Jaromír Nohavica - Co ještě neřekl
INSTINKT - 9.1.2003

 

Je pojmem. Má beznadějně vyprodané koncerty. Fanoušky i kritiky velebená alba mluví sama za sebe. Každý jej zná, jaký je ale skutečně?   Máte dvě starší děti. Jak vás berou? Co to je, starší děti? To je relativní. Jak jsou tedy staré? Dvacítky jsou to.

Nebouří se proti vám?

Takové otázky moc nemám rád a klidně to tam napište. Děláte rozhovor se mnou. Své dvacítky nebudu vtahovat do veřejných rozhovorů. Oni si žijou svůj život.

Chtěl byste ještě jedno dítě?

To je zase otázka na moji ženu. A ta, jak ji znám, s vámi nebude mluvit vůbec.

A kdyby rozhodnutí záleželo na vás?

Jak na mně? To je přece vždycky záležitost obou, kteří se rozhodují.

V jednom rozhovoru mluvíte o rozporu: být na turné, nebo s rodinou? Máte už ho vyřešený?

Ano, už ano. Drží to pohromadě tak, že někdy bývám doma a jindy bývám na turné. Ale nesmí se to míchat. To je základ. Když doma, tak doma, když na koncertní šňůře, tak tam. Střídání, těšení se, jak říkám: plavba delfínů chvíli na hladině a chvíli pod ní. Pro mě je výhodné žít mimo největší centra, například mimo Prahu. V Praze může muzikant hrát třicet koncertů za měsíc a nevyjede za benzinku u Průhonic. Neuměl bych být stále jednou nohou na koncertě a jednou nohou v obýváku.

Jako na internátní škole.

Tak. V papučích chodit na koncert. Takhle si vyjedu na pět dní do světa, třeba do Prahy. Mám ji rád, je krásná, lidé v ní taky tak, ale pak se vracím domů právě proto, abych se do ní mohl s velkou radostí vrátit. Nabízeli mi teď ke koupi bydlení v Praze. Abych nemusel pořád spát po hotelích. Rozhodl jsem se nakonec, že to neudělám. Už bych byl zaháčkován, už bych byl jednou nohou tam a druhou tam, rozkročen, jako Gulliver nad zálivem.

Vy nerad dáváte rozhovory.

Nerad, to je nejlepší slovo, které je možno použít. Nic jiného v tom není. Prostě ne-rád.

A není v tom spíše ochrana vašeho soukromí?

Jeden z mýtů, který vznikl nebo byl každopádně posílen díky Petrovi Zelenkovi a filmu Rok ďábla, je, že kolem sebe vytvářím jakési umělé tajemno, a abych si chránil své soukromí, nedávám žádné rozhovory. Ale to je lež jako věž! Za těch dvacet let, co jsem na prknech showbyznysu, jsem poskytl takovou spoustu rozhovorů a prozradil v nich na sebe tolik, že kdyby si dal někdo práci a shromáždil je, zjistí, že není otázky, na kterou bych neodpověděl, není faktu, který by lidi o mně nevěděli: počínaje počtem sourozenců mé maminky až po číslo mé nohy, přes banality, jak se jmenuje moje žena, co dělá, kde žijeme, až po mé názory na Boha. A když připočtete mé písně, myslím si, že už jsem se světu zpověděl ze všeho.

I na otázku, která se propírala ve filmu Rok ďábla: jestli jste trenkař, nebo slipař?

Ano. I na tu. Jen hledat.

Jaký jste byl jako kluk?

Stejný jako dnes, ale všechno v menším vydání. Jen inteligentnější jsem byl určitě tehdy. Ono s trochou nadsázky platí, že do tří let se měníme a pak se to stopne a zůstává to až do konce úplně stejné. Respektive pak se z těch tří prvních let celý zbytek života léčíme.

Jednou jste řekl, že když se pokusíte vypsat z těch úplně nejniternějších strachů, jako kdyby se před vámi najednou objevily dveře, které vás nepustí dál. Co tedy s nimi?

