Plachý komediant Nohavica
VÉČKO - 9/1992
|
Překvapil mě. Hlas, známý svým kamarádským tónem,
byl v telefonu velmi striktní: „Teď nemám chuť
poskytovat rozhovory. Možná někdy v létě." A konec
řečí.
Uháněla jsem ho od března. Teprve v červnu se mi
podařilo Jaromíra Nohavicu oblomit. Ale daleko víc
práce mne teprve čekalo. Odpovídal sice suverénně,
sypal ze sebe přehršle informací, ale přesto z něho
čišela jakási obranná křeč. Nebyl ochoten odpovídat
v kuse déle než půl hodiny. Nikdy jsem nepoznala
člověka, v němž by bylo víc protikladů. |
 |
O touze po
kontaktu a plachosti
Když porovnám vaši vstřícnost a otevřenost na
jevišti s poměrně rezervovaným chováním "v civilu",
připadá mi, že se o něco v sobě strašně bojíte.
Bude to tak. Na pódiu jsem neprůstřelný. Ale v
obyčejném životě ztrácím mimikry, jsem plachý,
stahuju se do sebe. Ona je to trošku bariéra
vytvořená únavou. Už 10 let hraju a zpívám a přitom
stále nejsem schopný se s některými věcmi vyrovnat.
S jakými například?
Třeba s tím, že se mám jako profesionál lidem
podepsat. Připadá mi to hloupé a zbytečné. Jako by
ten podpis byl jen touhou si z druhého člověka
kousíček vzít.
Takže vaše nechuť k podpisům je vlastně strachem,
abyste se nerozdával?
Nechci se rozdávat. Jsem plachý komediant, který
blbne na jevišti a pak se uzavře. Ale přitom toužím
po kontaktu. V podstatě jsem kontaktní,
komunikativní typ.
Nejsem si tím tak úplně jistá...
Já to totiž tlumím. Skutečně. Testoval jsem sám
sebe. Vnitřně, těžce. Záměrně jsem se otevřel, abych
se očistil. Takové sebezpytování mi spoustu věcí
ujasnilo. Ale kde konkrétně je ve mně ten červ, to
nevím.
O vášni a něze
Kde se ve vás vzaly ty protiklady? Na jedné
straně opojení kulturou a na druhé téměř živočišný
vztah k přírodě a k lidem?
Vy se chcete zeptat, kde se ve mně bere ten ďábel i
bůh? Kde ta mince má rub a líc? Je pravděpodobné, že
to bude alespoň zčásti vlivem rodičů. Maminka
pocházela z valašské rodiny se šestnácti dětmi, táta
směřoval ke kultuře. Díky němu umím pracovat se
slovem. Takže tyhle dvě větve se spojili v malý
stromek...
Čert ví, asi jo. Ale kde se vzala ta poloha černého
a bílého, nebo dejme tomu intelektu a živočišna, to
bych sám rád věděl. Cítím to třeba ve chvílích, kdy
se mi podaří napsat nějaká písnička. Teď mi dochází,
že to není jen potěšení, ale taky zrcadlo.
Tvořili rodinný orchestr. Maminka zpívala, otec hrál
na housle, Jarek na kytaru a jeho bratr na banjo.
Studoval na gymnáziu. Hrál ragby a taky bigbeat. V
osmnácti letech dostal v rádiu šanci textařit...
Nastoupil na Vysokou školu báňskou. A zamiloval se
do Martiny. Protože studovala učitelství, sekl se
svou školou a přihlásil se na "peďák", aby mohli být
spolu. Jenže ho nevzali. Vydělával si rukama. Ve VŽKG nakládal na vagóny pluhová ostří. Později našel
zaměstnání v knihovně... A oženil se s Martinou. Po
vojně dostali byt v Českém Těšíně. Narodila se jim
dcera Lenka a pak syn Jakub. Jarek dálkově
vystudoval školu pro knihovníky, ale už po třech
měsících "šel na volnou nohu"
To musel být pro vaší ženu docela šok!
