Jaromír Nohavica - Proč mu jeho Poláci tak
rozumějí
MAGAZÍN DNES
- 5 / 2010
Že mají Poláci rádi Nohavicu, to se ví.
Ale jak moc ho mají rádi? K neuvěření
-navštívili jsme dva vyprodané koncerty ve
Varšavě. Lístek stál v přepočtu pět stovek,
vždy přišlo sedm set posluchačů. Refrény
zpívali poněkud měkce, ale česky.
I takto může vzniknout článek: Zeptal jsem
se v zimě Jarka Nohavici, jaké jsou dnes,
podle něho, česko-polské vztahy. Napsal mi
mail: „Jestli chcete znát odpověď, přijeďte
na některý z mých polských koncertů.“ |
 |
A tak jsem vyrazil do polské metropole, v níž se
právě řeka Visla vylila z břehů, netuše, co mě tam
čeká.
Překvapilo mě všechno. Tak například už první
společná desetiminutovka se zdánlivě nedostupným
Nohavicou, při níž jsem mu zdvořile děkoval za to,
že tu můžeme být, vyptávat se, fotit: Vážně vám za
to moc děkuju!
„Ty se mnou jednáš,“ rozesmál se Nohavica, „jako
bych byl hvězda, ty vole... Za nic neděkuj, a
kdykoli budeš něco potřebovat, tak hned přijď, dáme
si kávu a pokecáme.“ No dobře - jenomže když
on Nohavica přinejmenším ve Varšavě hvězdou je.
DARMODĚJ
Šel včera městem muž a šel po hlavní třídě...
Nad proskleným stropem Univerzitní knihovny, kde
jsou koncerty jenom výjimečně a za odměnu, se
stmívá. Polským fanouškům židle nestačily, mačkáme
se i na schodech, mezi regály s knihami. Všichni
čekáme na někdejšího knihovníka Nohavicu, který
vůbec nemá trému. Na koncert se těší jako hřebec na
dostih.
Sedm set hostů poslušně vypíná mobily, protože
příští dvě hodiny nikdo z nich nehodlá rušit. Tihle
lidé si svého Jarka váží, říkají, že to je poslední
opravdový písničkář v Evropě, snad prý ještě Paolo
Conte z Itálie.
Ve čtvrt na devět Nohavica rozpaží, jako by vítal
měsíc, ukloní se a opřený o barovou sedačku začne
vybrnkávat třicet let starého
Darmoděje
- píseň, která je vlastně o něm.
Za posledním akordem začne mluvit dlouze česky; že
se mu líbí tahle knihovna. A jak moc je rád, že je v
sále plno, ačkoli Polsko neprožívá nejsnadnější dny.
Dvě minuty hovoří mateřštinou, ale potom přejde do
polštiny a suše oznámí, že právě mluvil česky.
Poláci se zasmějí.
Nohavica už pokračuje polsky, jenom se předem
omlouvá, že to úplně dokonalé nebude. A přitom to
téměř dokonalé je, jen občas roztomilé. Přitočí se
ke mně překladatelka Magdalena Domaradzka a
vzpomíná: „Jednou se Jarek škádlil s publikem a
řekl: ,Teraz spokoj! Ja jestem tu kierowca!‘ (Teď
klid! Já jsem tady vedoucí!) Jenže kierowca je
polsky řidič - spletlo se mu to s polským slovem
kierownik, což je právě vedoucí...“
DOKUD SE ZPÍVÁ
Z Těšína vyjíždí vlaky co čtvrthodinu, včera jsem
nespal a ani dnes
nespočinu...
Píseň o těšínském nádraží zlidověla už i v Polsku,
refrén si pobrukuje celý sál. Najednou mě napadne,
že jsem na toho zpěváka před sebou tak trochu pyšný:
Je od nás, víte?
Nohavica sem jezdí pravidelně teprve dvanáct roků.
Nepomohla mu žádná polská televize, rádia ani
noviny. Ale s lidmi si dělá, co se mu zlíbí.
Ještě že mám vedle sebe překladatelku Magdalenu.