To je otázka spíše pro psychiatra. Člověk zjistí obvykle až posléze, proč je písnička taková, jaká je, a že zrovna tohle a tohle ho patrně trápilo. Když se z těch obav zkusíš vyzpívat, jako bys je zapouzdřil. Na pódiu to chce jistý, byť minimální odstup, ale stále jako bys své strachy či radosti více a více obaloval, vázal do růžových pentlí, nebo naopak svazoval železnými pásy jako černokněžník v Dlouhém, Širokém a Bystrozrakém. Možná v tom tkví terapie psaním... Dívat se na sebe jakoby cizíma očima. Člověku to občas umožní držet rovnováhu mezi sluncem a nocí.

Na získání odstupu od vlastních nepříjemných zážitků je založena jedna konkrétní forma terapie.

Nechce se mi příliš moc zabředávat do toho, že psaní písní je terapií, čímsi chorobným, léčivým. Neřeším přece jen svoje existenciální problémy. Budu-li parafrázovat klasiky: u mě je psaní písní pokračování mého života pokojnými prostředky, vrůstání nitra do okolního prostoru. A nemám v žádném případě potřebu každý večer řešit jenom nějaké problémy.

Myslíte při psaní písniček více na sebe, nebo na posluchače?

Myslím jen na píseň. Ale já vám možná trošku rozumím. Vy chcete, abych rezolutně vyloučil,že snad myslím na to, aby se píseň zalíbila.

Tak jsem to nemyslel. Šlo mi o to, jestli tou písní můžete poznat sám sebe.

Takže ještě jednou, pane redaktore. Nemyslím ani na sebe, ani na lidi. Jestliže v těchto dnech píšu píseň o velké vodě, myslím na velkou vodu a na to, jak erbenovsky zpracovat téma osudu, který se na nás valí. Tíhu živlu. Píšu o tom, jak k našemu domu přišla velká voda, zničehonic, z neděle na pondělí, zazvonila, a jestli může dál. Já jí říkám, co tady chcete, vždyť je pozdě v noci. Pak zabouchávám dveře, ale je to marné, zabouchnout dveře, jako kdybyste zabouchl bufet na plovárně nebo zhasl velikou svíci. Ona tam pořád stojí, jako popelnice, po kotníky mokrá. Dívá se na hodinky, že má čas, a kolem ní se batolí pět malých vod, všechny jsou černé a boří mi plot. Stojí a dívá se. Až potud to mám dopsáno. A vy teď při psaní třetí sloky chcete, abych přemýšlelo lidech, kteří to budou někdy možná poslouchat? Nebo o sobě a svých problémech? Přemýšlím o tom, jaký je ten člověk z písně. Stojí v síni, možná v papučích, a je překvapený a udivený a trošku bezbranný. Musím ta slova trefovat do černého, jinak to celé zkazím. Harampádí, nebo veteš, dvoukolák, nebo kára. Tak se píše píseň.

Jak vám to jde?

Jak jsem řekl: dvě sloky mám hotové, už se mi dokonce podařilo dát dohromady i refrén, už to drží pohromadě a teď to dotahuji ke konci. Nemyslím na nikoho, myslím na tu píseň. Cítím, že je důležitá. Za ta léta, kdy dělám v písni, už vím, kdy bije zvon. Teď bije.

A jak to prožíváte?

Takovéto hledání a kutání je radostí z tvorby. Nikoliv terapií, nikoliv výdělkem, je to radost z chvíle, kterou prožívám. Já s tou písní obcuji. Já ji svádím, já ji přemlouvám, já ji svlékám, já ji objevuji, nevím do konce, jak vypadá, jaká je. Jsem s ní v jednom loži... Objevuju a tvaruju ji podle svého. A jsme dva, ona o mně také nic moc neví. Tak to zkouším. A to je velmi vzrušující, velmi zajímavé. Ono skládání písně je vůbec velmi křehká činnost. Píseň je plachá. Nenechá se chytit jako motýl. Chce svoje. Rafinovanou síť. Žádá velmi pečlivou hodinářskou práci. Je jako socha, v kameni již hotová. Sochař dostane kámen a v něm už ta socha je. Aby ji vyloupl, musí ke kameni přistupovat jemně, a zároveň nekompromisně. Jde o velmi těžkou a namáhavou práci. To se nevylučuje. Já tu písničku také vlastně vylupuju z kamene.