Velký. Doma bylo veselo! Martina mi napsala takový
pěkný dopis. Někdy jí ho ukazuju. Jednou ho možná
zveřejním.
A co vám napsala?
Že jsem nezodpovědný živel, když jdu na volnou nohu.
Že rodinu zahazuju do bláta. Peníze si vypůjčuju od
rodičů, a zatímco Lence se trhají plínky, já
nedokážu zajistit ani dvacet korun...
Půl roku poté se blýsknul na Folkovém kolotoči a
strmě stoupal po žebříčku popularity. Když ho
pozvala Marie Rottrová k hostování ve svém programu,
uvědomil si, že to není jeho parketa. Vrátil se do
klubů. Málokdy však dodržoval schválený scénář svých
vystoupení. Zpíval a říkal věci, které cenzura
neschválila. Dostal distanc. Bylo mu bídně. Začal
pít. Po určité době se sice vrátil na scénu, ale
zanedlouho mu byla úplně zakázána profesionální
činnost. Přesto hrál a zpíval.
O strachu
Byl jste někdy úplně na dně?´´
Úplně na dně ne. Třeba smrt někoho z mých blízkých
se mne ještě nedotkla. Ale vím, že ten okamžik
přijde. O těchhle hlubinách jen něco tuším. Asi je
to přístupem k životu. Možná, že v situaci, která by
někoho jiného přivedla ke kolapsu, jsem si já jenom
říkal: Tož co, no, co...? Může to být laxnost, nebo
naopak vnitřní síla. Každopádně jsem nikdy neměl
pocit: Tak, a jsi, kamaráde, v prdeli...
Copak jste se nebál, že vaše jednání způsobí
těžkosti i vašim blízkým?
Bál. Jediný strach, který jsem měl, to byl zoufalý,
bezmocný pocit, že by někdo mohl ublížit mé rodině.
Ale s tímhle vědomím nejde žít. Říkal jsem si: To
oni si nelajsnou, ti nahoře. Možná to byly berličky,
které mi pomáhaly, abych se té hrůze ubránil. Máma
se strašně trápila, když jí lidé vytýkali, že ze mne
vychovala kriminálníka.
Takové vyřazení ze společnosti unesou jen silní
jedinci. . .
Cítím se silný. Ale trápení, opravdu velké trápení,
jsem ještě nezažil. Ani když jsem psal písničku o
tom, jak mi docházejí síly. - To byl ten první
zákaz. - Seděl jsem na parketách v neobydleném bytě,
vypůjčeném od přátel. Měl jsem tam magneťák a brnkal
jsem si na kytaru. Věděl jsem, že jen tak bliju.
Normálně s textem i hudbou pracuju, škrtám. Ale
tohle jsem flákal. No..., jak už se zvrací. Když je
ti hodně bídně...
Další věc, které se bojím, je smrt. Ne má vlastní.
Ona smrt nebolí, člověka se vnitřně nedotýká. Už nic
není, je mu to jedno. Prostě umřu... a dost! Ale
děsí mě, že má smrt někoho zraní.
O hrdinství a
odvaze
Nebyl jsem hrdina a nejsem jím ani teď. Nevěřím v
hrdinství.
Ale spousta lidí vás tak vidí...
To je jejich slabost. Potřebují hrdiny. Bůh pro
mnohé umřel a oni chtějí zaplnit to prázdno. Mohou
si tam dosadit kohokoli. Nevím, jestli je laťka mé
odvahy vyšší než u ostatních. Já věděl, že mi
spousta lidí fandí. V době, kdy jsem vystupoval byla
ovšem jiná situace, než třeba v sedmdesátých letech.
Z naší písničkářské generace nikoho nezavřeli...
O manželství,
rodině a zázemí
Jaromír je 18 let ženatý. O své ženě mluví moc
hezky. Rodina je jeho tichý záliv.
Za ty roky musel váš vztah s Martinou projít
mnohými konflikty...
