Šestitisícové standing ovation pro (téměř) jediného
muže
KULTURA21.CZ – 21.12.2010
Nebojím se nazvat ostravský tříhodinový koncert 17. 12.
2010 Jaromíra Nohavici jako jednu z nejvíce
očekávaných událostí tohoto roku. Alespoň na
Ostravsku. Jarka Nohavicu už jsem měla možnost vidět
na živo na loňských Colours of Ostrava, nicméně
přespříliš uječená atmosféra na začátku vystoupení
mě odradila od poslechu zbytku koncertu a tak jsem
se bála, že něco podobného by mě mohlo potkat i na
předvánočním koncertu.
Naštěstí tomu bylo úplně jinak! Ostravská Sareza
byla zaplněna do posledního místečka (na jejich
oficiálních stránkách je uvedeno, že má hala
kapacitu šest tisíc návštěvníků) a nálada byla
vskutku příjemná. Do haly se pouštělo hodinu a půl
před začátkem koncertu, vstupenky nebyly na místa a
tak si každý musel ulovit to své pravé místo, z
kterého by si koncert užil nejvíc. Naše skupinka
dorazila celkem brzo, což ale neměnilo nic na faktu,
že Sareza už byla skoro plná a tak jsme zasedli na
tribunu A u velkoplošné obrazovky, na které před
začátkem celé akce byly promítány kousky z různých
koncertů aktéra večerní show. Na pódiu zatím stálo
křídlo, dvě akustické kytary, neodmyslitelná
heligonka a vzadu jedna židle.
Jarek jako správný
profesionál začal svůj koncert přesně na čas (díky
bohu, jinak bychom možná zmrzli, nebo bychom se
opili, jak bychom se museli neustále zahřívat
alkoholem). Na pódium přišel sám a hned spustil
první píseň. Když nás pak přivítal, pozval na pódium
svého kamaráda, polského hráče na akordeon, Roberta
Kusmierskeho. Robert skvěle dotvářel instrumentální
doprovod a jeho pojetí Nohavicových skladeb bylo
jistě skvělým oživením. A když se ve hře spojil jeho
akordeon a Nohavicova heligonka, vytvářeli na pódiu
něco nepopsatelného. Během koncertu Nohavica
střídal, jak už bylo výše zmíněno, akustickou kytaru
nebo heligonku a někdy svůj zpěv nechal doprovázet
jen Robertovým akordeonem.
Jarek nezapomněl na polské návštěvníky koncertu a
tak skladby uváděl jak česky, tak polsky a vyznal
své sympatie k polskému jazyku, který je podle něj „romantyczny“.
No, tak proti gustu, že… Všechny nás pěkně
familiérně oslovoval „děcka“, což určitě přidávalo
na přátelské náladě.
Kromě písní z řadových alb,
zazpíval i pár kousků ze svých Virtuálek, které jak
sám řekl, jsou zhudebněné fejetony. Kdybych byl
ředitel, Malé české blues aneb Doprdelepráce, Když
jsem tahal kačera, Českopolská, tak tyhle mohli
posluchači v pátek vyslechnout. Jarek rozvedl řeč na
téma, že v dnešní době už má každý seriál, každý
film, kniha, album svého pokračovatele a že i
Virtuálky se dočkaly své „dvojky“. A dokonce nám
zazpíval druhou verzi Českopolské virtuálky. Obě
jsou o vztahu muže a ženy, v té první je muž Čech a
žena Polka a muž se dobývá k ženě do bytu a žena ho
nechce pustit…Ve druhé verzi se role prohazují a
žena je Češka a muž Polák, ale jejich rozprava je
opravdu krátká. Žena řekne muži, ať ji pustí dovnitř
a on na to: „Tak pojď.“ Co k tomu dodat :-) I když
teda, asi je k tomu co dodat, protože pan Nohavica
vzkázal ženám, že netřeba chodit kolem horké kaše a
nedělat „opičky“, když stejně víme už od začátku,
jestli daného muže chceme nebo nechceme, tak nač
ztrácet čas.
První část koncertu trvala skoro hodinu a půl a pak
následovala dvaceti minutová přestávka. Po té se na
pódium vrátili oba aktéři, tentokrát Robert usedl za
křídlo (které bylo sice krásné, efektní, ale
stěhovat tak velký a těžký nástroj kvůli dvěma
skladbám?).
Aby toho nebylo málo, došlo i na hip hop! Jarek si
vzal na paškál svou básničku Když byl Pepa ještě
mladý ze Tří čuníků a pěkně to rozjel. Na řadu
přišla i Ladovská zima. Nohavica říkal, že tuto
píseň nezpíval už více než rok, protože kdykoliv ji
zazpíval, v dalších dnech přišla sněhová smršť a to,
že v našem případě už snad nemůže být letos horší,
tak není důvod si to nezazpívat.
Během koncertu bylo přísně
zakázáno pořizovat fotografie a videozáznamy, ale
při posledních skladbách nám to přímo pan Nohavica
povolil a prý ať použijeme blesky, ať to z pódia
vypadá, jak na zahájení Olympijských her. Myslím, že
nebylo třeba někoho moc pobízet, blesky létaly ze
všech stran strašlivou rychlostí.
Na závěr (ten první) zazněla píseň Kometa, která
byla věnovaná všem, kteří nemohli být s námi. Po
posledním tónu zazněl bouřlivý potlesk, celý stadión
povstal a tleskal ve stoje. Naprosto neuvěřitelné,
co dokáže jeden muž s kytarou. Samozřejmě, že
poděkování patřilo i Robertovi, jehož hra pro mě
osobně byla naprosto uchvacující.
Hudebníci se nad publikem smilovali a dali ještě pár
kousků a opět, ovace ve stoje! Když potlesk
neutuchal znovu, přišel Jarek zpátky na pódium,
tentokrát už sám a předvedl ve svém pojetí Mozarta a
jeho Cosi fan tutte. No a to už byl opravdu konec,
potlesk nepotlesk. Tři hodiny uběhly jako nic. Snad
zase příští rok.
Výběr skladeb, které zazněly během večera: Darmoděj,
Mikymauz, Až to se mnu sekne, Dokud se zpívá,
Fotbal, Těšínská, Ostravo, Zatímco se koupeš,
Petěrburg, Sarajevo, Jdou po mě, Vilem Fusek, Pane
prezidente, Pochod marodů, Plebs blues, Hlídač krav
, Mám jizvu na rtu a mnoho mnoho dalších.
Kamila Pětrašová
Zdroj:
KULTURA21.CZ