Jak jste přežíval sedmdesátá léta?

Jsem z rodiny, která tím byla poznamenaná, tátu vyloučili ze strany a počátkem 70. let odešel z rádia. Díky tomu, ale také díky své neprozíravosti jsem se už nedostal na vysokou školu. Sedmdesátá léta byla takové zvláštní ghetto. Dost těžko vydýchatelné.

Mně přišla jako zvláštní bezčasí.

Možná bezčasím pro společnost, ale hlavně bezčasím pro mě. Bylo mi tehdy dvacet až třicet, ze studií sešlo, takže jsem dělal chvilku ve Vítkovicích. Pak jsem nevěděl, co dál, pracoval jsem v knihovně, pak vojna a zase knihovna. Děti jsme si přáli a dlouho na ně marně čekali. Vše to bylo takové tápání, hledání, takové nic. Jako by na všem ležela velká duchna. Člověk nevěděl, která bije. Hodně jsem tehdy četl, člověk jako by hledal přetrženou kontinuitu, něco, co přece platí vždycky, něco stálejšího než tu strašnou každodennost. Četbou jsem se dostával k pramenům a kořenům, k literatuře, která možná byla základní školou mého dalšího směřování.

V té době už jste psal?

V tom slova smyslu, že skládám slova k slovu a občas se to rýmuje, píšu už odjakživa. Snad od svých desíti let.

O osmdesátých letech jste prohlásil, že to byla doba ponurá, a podle toho jste se také choval. Co si mám pod tím představit?

Byl jsem nevyrovnaný sám se sebou, s okolím, nevěděl jsem, co dělat, kopal jsem, nechal jsem se kopat. Plaval jsem v řece, do které jsem sám skočil. Jen to zpívání mě drželo nad ní. Ale nechce se mi vymlouvat na to, že jsem byl drcen okolnostmi. Mohl jsem se na to vykašlat.

Přestat s písničkami a dělat třeba závozníka ve stavebninách?

Přesně tak.

A jak jste se vyrovnal se změnami po roce 1989?

Vydechl jsem a zhluboka se nadechl. Uvolnil jsem se a vyvlékl z pout. To je to nejjednodušší vyjádření. Je mi líto každého, komu se to nepodařilo nebo nedaří.

Před několika dny bylo desáté výročí vzniku České republiky. Jak jste vnímal rozdělení státu?

Od prvního okamžiku jako nesmírně pozitivní věc. Přál jsem přátelům Slovákům, že se dělíme, že budou mít svůj vlastní stát. Ne že bych se chtěl povyšovat, ale nemám rád ty pražské kavárenské kruhy, které z pozadí kavárny Slavia řeší celý svět. Někteří byli snad v Českém Brodě, ale v Bratislavě už málokdo. A když v Bratislavě, tak ne v Banské Bystrici. Já mám republiku i Slovensko nejen sjeto a zpodíváno, ale taky popovídáno a poviděno. Byl jsem tam. Pamatuji si, jak mě ve víru listopadových událostí odváží pan Feldek na generální stávku do Bratislavy, protože nikdo nemohl z centra v Praze jet do Bratislavy. Všichni chtěli být co nejblíže rozdělování případných křesel. Tak jsem tam jel já. Už v prvních hodinách změny jsem cítil, jak je na Slovensku silně přítomno očekávání samostatného státu. Věděl jsem, že oni po něm touží. Proto ve chvíli, kdy se začínaly na české straně ozývat hlasy o tom, že někdo rozděluje stát proti vůli všech, jsem věděl, že je to falešné. Jsem rád, že jsme se takto pokojně rozešli. Opravdu obdivuju ty, kteří to dokázali vyjednat tak, že jsme se rozešli v míru. Když dnes, po desíti letech, přijíždím na Slovensko, vnímám, jak je atmosféra vůči Čechům na Slovensku a Čechů vůči Slovensku klidná a vyrovnaná. Uvolněná, nic si nevyčítající, velmi vstřícná, přátelská. Domnívám se, že jsme se rozešli proto, abychom mohli spolu dál žít. Kdybychom spolu tehdy zůstali o hodinu déle, do krve jsme se pohádali.