Krize. Nedorozumění. To je takový to... to je
sranda. Buď je to na rozchod a na rozpad manželství,
nebo si člověk řekne: Ale, kurňa, dyť to je jen
taková pěna. Pěna dní, jak říká Boris Vian. Takové
pěny je. Tu sfoukne vítr... nebo čas.
Jak vypadá váš obyčejný den. Spousta lidí si
představuje bohémský život asi tak, že se do rána
"paří", k tomu nějaká ta slečna, vstává se v
poledne...
Nejsou daleko od pravdy. Tyhlety bohatýrské časy si
prožije každý, kdo hraje. Sedmička vodky a kupa
přátel kolem, to bylo moje. Ale ono to omrzí, jako
všechno. Můj program je teď jiný. Přestal jsem pít.
Od té doby jsem třikrát chytřejší a třikrát víc si
pamatuju. Jsem konzervativní. Nemám rád nezvané
návštěvy. Ani od přátel. Chci s nimi dopředu počítat
a být připraven. To je jako u Exupéryho lišky: Přijď
ve čtvrtek, protože v úterý nebudu připravená a
středa bude krásná čekáním na čtvrteční setkání. Ne,
že bych byl doma nějaký svatoušek a venku úplný
ďábel, ale s rodinou se chovám rozhodně klidněji,
umírněněji. Normálně žiju. Se ženou, s dětmi...
Čemu věnujete nejvíce času?
Asi sám sobě. Protože v noci píšu, nebo čtu. Chodím
spát tak v půl čtvrté a vstávám kolem deváté. Někdy
je to o několik hodin posunuté. Přes den zajišťuju
takové ty technické věci, běžný domácí provoz.
U Nohaviců mají také dvě novoty: rodina se rozrostla
o fenku Týnu. Starají se o ni podle přesného režimu.
„Jako na pionýrském táboře,“ říká Jarek. A také si
pořídili Škodovku. Již během prvních měsíců najezdil
Jaromír stovky kilometrů.
Auto je úleva. Ty jízdy vlakem byly už únavné. Neměl
jsem vůbec klid. Vždycky někdo přišel, začal
podpisem a končil vyprávěním o svých problémech. Teď
mám soukromí, můžu si zajet kam chci a kdy se mi
zamane.
Máte pracovnu?
Mám svůj pelíšek. Malý pokoj v našem panelákovém
bytě. Útulný, osahaný. Tam se zašiju a rázem jsem
daleko od světa i od rodiny.
Prozradíte mi, jak vypadá?
Je tam moje vůně... lampa a otevřené okno. To je
velmi důležité. Jednak proto, že kouřím, ale hlavně
kvůli pocitu volnosti. Mám tam počítač, takže sotva
zmizím z dohledu, už mi tam vlezou děti a hrají si.
Chtěl bych mít pelíšek někde nahoře v podkroví,
abych mohl přehlédnout celý Těšín. Dole by celý svět
spal, jen já bych bděl. To rozsvícené okno nahoře...
jako Stalin v Kremlu. Tatíček by nad všemi bděl...
O ženách
Nemohu tvrdit, že to, co bude následovat, je Jarkovo
mínění o ženách, ale nedá mi to, abych tu neuvedla
několik ukázek z jeho humorného Košilatého
kalendária. Následující veršíky na dívčí jména
skládají s Plíhalem třeba cestou na koncert.
Naděžda:
Divná holka Naděžda,
dělá fóry, načež dá.
Agáta:
Koupil jsem Agátě špagáty na gatě
a zámek z olova, až budu z domova.
Nina:
O chlebu a o slanině
dělával jsem osla Nině.
Zoja:
Já mám Zoju a ta Zoja
to je moja paranoja.
Sundá gaťky, zařve ója,
ani třé ju neukoja.
Hana:
Porvalo se o Hanu
sedm malých pohanů,
což ji zmátlo natolik,
že ji ojel katolík.
Petra:
Nalákal jsem slečnu Petru
na sedmnáct centimetrů.
