JAROMÍR NOHAVICA

o něm |novinky |koncerty |diskografie |další tvorba |kontakt


KONCERTY - RECENZE
 

Odveďte prapor, přiveďte Nohavicu
27.11.2012


     Na začátku hádanka: co mají společného The Rolling Stones, Mireille Mathieu, Marlene Dietrichová, Sting, Procol Harum, Miss World, Diana Krall, Bob Dylan a Jaromír Nohavica? Ano, správně! Všichni jmenovaní vystupovali ve varšavské Kongresovém sále. A připomínám si všechny ty postavy, když sedím na jevišti a čekám na Nohavicův koncert v poslední pondělí listopadu roku 2012. Sedačky červeně čalouněné, obrovský křišťálový lustr a vyšívaná zlatem těžká opona – podivné spojení socialistického realismu s art deco – byly němými diváky nesčetných projevů stranických funkcionářů během každého následného sjezdu přední síly národa. A potom svědky proslulého odvedení praporu (ve varšavské Kongresové Sale se za totality konaly sjezdy polské komunistické strany – Polské sjednocené dělnické strany. V noci koncem ledna 1990 na posledním sjezdu strana byla zrušena a její prapor slavnostně odveden – poznámka překladatele). Stane se tento monumentální sál vhodným místem na další setkání s Jarkovými písněmi? Sice Nohavica vystupoval už ve všech největších a nejprestižnějších koncertních místech hlavního města: Hudebním divadle Roma (několikrát), kině a divadle Bajka, klubu Hybrydy, Národní filharmonii, knihovně Varšavské univerzity a vždy to znělo dokonale. Ale přece stejně dokonale jako v těch menších – kulturních domech Włochy a Białołęka nebo v sálech následných ročníků Polské prohlídky poetických písní OPPA.

     Tolik let, tolik koncertů v různých městech Polska a České republiky – ztratila jsem přehled, na kolika jsem dosud byla, ale bude jich kolem třiceti...

     Nemám už čas o tom dále přemýšlet, protože světla hasnou, a na scénu vejde, vítán vřelým potleskem, Nohavica a vezme do rukou heligonku. „Ostrava zdraví Varšavu!“ zavolá a začne to samozřejmě Ostravou. Potom inzeruje první novinku, a to píseň z letošní desky „Tak mě tu máš“, s refrénem „děkuju ti osude/za všecko co se stalo“. Za chvilku se na scéně objeví Robert Kuśmierski se svým akordeonem a Nohavica si vymění heligonku za kytaru. Znovu vidím, nebo spíš slyším, jak starým, známým písničkám přispívají nové aranže s doprovodem Kuśmierského, který už několik let doprovází Nohavicu na koncertech. Je vidět, že si oba pánové skvěle rozumějí v uměleckém smyslu a i jejich povahy se výborně doplňují. Po kytaře Karla Plíhala, nástrojích kapel Nerez a Čechomor a trubce Radka Pobořila akordeon Kuśmierského je ideální doprovod pro Nohavicův hlas, kytaru a heligonku.

     Písničkář, jako obvykle, střídá vážnější a více nostalgické skladby s lehčími písněmi, jako jsou V jenom dumku na Zarubku, Pochod marodů, Cukrářská bosanova či Českopolská virtuálka. Tu poslední uslyšíme nejdříve ve známé podobě, jenž je dialogem polské dívky a českého chlapce. Mladá dvojice se – Nohavicovým hlasem, který výborně ztvárňuje obě postavy – dohaduje, každé ve svém jazyce, až do šťastného finále, když úsilí chlapce je oceněno a může dovnitř do ložnice své milované. Nohavica obdivuje, jak se krásně naše řeči rýmují, a potom servíruje opačnou verzi, mnohem kratší – v ní polský chlapec je pozván svou českou vrstevnicí dál vlastně hned, ještě než píseň vůbec začne.

     Z těch vážnějších skladeb uslyšíme všechny ty, které polské publikum už dlouhá léta miluje, a to Kometu, Darmoděje, Sarajevo, Až zítra ráno v pět. Kometa bude zvláštním způsobem věnována nejmladšímu diváku, pětiletému – jak se ukazuje – Janíkovi, který projevuje takové nadšení a tleská tak vřele, že jej Nohavica spatří na jevišti a samozrějmě dá se s ním do řeči a zeptá na jméno a věk. „Víte, proč má Jeník nad námi navrch? Protože za těch nějakých sedmdesát let, když my už tady nebudem, jenom on tady zbude. Jeníku, pamatuj si, když už budeš starý, řekni lidem z budoucna, že velmi dávno, na začátku dvacátého prvního století, byl jsi tady s námi v Kongresové sale na koncertu,“ prosí Nohavica, „a že na koncertu jistého Čecha bylo tady hodně Poláků.“ „A Čechů!“ volá nekdo z jeviště. „Jistě, i Čechů,“ opakuje Nohavica.

     A zpívá další novou píseň. Tentokrát doprovázíme v poslední cestě faraona z Řeky zapomnění – po Nilu pluje loď, v ní tělo mrtvého a jeho manželka, je cítit vůně kadidla a slyšet volání otroků ze břehu, a všechno ve stínu pyramid. Byla jsem zvědavá, jak budou nové písně přijaty, protože si myslím, že ještě ne všichni znají nejnovější desku. Zalíbila se ta o zbloudilém korábu, asi proto, že snad každý byl kdysi v takové situaci: „vyplul jsem nevím kam/kolem tma, břeh je daleko, kompas ztratil směr, zapomněl jsem signál volací“. V Já chci poezii autor „se srdcem Don Quijota“ si stěžuje, že „Všichni po mně chtějí podpis nebo prachy“ na všelijaké ušlechtilé a charitativní cíle, a on prostě touží po tom, aby se přihlásil někdo, kdo by chtěl diskutovat o romantických sonetech. „To bych se vážně nezlobil rozebírat s tebou Máchův trochej, jenomže ty chceš podpis nebo fotku na mobil,“ vyznává smutně.