Z vašich novějších písní mám pocit smíření, až pokory.

Slovo smíření bych nepřijal, se slovem pokora s výhradami souhlasím. V létě jsem si procházel archiv, vytahoval jsem staré písničky, oprašoval věci, které jsem už dávno zapomněl. Udělal jsem si v sobě inventuru. Podle toho taky mé koncerty vypadají. Vy používáte slovo pokorné nebo smířené, já bych spíš řekl, že díky tomu všemu už zpívám sám sebe s nadhledem, sám sebe uvolněně. Ten termín "Sám sebe" asi vystihuje mnohé. Zpívám písně, které jsem napsal za posledních 30 let, a proto: trochu pobaveně a udiveně pozoruji, jakoby z jemného odstupu, neberu to až tak vážně. Jsem prostě ten, který poskládal písničky a teď je zpívá. A co? Svět nespasím, sám sebe taky ne. Ve dvou hodinách koncertu snad potěším pět set šest set lidí, kteří na mě přišli a věnují mi svůj čas, svoje peníze, svou energii. Potěším, rozesměju, snad i rozpláču. A to je všechno.

To zní docela skromně.

Skromný nejsem. Už to jen vidím reálně. Možná je to vše jen tíhnutí k tomu závěrečnému, nejdůležitějšímu akordu poznaného světa a sama sebe, místa člověka v tom světě, k jakémusi vyrovnání s okolím, ke splynutí, vplynutí do velké vody, do toho velkého oceánu světa. Nevím. Jestli z mých písní cítíte, že tam někam tíhnu, přiznám, že je to možné. Nebráním se mu. Je to sice všechno ještě daleko v mlhách přede mnou, ale kombajny už vyjely na naše pole, jak říká Karel Plíhal. Ale nemá to nijak vymyšlené. Vymyslet to, to bych ,uměl.

Heligonku, na niž hrajete, máte po vašem otci, který ji zdědil po svém otci. Jaký je to pocit, tisknout klapky, které mačkal váš dědeček?

Zvláštní. Navíc vlevo, tam, kde člověk zápěstím ošoupává dřevěnou hranu heligonky, už má moje heligonka udělaný takový žlábek, žlábeček. Nevznikne ovšem tak, že na tu heligonku hrajete deset dní nebo deset měsíců či roků. Nástroje se musí dotýkat už třetí nebo čtvrté zápěstí. A tak to je s mým vztahem k historii: mám rád tyhle žlábky. Navíc já dědu Františka osobně nepotkal. Takže skrze heligonku vnímám i ono plynutí času. Co víc, doma mám fotografii, na níž jsou mi tři čtyři roky, jak hrdě onu heligonku držím. Zhruba stejně jako dnes. Jen hlavu mám oproti tomu malému muzikantovi dneska větší. Dejte tu heligonku se mnou do hrobu, chce se mi sentimentálně zvolat. Samozřejmě, konkrétně tuhle heligonku pošlu dál. Ale chápu už, co to je, když je něco součástí našeho života tak, že jsme to už vlastně my. A nám to dojde až ke konci.

Ve filmu Rok ďábla mluvíte otevřeně o svých problémech s alkoholem. Jak dlouho nepijete?

Jedenáct let? Jo, jedenáct.

To jste se vůbec nenapil?