Teď mi velí rychle slézt
a jít hledat zbylých šest.
Ester:
Pod kontrolou doktorů a sester
v šedesáti miloval jsem Ester.
Vlasta:
Dej sem pastu
budu líbat Vlastu.
Nesnáší pach chlastu.
O písničkách
Jaromír Nohavica rozděluje svou produkci na písně a
pecky:
Mám nové písničky - říkám záměrně nové písně, ne
pecky, protože pecka teprve musí dorůst. Pecka se
nerodí, z písně se teprve časem stává pecka. Pecka
se nepíše, ta se jen dýchá.
„A když ji dodýcháš, je pozdě honit bycha!", dodává
Jarek. Nemůže si odpustit a ty hezké věty musí
trochu shodit. Možná proto, aby to neudělal někdo
jiný.
Opravdu dobré písně se od autora oddělí. Vejdou do
světa v jeho podání, ten otec je tam pořád cítit,
ale už mu nepatří. Zpívají je jinde a jiní lidé.
Některé vaše písničky mrazí v zádech...
Ano, vím o tom.
Cítíte předem, že tak budou působit?
Mám svůj systém, i když ho nepoužívám vždycky. To,
co jsem právě napsal si nahraju na kazetu. Půl
hodiny něco dělám, pak přijdu, zapálím si cigaretu,
pustím magneťák a představuju si, že sedím v
plzeňském amfiteátru, na Portě a poslouchám někoho
jiného. Jestliže mě zamrazí, říkám si: Je to dobré a
hotové.
Když píšete písničku, trpíte?
To je blud. Ani nevím, jak to vzniká. Sednu ke stolu
a ono mě to vtáhne, pohltí. Jdou přese mne vlny.
Válí se a převalují. Ne, že chodím někde křovím a
baterkou marně hledám potůček. Přemýšlím, nacházím a
odhazuju slova. Jsem v jiném světě. Vzpomínám.
Vybavuji si věci, o kterých ani nevím, že je v sobě
mám.
Radši píšete, nebo vystupujete?
Daleko radši píšu. Kdo viděl, s jakou radostí jdu na
jeviště, ten si umí představit, jak strašně mě baví
psát.
To musíte létat v euforii po bytě.
Ne. Sedím a létám v euforii v sobě. Je to božský
pocit.
O talismanech
Máte talismany?
Nemám. Ale schovávám si různé vzpomínky, malé
památky. Teď si uvědomuju, že přece jen jeden
talisman mám. Inspiroval mě můj přítel Pavel Dobeš.
Říkal: „Jarku, vezmi si dneska špinavé slipy a
uvidíš, že sbalíš nějakou pěknou holku.“ Mým
talismanem jsou slipy. Pavel si pak bral vždycky
čisté, aby se mohl vymlouvat.
O fanoušcích a
fanynkách
Co takové vtírající se fanynky. Některé
sedmnáctky mohou jít dost na tělo, ne?
Člověk se to naučí řešit.
Odpálkovat?
Řekl jsem: Řešit! Ale ještě horší než fanynky jsou
fandové. Vtrhnou do zákulisí, koukají na mne jako na
boha a necítí, že přišli nevhod. Mají pocit, že jsme
staří kámoši a podle toho se chovají.
Už jste někoho vyhodil?
Vyhodil. Ale není to nic platné. Jsou splachovací.
Člověk, kterého já odmrštím, to už je sládkovský
typ. Slušného je mi přece jen líto.
O košatosti
Zpívá, hraje na kytaru, z jeho písní je cítit, že má
shůry dáno a že má velký přehled. Stvoří ryčnou
hospodskou odrhovačku, tklivou milostnou píseň,
mrazící song o pravdě, písničky pro děti, divadelní
hry, které sám předčítá, i ony košilaté průpovídky.
Přitom má za sebou dvě desky. Darmoděje, vydaného v
r. 1989 a elpíčko V tom roce pitomém z r. 90. Už
delší dobu slibuje, že vydá písničky pro děti s
názvem Třikrát tři je medvěd.
