, což je jinak Nohavicův obývák. To on s
nadšením prohlašuje, protože v něm nabízí podobný
komfort srovnatelný s útulností domova.
Čtvrteční zkouška pořadu na lidovou notu Doklobuka,
která byla jen pro zvané, nabízí všechno možné – od
přímého kontaktu s divákem přes pódiovou show,
písně, recitace, mluvené slovo, polohrané scénky až
po kolektivní skládání písně. Ale pozor, melodie už
je daná, principál drží pěvně opratě, i když sem tam
něco ještě zkouší a přemýšlí, jestli má přidat nebo
spíše ubrat. Nástroje se střídají, od flétny až po
heligonku, která hraje duet s akordeonem
nepostradatelného polského hosta Roberta
Kuśmierského, který je zde stálým inventářem.
„Bílé kapky, černé vlasy, Nohavica příchod hlásí,
juchaj, juchaj hop, hop, hop..“ zní úvodní
odrhovačka. Jen pár minut před ní všichni hledí na
prázdné pódium a napjatě čekají, až se zaplní. Ale
kdepak, mistr přichází zadem, přes zaplněné stolky
se prodírá z druhé strany. Z jeho úst zní GPS
„Jejda, my jsme zabloudili, tady už jsme byli… na
Bruntál, Karlova Studánka, teď jsme v prdeli…“.
Tento úvod může připomenut slavný Hašlerův nástup,
kdy konferenciér na začátku představení hlásí, že
Hašler se bohužel nedostaví. Je totiž právě na
druhém konci republiky, kde se zdržel, ale dělá
všechno pro to, aby se přepravil na místo aktuálního
děje. Na důkaz se otevře zadní opona a na plátně je
vidět film, kde Hašler krkolomně utíká, balancuje na
jedoucím vlaku a střídá různé další dopravní
prostředky. Ve finále se pak spouští jako Tarzan po
laně a šup, už je tady osobně. Kabaret může začít!
Dnešní době schází chuť do dobrodružství, zato máme
všichni mobily. Ostravští herci je milují, to lze
slyšet v úvodu každého profesionálního představení.
Jarek si z nich naopak dělá legraci. Všem, kterým je
líto, že vypnuli mobily, věnuje píseň v rytmu
neodolatelného tanga se slovy „Miláčku, tak už mi to
zvedni“.
Jarek si svou myšlenku na ležérní show s
odrhovačkami pro „neintelektuální“ publikum hýčká a
pozorný divák si může všimnout, že některé pasáže či
čísla, zaznívající ten večer, už někde zaslechl.
Patří k němu a on je piluje, aby jim dodal to
nejlepší místo ve sledu skečů. Už pro ně vymyslel i
název. „Kabaret, o kterém už víme, jak se bude
jmenovat! Kabaret BO! To už si přeložme, jak umíme.
Je to velmi variabilní: Bavíme Ostravu, Blbá
Ostrava! Jak kdo umí, nebo uzná za vhodné.“
Skeče mají svůj groteskní říz. Je tady třeba píseň
milostná, hokejová. „To je, přátelé, kumšt,“ utahuje
si Jarek z nažhaveného obecenstva a sype verše: „Už
v tom často bruslím, smutný jsem jak muslim.
Natahuju ruku, po tvém černém puku. Chci slyšet
góóól!!!“
Ještě více přitvrdí v bravurním fonetickém přepisu
italské melodie hrané v duetu s Robertem. „Tamamale
kozy, čau amóre. Šukalamamuty,“ atd.
Pak jede třeba od valčíku až po swing, zarapuje a
provětrá heligonku od dědy Františka ze 30. let v
písničce Od Přivoza.
Ale není to jen o Nohavicovi, kabaret má svého
„nahrávače“. Je jím blbý účetní Franta Šiška. Čte
své nonsensové verše typu „Krejčí z města Osaka
poprali se o saka“, a pak se z něj vyklube skvělý
zpěvák hrající na klavír – Jirka Krhut. Jarek mu
přenechává třeba čtení satirické povídky z
parlamentu, kde začínají všechna slova na písmeno P.
Nohavica sám se pak blýskne s jiným stylem, když
spustí veršované monodrama pro čtyři osoby a jeden
hlas pod názvem Zubři (s kratkým „i“), odehrávající
se během jízdy v motoráku Valmez – Zubří.
(Veršované, to znamená, že se to bude rýmovat,
upozorňuje jen tak naoko.)
Kabaretní Nohavica se hledá, má své rezervy, ale umí
dát prostor i svým spoluhráčům. Člověk se pobaví,
nezávažně zarelaxuje a pak najednou slyší třeba
krutou pravdu, kterou už vnímá lehčeji a
stravitelněji, jako třeba, když se zpívá: „Ostravica
spadne za chvilu“ a „Ostravá, to není Nairobi.“
Autor: Martin Jiroušek
Zdroj:
Ostravan.cz