Od chvíle, kdy jsem vešel dveřmi do léčebny ve Šternberku, naprosto. Jedenáct let to držím. Ale slovo držím je špatné. Nedržím. Nic držet nemusím, cítím vše jako osvobození, nikoli jako bič nad sebou. Obávám se, že kdyby to měl být bič, asi bych zase začal. Podobně to mám s kouřením. Co jsem přestal pít, asi po dvou letech jsem přestal i kouřit. A to jsem kouřil velmi hodně. Při psaní jsem si nedovedl představit, že bych to bez cigarety vydržel. Sekal jsem s tím snad osmkrát, a pak to jednoho dne vyšlo. Nepřešlápl jsem, doskočil jsem. Necítím to jako ...

Újmu...

...ano, újmu, cítím to naopak jako úlevu. Nevadí mi naštěstí kouř, nevadí mi ani alkohol u jiných. Jen ve chvíli, kdy je rozdíl mezi mnou a zbytkem společnosti zhruba jedno a půl promile, přestávám z nějakých důvodů kolegům rozumět a raději odcházím.

Bylo to v léčebně těžké?

Vše záleželo jenom na mně. Prostředky, které tam byly voleny, nebyly nijak moc násilné. Z doslechu znám ostré metody pana doktora Skály. Ty já vlastně nepoznal. V zásadě si myslím, že člověk musí projít sám sebou, podívat se do sebe. A je to tak blbě banální, když řeknu: musí chtít. Musím mít, proč chtít. Pak to má smysl. V léčebně mi pomáhal řád. Prázdný prostor po alkoholu mi zaplňovalo vytváření nového řádu: ráno vstát, něco dělat, psát deník, udělat tohle, udělat tamto, jedna povinnost, druhá. Řád, pavučina, člověk byl příjemně svázán, že neměl čas, jak říkají naše babičky, na blbosti. Těšil jsem se, že až mě pustí, koupím si počítač, nainstaluju T602 a vepíšu si tam všechny svoje texty a budu mít konečně pořádek. Prostě takové blbosti člověka držely. A doma že budou potěšeni.

Napadá mě, jestli není někdy vlastně nutné dojít až na dno, aby se člověk mohl odrazit a začít stoupat.

Ano, ale my dva spolu mluvíme z pozice dvou podobných osudů, možná jiný člověk, který v životě nezačal v životě pít, si po přečtení tohoto rozhovoru právem řekne: oni si začnou chlastat, pak přestanou a dělají z toho vědu. Není lepší vůbec nezačít pít? A mají pravdu.

Já to myslel obecně.

Nezobecňujme to. Berme to naopak přímo konkrétně. My máme za sebou svůj jeden osud, po bahnu jsme si vylezli na suchý břeh a snažíme se bahno smýt. Nic jiného nám ostatně nezbývá. Na slunci bahno přisychá. Hlavně netvrdit, že jsme dobří.

A jsme?

To je velmi těžká otázka. Má člověk vůbec právo takto veřejně o sobě mluvit, jak mluvím dneska já o sobě, o svém životě, o tvorbě? Veřejně se chlubit, hrát všeználka? Neměl by spíše jen pokorně dělat svoji práci, kterou možná trochu občas dělá dobře? A nechat hodnocení na jiných? Stejně naše slova k ničemu pořádně nevedou. Věřím v to, že člověk ví, jaký je. Jsou chvíle největšího oproštění se od světa, chvíle, kdy ležíte pod peřinou, čučíte do zdi a v té hodině mezi bděním a spaním víte o sobě mnohé, ne-li vše. Ale snažit se slovy napravit své činy? Zpytovat sám sebe? Ano, ale ráno s tím něco udělat. A nevytrubovat tolik. Tečka.
 

JAROMIR NOHAVICA
* 7. 6. 1953
• koncem 60. let první kapely
• studoval Vysokou školu báňskou, pracoval ve Vítkovických železárnách jako dělník
• psal texty pro Marii Rottrovou a další
• 1982 velký úspěch s vlastní tvorbou, od té doby profesionální hudebník
• hrál ve filmu Rok ďábla (2001)
• je ženatý, má dvě děti, Lenku (22) a Jakuba (20)
• významná alba:
Darmoděj (1988), Mikymauloleum (1993) Divné století (1996), Moje smutné srdce (2000)



Josef Rauvolf

Zdroj: Instinkt