Co všechno vás ještě zajímá?
Vlastně vše, co se kolem mne děje. V tomhle úzce
specializovaném, na můj vkus příliš technokratickém
světě, tíhnu k takovému renesančnímu, širokému poli
zájmů. Baví mě nacházet souvislosti a spojovat věci
vzdálené.
Ale které jsou ty nej- nej- zájmy?
Nejvíc mě zajímá, co vymysleli jiní. To dávám do
souvislosti s tím, co vymýšlím já. Zasazuji svůj
život do života ostatních. Nechci vědět, jestli jsem
lepší nebo horší. Při setkáních s lidmi srovnávám
své názory a postoje s jejich. Nejvíc mě zajímá, jak
ten svět funguje. Ale abychom neplácali nesmysly -
nejvíc mě zajímá literatura. Čtu hodně.
Co třeba?
Kurňa...
No naposledy jste četl...
Teď mám rozečteného Umberta Ecca Foucaultovo
kyvadlo, vedle toho listuji Borvičkovými Vraždami ve
státním zájmu, pak tam mám Pasekův Astronomický
kalendář a právě jsem dostal knížku polských
básniček. V Polsku jsem taky sehnal videokazetu
Figarova svatba. Už jsem si ji třikrát pouštěl. Je
to strašně pěkné. S dětmi hrajeme počítačové hry. To
je můj velký koníček- hry, jako takové. Hra je
vlastně takové setkání, kontakt.
Kde pumpujete energii?
Nejen v přírodě. Třeba i u televize. Já vím, že
všechny programy nejsou zdaleka dobré, ale kina teď
promítají ještě větší zhůvěřilosti. Ani do divadla
nechodím pravidelně. To není lenost. Jsem zmlsaný.
O trempu
Čundry už mám za sebou. Možná někoho naštvu, ale mě
to připadá trochu infantilní. Vzít si v padesáti
usárnu a širák... Vandráci mě zabijou... Možná mi
vadí ta uniforma a s tím související způsoby
chování. Čtyřicetiletá ženská, na kterou všichni
volají: Veverko! Jsem pro vandry v tom širším slova
smyslu - chodit do přírody.
O odpovědnosti
Na Exupéryho Malého prince jsme už narazili. Je
tam také myšlenka o tom, že máme zodpovědnost za to,
co k sobě připoutáme. Pociťujete ji také?
Ano a velmi nepříjemně. Obestírá mě to chmurama.
Bráním se tak, že si říkám: Zodpovídáš jen za ty,
které sis připoutal vědomě. Protože, když to vezmu
do důsledků, měl bych na krku hrozně lidí. Nejde jen
o osobní vztahy, jde i o naději. Svým chováním,
slovem, písní někomu něco slíbím, přivážu si ho k
sobě a přitom mu nic nemůžu splnit.
Jak se vyrovnáváte s tím, že se k vám někdo upne,
aniž vy sám chcete?
Mnozí lidé ten vztah berou nesmírně důvěrně. A já
nevím, jak naplnit jejich očekávání. Jediná cesta
je, že nad tím musím mávnout rukou.
Jste lehkomyslný?
Lhal bych, kdybych řekl, že jsem zodpovědný člověk.
Čert ví. Jsou hranice, které nedokážu překročit ani
kvůli sobě a svým blízkým.
Chtěla jsem se zeptat ještě na tisíc věcí. Ale
sdílný a přátelsky otevřený Jarek Nohavica se znovu
stáhl do ulity důstojného odstupu. Jako by si řekl:
"Tak dost, holčičko, přes tuhle čáru už tě
nepustím!" že by se bál? Bál toho, že poznat,
znamená svým způsobem vlastnit a lidé by si ho mohli
po kousíčcích rozebrat? Možná má strach, že by tu
pak už nebyl.
Jana Šimůnková
Foto: Václav Šebek
Zdroj:
Véčko