JAROMÍR NOHAVICA

o něm |novinky |koncerty |diskografie |další tvorba |kontakt


KONCERTY - RECENZE
 

Jaromír Nohavica ve Viole. Od Šiktancova Darmoděje k Tverskému bulváru
NOVINKY.CZ - 27. 1. 2019

    
     Písničkář a básník Jaromír Nohavica vyprodal tři večery (23., 24. a 25. ledna) v pražském Divadle Viola. V rámci cyklu Hudba a poezie uvedl dvakrát své vyznání Básníkům české země a třetí večer věnoval překladům textů ruských písničkářů.

     Mikrofon, židle a stojan s kytarou. Víc netřeba. A ještě pultík s texty českých básníků. Nohavica otevřel první večer svou písní Já chci poezii a poté diváky symbolicky pozval do podkroví svého ostravského bytu, kde opatruje básnické sbírky. Navodil tak příjemnou atmosféru domácího setkání.

     V devíti letech propadl kouzlu Erbenovy Kytice, což vzápětí doložil sugestivním přednesem závěru jeho Vodníka. Podle Nohavici jsou básně, které se čtou, a ty, které se musí říkat nahlas. A právě ty druhé si vybral pro svůj pořad.

     Ne každý verše dovede přednášet, ale on to umí. Dotýká se slov s něžnou opatrností i drsnou naléhavostí. Nechává posluchače vychutnat si finesy jednotlivých textů s vybraným citem literárního gurmeta.

     Čtenou báseň střídala zhudebněná a obě podoby měly svou působivost. Nohavica se během večera dotkl minimálně dvaceti básníků. Opakovaně se vracel k Františku Gellnerovi, jehož anarchistická vzpurnost ho oslovila už v šestnácti letech, k Josefu Machovi, Fráňu Šrámkovi a ke svému krajanovi Petru Bezručovi.

     Violou zněly verše Karla Hynka Máchy, Jaroslava Vrchlického, Vítězslava Nezvala, Jaroslava Seiferta, Františka Halase, Jiřího Ortena, Josefa Hanzlíka, Jana Skácela, Jiřího Krchovského, Václava Hraběte, ale také Sametové jaro Karla Kryla či Stál voják na dešti Jiřího Šotoly. Ukázka z poemy Adam a Eva Karla Šiktance, z níž si před lety Nohavica vypůjčil jméno Darmoděj, zazněla rapovaně s hiphopovým podkresem. A kupodivu se Šiktancova jazzová rytmika z rapu vyloupla jako drahokam.

     Občas si Nohavica s diváky chvíli povídal, dokonce je přiměl ke společné, radostně „školácké“ recitaci Hrubínova Kuřátka a obilí či zpěvu Čelakovského Pocestného. A diváci se ochotně přidávali.

V pátek se k Nohavicovi přidružil polský akordeonista Robert Kusmierski, aby společně vzdali hold Vladimíru Vysockému a Bulatu Okudžavovi. Shodou okolností by Vysockij právě v pátek oslavil jednaosmdesáté narozeniny.

     Zpívalo se rusky, česky, polsky i slovensky, zpívalo se o lásce, přátelství a zradě, o stromech zrcadlících se v nebi, o kamarádovi, který se nevrátil z boje. Zpívalo se o mrtvých i živých, pošetilých i moudrých, o vodce, jizvách na duši a zdolaných vrcholech. S humorem i melancholií.

     Kromě zmíněných autorů zazněla i píseň ruské vycházející písničkářské hvězdy Semjona Slepakova, kromě Nohavicových i dva překlady Milana Dvořáka a také Nohavicův Petěrburg či Pane prezidente, dokonce v ruské verzi. Kusmierského harmonika dodávala mámivými tóny autentickou ruskou atmosféru a s Nohavicovou kytarou i zpěvem vedla píseň od písně vzrušující muzikantský dialog.

Těžko říct, který z obou večerů byl lepší, zda český či ruský. Oba nechaly diváky nahlédnout do Nohavicovy duše, do zdrojů jeho básnické fantazie, do komnat, kam se běžně nevstupuje. A potvrdily jeho umění předat publiku emoce neokázalým, věcným způsobem, nepředvádět se, ale ustoupit do pozadí před velkými vzory, sloužit poezii.

     Není snadné usednout na jeviště Violy tváří v tvář portrétům velkých českých herců, kteří tam předávali své umění. Ale Nohavica dokázal, že do Violy patří.



Autor:  Radmila Hrdinová, Právo
Zdroj: 
novinky.cz


bio
video TV
v
ideo archiv

články
r
ecenze CD

recenze koncertů

rozhovory

on-line diskuze

domů
mapa webu