„Vysvětlíte mi to nadšení?“
A ona říká: „Začalo to tím, že v Polsku promítali
Zelenkův Rok ďábla -a najednou se lidé začali ptát,
kdo že je ten Nohavica. Podle mě uspěl hlavně proto,
že zaplnil díru na polském uměleckém trhu. U nás
jsou všichni uznávaní umělci příliš vážní, a tak
vlastně Jarkovi závidíme, že se dokáže shodit,
zasmát. To nikdo z Poláků nedokáže.“
TĚŠÍNSKÁ
Kdybych se narodil před sto lety, v tomhle městě,
u Larischů na zahradě trhal bych květy své
nevěstě...
Před písní o starém Těšíně pozve Nohavica na pódium
varšavského kolegu, se kterým v posledních měsících
pravidelně koncertuje - akordeonistu Roberta
Kuśmierského.
Teď už je jisté, že se dobře baví, začíná žertovat.
„Jsem trochu smutný,“ povídá do mikrofonu, „protože
můj Baník skončil v lize až třetí. A komu fandíš ty,
Roberte?“
Všichni v sále vědí, že akordeonista přeje varšavské
Legii, která dopadla ještě hůře, byla čtvrtá, a
tudíž si nezahraje evropské poháry. Nohavica prostě
přátelsky pošťuchuje...
Později mi řekne zcela vážně, proč nyní objíždí
koncerty s Polákem: „Robert hraje na akordeon
výtečně, dodává mým písním jakýsi východní vítr,
novou barvu.“
GWIAZDA
Lezała w błocie gwiazda piecioramienna goła...
Až desátou píseň večera zazpívá Nohavica polsky. Ta
skladba je smutná, v Česku ji známe pod jménem
Hvězda. S publikem neudělá změna jazyka vůbec nic,
zůstává stejně pozorné a dychtivé, jako u devíti
písní předchozích.
Zeptám se Nohavici, jestli hodlá doplňovat repertoár
dalšími písněmi v polštině, ale on prý vlastně ani
nechce.
„Myslím si,“ řekne, „že by si to Poláci ani nepřáli.
Vždyť ono to má kouzlo, když slyšíš třeba Okudžavu,
umíš trochu rusky, ale nerozumíš všemu. Chceš-li
píseň poznat, musíš si vzít slovník a tímhle
hledáním poodhalit záclonu písničky - to se mi
vždycky líbilo. A proto zůstane většina mých písní
česky; taky si chci zachovat trochu toho tajemství.
V
JEDNYM DUMKU
V jednym dumku na Zarubku měl raz chlopek švarnu
robku...
Vždy po písních vážných následují veselé, třeba
tahle o chlopkovi, který se musel uchýlit k domácímu
násilí vůči své robce. Píseň je ve slezském nářečí,
„po našemu“, a publikum se dobře baví, což zpěvák na
pódiu okomentuje jednoduchou větou: „Moje koncerty
jsou trochu jako delfín.“
Moc to nechápu. Že jako písně skáčou nahoru a dolů,
z kabaretu do melancholie? Nohavica mi později
odpoví: „Ano, ale neplatí to jenom pro dramaturgii
koncertů, takhle to má vypadat i v životě. Třeba ve
vztazích - je dobré, když jsi doma, ale potom na dva
týdny zmizíš s batohem do východních zemí, a když se
vrátíš, tak jsi nabitý. A pořád se takhle na něco
těšíš...“
VIRTUÁLKA
Otevři mi lásko moje.
Nie otworze, bo sie boje..
Teď prý má Nohavica malý dárek pro dnešní skvělé
publikum: „Složil jsem česko-polskou milostnou
poezii!“ Zarecituje báseň o polské dívce, která
dlouho odmítá českého chlapce, ale nakonec jej k
sobě vpustí. Diváci se srdečně smějí a Nohavicovi
zajiskří v očích. Prý z té básně udělá rovnou i
Virtuálku, což je jakýsi aktuální písňový
fejeton, který uveřejňuje každý týden na svých
internetových stránkách. A Nohavica to zítra
skutečně udělá, velmi jednoduše.
Při zvukové zkoušce vymyslí s akordeonistou Robertem
během pěti minut melodii, píseň si nahrají, přímo v
knihovně potkají ukrajinského studenta, který je
zrovna na mailu, a ten ji pošle do Česka, takže už
za pár hodin si ji bude moci kdokoli pustit z
počítače.
