|
Nohavica
HOSPODÁŘSKÉ NOVINY - LEDEN 2006
Dnes se v KD Novodvorská uzavře pražské lednové turné
Jaromíra Nohavici. Jedenáct místních sálů stihl
nekorunovaný král českých písničkářů vyprodat během
několika hodin.
V nedávném rozhovoru pro rádio Blaník nastínil zpěvák
nadcházející šňůru jako návštěvu Prahy se vším všudy…
přes den po antikvariátech, obchůdcích, kamarádech a
večer zahrát lidem. A koncerty skutečně jako návštěva
působily. Návštěva nesmírně milá, rozdávající víc než
kdy jindy především radost, ať už publiku ve Švandově
divadle, ve velké aule FF UK nebo v Lucerně. Domů člověk
odcházel s pocitem, že přišel nejen on kvůli Nohavicovi,
ale i Nohavica kvůli němu. Jako by se z podzimních
koncertních cest kolem zeměkoule vrátil „starý dobrý
Jarek“.
Ne že by kladný přívlastek nepatřil k písničkářově
kariéře v podstatě permanentně, zejména v posledních
letech však obtěžkán batohem popularity hledal optimální
cestu o něco obtížněji. Po geniálních opusech
Nikymauzoleum a Divné století přišla spolupráce s širším
ansáblem doprovodných muzikantů, film Rok ďábla a
osobnost-Nohavica na vrcholu. Byť ale ani jedna ze dvou
dalších řadových desek nebyla špatná, duše písničkářova
z nich na úkor úzkostlivé profesionality sálala o něco
méně. Jako by do sebe názvy Moje smutné srdce a Babylon
zapadaly… Když se zpěvák před půl rokem písní vyjádřil
ke kauze Czech-teck (Už zase bijou naše děti), zbystřili
i ti, kteří mu dva roky předtím odpustili zneuznané
spílání hudebním kritikům (Nic víc).
Dvoutýdenní pražská anabáze přinesla všeobecný smír.
Během americké šňůry jako by se zasmušilý bard zvolna
převtělil ve smířeného barda, vesele rozprávějícího o
ubíhajícím životě. Rozervaným songům málem odzvonilo,
nikoliv však rozjímavým. Nebývalý prostor dostaly
všemožné legrácky, heligonkové „odrhovačky“, vždy ale
včas vystřídané oduševnělými skvosty. Třeba nikdy
nenahranou Pane prezidente, vrcholem písničkářovy
poslední desetiletky, písní, kterou by tuzemská rádia
zničila a tak ji nedostanou.
Zavrhování starších „nedokonalých“ songů odzvonilo, což
dal zpěvák exemplárně najevo jednak zařazením
nedokončené crazy-erotické skopičiny z prostředí
hotelového pokoje a také revolučním projektem Pražská
pálená: na každém z vystoupení zahrál dvě nikdy nevydané
písně, které byly nazítří volně k dispozici na
písničkářově webu a ve finále poskytnou fanouškům 22-písnově
cd. Autentické, neumělé, jakoby po patnácti letech
navazující na různorodou Osmou barvu duhy. Žádný umělcův
odpadkový koš.
V poslední době se o Nohavicovi píše jako o možném
dobyvateli Sazka arény, nejspíš by ji vyprodal stejně
rychle jako Depeche mode a mnohem rychleji než Kabát
(druhý aspirant). Naštěstí o to zjevně nestojí, úterní
třítisícová Lucerna (jeden z posledních koncertů turné)
byla co do maxima tak akorát a třeba minulý týden v
Akropoli vynikla výjimečnost okamžiku lépe.
Jaký je tedy Nohavica model 2006? Od všeho kousek.
Snivého bouřliváka dodnes připomíná písňovými klenoty
z tehdejší doby, ublížený Jarek zneuznaný
kritiky–čmáraly i Jarek agitátor jsou naštěstí pryč… A
kdo nám zbyl? Profesionální, ale nestudený písničkář
s bezkonkurenčním repertoárem, který se dokáže bavit
s námi a sám sebou zároveň. Ať zpívá o bláznivé Markétě
nebo o milionáři.
Ondřej Fencl
Zdroj:
HN |