     S každou další zazpívanou písní má Nohavica více nadšené publikum. Zpívá výborně známé Pane prezidente, potom Píseň o příteli od Vysockého. Kuśmierski zatím odloží akordeon a sedne si do piána. Dozvíme se, že když Jarek navrhl, aby si našli pianistu, Robert řekl: „Proč ale? Já přece dokážu hrát i na piáno!“. „Ano, jste právě takoví – vy, Poláci. Jste soběstační,“ komentuje Nohavica s úsměvem. Vypráví, jak cestou z Ostravy zastavil na polské čerpací stanici, aby si koupil polské noviny, „aby získal orientaci, jaký je to u sousedů“. Dokonce uvádí jejich názvy: „Polityka”, „Wprost”, „Uważam Rze”. „No, a řeknu vám, že... no, že to tady máte zajímavý,“ koketuje publikum, které jistě ví, že přece Jarek sleduje polskou politiku a kulturu stejně pilně, jako českou. „U nás je to taky zajímavý. Zanedlouho máme prezidentské volby, takže vlastně sami víte“.

     Koncert se stále více podobá setkání známých, přátel. Publikum reaguje přesně tak, jak je vede Nohavica, jenž se chová jako krásná žena, která si uvědomuje svou krásu a okouzluje své ctitele – jednou je trochu rezervovaný, jako omráčen mohutností sálu, a potom vychází blísko ke publiku, pouze s mikrofonem v ruce.
Významnou roli v budování nálady odehrává výborné, jako vždy, osvětlení. Díky němu během zpívání Velké vody Nohavica vypadá skoro démonicky, a u Hlídače krav se cítíme jako na zelené, sluncem vyhřáté pastvině. Publikum samozřejmě čeká i na písničky v polštině. Uslyšíme Hvězdu a veselou písničku ve vtipném překladu Leszka Bergera.

     Koncert se chýlí ke konci. Před (třemi!) přídavky ještě společně zazpívaná Těšínská. Je vidět, že je pro Jarka těžké rozloučit se s publikem, takže poroučí: „Teď ať všichni vstanou a zpívají se mnou. Jestli někdo nechce, ať nezpívá, ale jestli se už rozhodne zpívat, tak ať to bude opravdový zpěv, a ne nějaké to mumlání“. Lidé se berou za ruce, houpou se do rytmu a zpívají spolu s Jarkem, že „dokud se zpívá, ještě se neumřelo“.

     „Víte, když jsem byl v Německu, tak také se mnou zpívali, jako vy. Jenže u nich každá řada pěkně rovně, všichni se houpali jedním směrem, rytmicky. Kdežto Poláci – jak známo, každý sám, každý vlastním směrem a ve vlastním rytmu. Vy máte rádi svobodu.“ A potom ještě přídavky (u každého: „tak tenhle je už doopravdy poslední!“) a na konec překvapení: Nohavica zpívá poprvé píseň od Wojciecha Młynarského. Zazpívá ji a bude číst z – jak říká – „ručního čtecího zařízení“, tedy prostě z (velkého) papíru, protože píseň je ještě natolik nová, že ještě nestihl se naučit text. A už konec, už jenom setkání s frontou těch toužících po „podpisu nebo fotce na mobil“.

     V kuloárech vidím známé obličeje – jsou mezi nimi novináři, umělci, ti, díky kterým je Jaromír tak v Polsku znám a milován, kteří o něm píší, dělají programy, zpívají jeho písně, vydávají desky – prostě staří přátelé. Ale slyším také nadšené reakce nohavicových nováčků – děkují svým známým, kteří je vzali s sebou na koncert, kteří je „nakazili“ Nohavicou.

     Odcházíme z Kongresové, doprovázeni lhostejným pohledem komsomolky a sovětského mládence se svazkem sebraných spisů Marxe, Engelse a Lenina – jsou to naštěstí pouze kamenné sochy na podstavcích u vchodu. Palác kultury a věd měl trvat tak dlouho jako „láska k dítěti/jako přátelství se Sovětským svazem“, ale ukázalo se, že trvá déle než to druhé. Zajímavé, jestlipak Jarek ví, podle koho byla kdysi ta monumentální budova pojmenována, a že věnoval té postavě jednu ze svých písní (varšavský Palác kultury se kdysi jmenoval Palác Josefa Stalina - poznámka překladatele). Musím se ho na to zeptat. Přemýšlím, kde se asi bude konat další Nohavicův koncert ve Varšavě. Já jsem pro Národní stadion, aspoň by byl užitečný.

     Za námi odchází skupinky rodičů z dětmi – Nohavica má také takové, velmi mladé fanoušky. Možná je mezi nimi i Jeník. Jeníku, mám na tebe prosbu – když „my už tu nebudem“ za těch sedmdesát let a budeš vyprávět svým současným o tomto listopadovém koncertu, který jsi viděl jako malé dítě, tak jim to vyprávěj všechno velmi podrobně. Ať nám závidí.
 

 

Magdalena Domaradzka
 


bio
video TV
v
ideo archiv

články
r
ecenze CD

recenze koncertů

rozhovory

on-line diskuze

domů
mapa webu