Nohavica je výjimečně pohotový a svoje nápady
realizuje rychle. Když například na dnešním koncertě
dostane od polské fanynky červenou růži, prohlédne
si ji a jakoby sám pro sebe zahlásí: „Červená růže,
v bibliotéce, to se mi líbí... utonula v řece.“
Takhle bezprostředně, ze vteřiny na vteřinu,
vznikají jeho refrény? „A jak jinak by měly
vznikat?“ diví se Nohavica: „Vždyť já píšu písně
čtyřicet let, to jsou dlouhá léta u cirkusu.“
PANE PREZIDENTE
Pane prezidente - ústavní činiteli, píšu Vám
stížnost, že moje děti
na mě zapomněly...
Koncert se dostal za svou polovinu a kdekomu se chce
při poslechu zoufalého psaní panu prezidentovi
plakat. Mně tedy ano. Jsem si skoro jistý, že
Nohavica každou chvíli promluví o tom, jak ho
zasáhla dubnová letecká tragédie ve Smolensku, při
které přišel o život mimo jiné i polský prezident
Lech Kaczyński.
On však slova Smolensk anebo Kaczyński vůbec
nevysloví... Tím jste mě hodně překvapil.
Pročpak? Vždyť i mlčení je výmluvné. Jak je možné,
že jste si při té písni vzpomněl na smolenskou
tragédii, když jsem o ní neřekl ani slovo? Méně je
totiž někdy více... Občas nemusíte říct nic, a lidem
všechno dojde samo.
Co se ve vás odehrávalo, když jste se o leteckém
neštěstí dozvěděl?
Já v tom letadle několik lidí dokonce znal. A i
kdybych neznal, byla by to obrovská rána. Stačí.
Proč o tom dál mluvit? Já jsem napsal okamžitě
Polákům dopis, že je mi smutno a že odkládám dubnové
koncerty, ale pak v Aha napsali, že prý se Nohavica
zhroutil. Ne, já se nezhroutil... A právě z těchto
důvodů se mi o tom nechce mluvit, jsou to mé
soukromé věci.
SARAJEVO
Přes haličské pláně vane vítr zlý, to málo co
jsme měli nám vody
sebraly...
Sarajevo je píseň posmutnělá. Kdoví, zdali se ti dva
mladí lidé zítra vezmou, spíše nikoli. A Poláci mají
smutek v povaze, takže podle předpokladů aplaudují
po prvním taktu.
Všímám si hlavně světlovlasé Edyty Geppertové ze
třetí řady - jakési polské Hegerové, které teď
Nohavica píseň věnoval.
Edyta je dojatá, i když zná Sarajevo velmi dobře,
sama ho zpívala. To bylo takhle - tři desítky
známých polských umělců natočily předloni Nohavicovy
písně po svém, to dvojalbum se jmenuje
Świat według Nohavicy. Řekl bych, že je to
nebývalá pocta, ale...
„Ne,“ opraví mě později Nohavica, „škrtejme v tomto
rozhovoru slova jako pocta a držme se faktů. Já jsem
opravdu rád, že vyšla v cizí zemi taková deska od
skvělých zpěváků, a můžu k tomu říci jenom jedno:
Díky, že se vám to líbilo.“
Deska Świat według Nohavicy je dnes už platinová -
prodalo se jí přes dvacet tisíc nosičů.
TŘI
ČUNÍCI
V řadě za sebou tři čuníci jdou...
Takzvaná delfíní dramaturgie funguje spolehlivě -
kdo se před chvílí rozplakal u Sarajeva, ten teď
zpívá prasečím hláskem refrén „ui-ui ui-ui uíí.“
Nohavica je však myšlenkami kousek jinde; najednou
řekne: „Tak to vidíte - v jedné z předchozích písní
pochodovali Eskymáci, teď pochodují čuníci, a za
chvíli takhle budeme pochodovat všichni, jak nám
nedávno naznačila sopka Eyjafjallajökull...“
Nohavica to islandské jméno skutečně dovede vyslovit
bez přeřeknutí a pokračuje: „Z Ostravy do Varšavy se
bude pochodovat šest dní. To už lidi vyrazí jenom
kvůli důležitým věcem...“
Po koncertě si na tahle jeho slova vzpomenu: Když
jste mluvil o tom, jak jednou budeme muset zas
chodit jen pěšky, to jste žertoval?
Najednou jsem si při Čunících vzpomněl, že když
poprvé přišel prach ze sopky nad Evropu, tak jsem si
s velkým překvapením uvědomil, že mi nevadí, když se
nebude létat - no tak co?
