Jaromír
Nohavica - 18.1. Praha, Akropolis
REPORT
- 18. 1 .2006
Na rovné dva týdny zakotvil zpívající slezský básník
v Praze, aby zde vystřihl jedenáct koncertů. Několik
hodin po zahájení předprodeje byly veškeré lístky fuč.
Proč tolik povyku kolem jednoho chlápka s kytarou? Pokud
vám jako odpověď nestačí desky jako Darmoděj nebo Divné
století, vzývejte štěstěnu, sledujte všechny dostupné
informační kanály… a pak pochopíte na koncertě.
Palác Akropolis byl v pořadí třetím pražským vystoupením
na lednové metropolitní šňůře a nutno říci, že (nejen)
akusticky vyhovoval dokonale. Zahajovací Kometou
počínaje a závěrečnou Písní pro pocestné konče neměl
zvuk jedinou chybku, mistrova kytara a mocný hlas
naplnily prostor od podlahy po strop bez skulinek (není
nad osobního zvukaře). Plus kouzlo osobnosti a
repertoáru rovná se nezapomenutelný večer.
Kdo čekal zasmušilého barda, nedočkal se až tak docela.
Rozjímavých songů zaznělo pomálu, rozervaných ještě
méně, pré měly naopak všemožné legrácky, heligonkové
„odrhovačky“ a především laskavé písničky hladící duši i
uši. A tak Jarek po letech oprášil třeba nádherně
jednoduchou a jednoduše nádhernou Svatební, pozval
Akropoli do Babylónu, rozezpíval ji Cukrářskou
bossanovou a rozesmál několika vyslovenými skopičinami.
Třeba pádivou verzí rádii zprofanovaného Milionáře nebo
dvěma fragmenty nových písní, z nichž za jednu by se
nemusel stydět ani Fanánek v telecích letech
(intelektuálové v sále byli výslovně odprošováni).
„Tohle je moje jediná opravdová milostná píseň,“ uvedl
vzápětí Nohavica hitovku Zatímco se koupeš. „Takže
dovolíte-li, pánové, já to teď chvíli vezmu za vás a po
koncertě už víte, co máte dělat.“
Ale samozřejmě se hrálo i na vážnější notu. Dobře, že
Jarek odmítá nahrát na desku bolavě krásnou Pane
prezidente (výpověď nešťastníka, který přišel o
zaběhnuté jistoty a tak píše na Hrad). Má svatou pravdu,
že rádia by ji znesvětila. Je symbolické, že tenhle
vrchol Nohavicovy poslední desetiletky zůstává
k dispozici jen na živých vystoupeních (byť už jistě v
pirátských kopiích koluje z ruky do ruky jako kdysi
všechny písničkářovy nahrávky – ostatně, chlápek vedle
mě zpíval celý text zpaměti).
„Koncert prostě nevypálíte,“ odtušil Jarek vzápětí. A
aby nezůstalo jen u slov, vymyslel si nebývalý projekt
nazvaný Praha pálená: na každém z pražských vystoupení
zahrál dvě nikdy nevydané písně, jež byly nazítří
zmixované k dispozici na webu a chtivý fanoušek si
z nich ve finále sestavil 22-písňové cd. To je panečku
revoluční čin. Nota bene když umělcův archív nabízí
takové skvosty, jako Stanici Jiřího z Poděbrad
(v Akropoli musela zaznít už pro svou geografickou
povahu).
Zdá se, že „divné století“ je definitivně pryč a do toho
nového si Nohavica vzal od všeho kousek. Zasněného
bouřliváka nám dodnes připomíná písňovými klenoty
z tehdejší doby, ublížený Jarek zneuznaný
kritiky–čmáraly i Jarek agitátor jsou naštěstí pryč… A
kdo nám zbyl? Písničkář-profesionál s bezkonkurenčním
repertoárem, který se dokáže bavit s námi a sám sebou
zároveň. A ať zpívá o bláznivé Markétě nebo o milionáři,
je zatraceně svůj. Smekám, mistře!
Ondřej Fencl
Zdroj:
REPORT |