Jaromír Nohavica  - 18.1. Praha, Akropolis
REPORT -  18. 1 .2006 

Na rovné dva týdny zakotvil zpívající slezský básník v Praze, aby zde vystřihl jedenáct koncertů. Několik hodin po zahájení předprodeje byly veškeré lístky fuč. Proč tolik povyku kolem jednoho chlápka s kytarou? Pokud vám jako odpověď nestačí desky jako Darmoděj nebo Divné století, vzývejte štěstěnu, sledujte všechny dostupné informační kanály… a pak pochopíte na koncertě.

Palác Akropolis byl v pořadí třetím pražským vystoupením na lednové metropolitní šňůře a nutno říci, že (nejen) akusticky vyhovoval dokonale. Zahajovací Kometou počínaje a závěrečnou Písní pro pocestné konče neměl zvuk jedinou chybku, mistrova kytara a mocný hlas naplnily prostor od podlahy po strop bez skulinek (není nad osobního zvukaře). Plus kouzlo osobnosti a repertoáru rovná se nezapomenutelný večer.

Kdo čekal zasmušilého barda, nedočkal se až tak docela. Rozjímavých songů zaznělo pomálu, rozervaných ještě méně, pré měly naopak všemožné legrácky, heligonkové „odrhovačky“ a především laskavé písničky hladící duši i uši. A tak Jarek po letech oprášil třeba nádherně jednoduchou a jednoduše nádhernou Svatební, pozval Akropoli do Babylónu, rozezpíval ji Cukrářskou bossanovou a rozesmál několika vyslovenými skopičinami. Třeba pádivou verzí rádii zprofanovaného Milionáře nebo dvěma fragmenty nových písní, z nichž za jednu by se nemusel stydět ani Fanánek v telecích letech (intelektuálové v sále byli výslovně odprošováni). „Tohle je moje jediná opravdová milostná píseň,“ uvedl vzápětí Nohavica hitovku Zatímco se koupeš. „Takže dovolíte-li, pánové, já to teď chvíli vezmu za vás a po koncertě už víte, co máte dělat.“

Ale samozřejmě se hrálo i na vážnější notu. Dobře, že Jarek odmítá nahrát na desku bolavě krásnou Pane prezidente (výpověď nešťastníka, který přišel o zaběhnuté jistoty a tak píše na Hrad). Má svatou pravdu, že rádia by ji znesvětila. Je symbolické, že tenhle vrchol Nohavicovy poslední desetiletky zůstává k dispozici jen na živých vystoupeních (byť už jistě v  pirátských kopiích koluje z ruky do ruky jako kdysi všechny písničkářovy nahrávky – ostatně, chlápek vedle mě zpíval celý text zpaměti).

„Koncert prostě nevypálíte,“ odtušil Jarek vzápětí. A aby nezůstalo jen u slov, vymyslel si nebývalý projekt nazvaný Praha pálená: na každém z pražských vystoupení zahrál dvě nikdy nevydané písně, jež byly nazítří zmixované k dispozici na webu a chtivý fanoušek si z nich ve finále sestavil 22-písňové cd. To je panečku revoluční čin. Nota bene když umělcův archív nabízí takové skvosty, jako Stanici Jiřího z Poděbrad (v Akropoli musela zaznít už pro svou geografickou povahu).

Zdá se, že „divné století“ je definitivně pryč a do toho nového si Nohavica vzal od všeho kousek. Zasněného bouřliváka nám dodnes připomíná písňovými klenoty z tehdejší doby, ublížený Jarek zneuznaný kritiky–čmáraly i Jarek agitátor jsou naštěstí pryč… A kdo nám zbyl? Písničkář-profesionál s bezkonkurenčním repertoárem, který se dokáže bavit s námi a sám sebou zároveň. A ať zpívá o bláznivé Markétě nebo o milionáři, je zatraceně svůj. Smekám, mistře!

Ondřej Fencl
Zdroj: REPORT