Já za vámi do Varšavy taky přiletěl...
Dobře, ale projdi se magickou Prahou, kde potkáváš
davy italských studentů, kteří přijeli na víkend
charterovým letem a zmateně bloudí městem, nanejvýš
objevují pořád ty samé pěší zóny, které jsou na
celém světě stejné. Takové výlety jsou k ničemu.
Když chceš jít za tím důležitým, tak si tam prostě
dolez po svých! Půjdeme šest dní do Varšavy - to už
tam něco opravdu chceme a zároveň tam taky chvíli
pobudeme.
AŽ TO SE MNU SEKNE
Až obuju si rano černe papirove boty až i moja
stara pochopi že nejdu
do roboty...
Na řadě už jsou přídavky, nejprve
Petěrburg
v polštině, do kterého se rytmicky tleská, pak
fanoušci volají, že chtějí
Kometu,
a dobře, mají ji mít, ale večer ještě nekončí.
„Jste skvělí, nedá se odejít,“ klaní se Nohavica. „Zahraju
ještě jednu, bude to nejoptimističtější ze všech
mých tří set písní. Jmenuje se Až to se mnu sekne.“
Po koncertě se ho zeptám, jestli jsem správně
rozuměl: Opravdu? Ta píseň o smrti je ze všech
nejoptimističtější?
„Přesně tak,“ odpovídá, „je totiž veselejší než
smrt... Smrti se bojíš, ale jestliže se s ní
vyrovnáš písní, je to veselé. Neznám veselejší téma
než vysmát se smrti.“
Koncert je u konce a zítřejší bude podobný. Pár
odlišných písní, nějaké nové vtipy a historky, ale
odezva polského publika zůstane stejná. Nohavica se
znovu postaví na okraj pódia, rozpřáhne ruce, zamává
kytkou a řekne: Opatrujte se.
PODTRŽENO, SEČTENO
Je po koncertě, upřímně gratuluju. Byla to třicítka
výborných skladeb, dvakrát jsem slzel, pětkrát se
zasmál.
Zvukař Jakub mi říká, že to nijak výjimečný koncert
nebyl: „Takhle dobrých je většina...“ Čím to je?
Jakub nabízí odpověď: „Jarek už vůbec není
motivovaný finančně, ten dělá koncerty jen tehdy,
když chce, a pro lidi, kteří chtějí jeho. Nehrál by,
kdyby takový vztah nefungoval.“ Od pokladny se vrací
spokojená manažerka Jana, která za dva dny prodala
sto desek a padesát zpěvníků v češtině.
Zeptám se tedy Nohavici přímo - nakolik je pro něj
Polsko zajímavé finančně?
Nechce mluvit v konkrétních číslech, ale něco mi
řekne. „Já se nenechávám zvát od žádných českých
center a podobně, jezdím za peníze na dřevo. Co lidi
donesou za vstupné, z toho zaplatím sál, aparaturu,
světla, hotely, cestu, a co zbude, to si rozdělíme.
Něco vždy vyděláme a to je dobrý pocit.“
Než odejde rozdávat autogramy před knihovnu, dá mi k
tématu početní úlohu. „Dnes bylo tak šest set
platících lidí, takže se vybralo přibližně 300
tisíc. Pronájem sálu byl drahý, spali jsme ve
slušném hotelu, tak kolik mohl Nohavica vydělat? No
- něco vydělal.“ Ale potom už opravdu vybíhá ven za
svými trpělivými polskými obdivovateli a nechává mě,
ať si počítám.
Popis
fotografií:
CHŮZE
PO KNIHÁCH. Knihovna je pozoruhodná. Na její střeše
je park, po kterém se Nohavica prošel.
ZBYTEČNÝ PLAKÁT. Ano, dnes večer hraje Nohavica. Ale
stejně je už vyprodáno.
NOČNÍ PODPISY. Mezi fanoušky vyjde až půl hodiny po
koncertě. Čekají.
DĚDICTVÍ. Heligonku koupil roku 1931 Nohavicův děda
František. A jednou ji zdědí syn Jakub.
VÍC NEŽ HUDBA. Nohavica si vozí osvětlovače, který
písně citlivě doprovází barvami. Podle atmosféry.
Tomáš Poláček
Foto: Josef Vostárek
Zdroj: Magazín
DNES
