Nohavica: V mých písních se zrcadlí můj život
DENIK  - 1. 9. 2012

 

České Budějovice - Legendární folkový písničkář, autor Komety nebo Darmoděje, představil posluchačům v Českých Budějovicích nové CD Tak mě tu máš. Tak mě tu máš. S těmito slovy uvedl legendární folkový písničkář z Ostravy Jaromír Nohavica své nové CD i srpnový koncert na přeplněném Piaristickém náměstí v Českých Budějovicích. V exkluzivním rozhovoru pro Deník se vyznal ke své lásce k ruským písničkářům, zavzpomínal na první setkání s básníkem Karlem Šiktancem a prozradil, proč je mu blízký Deník.

   

     V písni Já chci poezii z CD Tak mě tu máš si stěžujete, že po vás lidé chtějí podpisy, prachy a fotky na mobily, ale nikdo se vás neptá na Máchův trochej nebo na cenu maringotky. Už víte, kolik maringotky stojí?

Díky téhle písničce mi lidé o Máchově trocheji začínají psát. A dostal jsem už odkazy na stránky o maringotkách. Ještě jsem je sice neprostudoval, takže nevím, kolik maringotka stojí. Ale těším se, že všechno prostuduji, protože o maringotkách nic nevím, ani to, jestli mají dřevěná kola, nebo nafukovací.

     Proč jste dal novému CD jméno Tak mě tu máš?

Když si ji poslechnete, zjistíte, že je to refrén písničky Minulost, která říká Tak mě tu máš. Ten název se mi líbí, protože říká: Tak mě tu máte, vezměte si mě, přeberte si to, jak chcete. Pořád jsem to já. Je to název, který umožňuje spoustu výkladů, každý si výklad udělá podle svého a jak bude chtít. Je to jako v písničkách. Písnička je dobrá tehdy, když ji posloucháš a najdeš si v ní to své. Když v ní autor nechá mezi slovy a mezi tóny tolik prostoru, že si v té písni najdeš svůj život. Tak a stejně je to s názvem Tak mě tu máš.

     Na vaše vyprodané koncerty chodí tisíce lidí. Nevracejí se vám na mysl 80. léta, kdy byl na plzeňské Portě plný Lochotín?

Dobu svých koncertů vidím kontinuálně, takže osmdesátá, devadesátá nebo nultá léta nevnímám odděleně. Pořád vidím sám sebe a stále se opakuje totéž: Jezdím, stoupnu si na nějaký vyvýšené místo, vytáhnu kytaru a začnu zpívat. A lidi pod podiem se buď shromáždí a poslouchají, nebo se neshromáždí. Je to pořád stejné, jestli jde o Lochotín s třiceti tisíci lidmi, nebo o klub Kárník, kde jsem hrál nedávno pro 120 lidí, o Benátskou noc pro 20 tisíc lidí nebo i tady na Piaristickém náměstí. Lidé mají jednou za čas chuť poslechnout si písničku. Když mi bylo 13 let, sedl jsem si na dvoře na klepáč, kde se klepaly koberce, vzal jsem kytaru a kolem mě se sesedla děcka ze dvora. Hrál jsem jim a zpíval a tak to dělám dodnes.

     Na svých koncertech stále hrajete překlady ruských písničkářů Vladimíra Vysockého i Bulata Okudžavy, který před 15 lety zemřel. Kde jste se s ním potkal?

Bulata Okudžavu jsem živě nepotkal nikdy, jenom jsem ho potkal skrze jeho písně.

     Bulat Okudžava říkal, že u nás zahraje až po odchodu sovětských vojsk. Měl tu mít několikrát koncert, ale kvůli nemoci přijel až v roce 1995. Organizátor Jiří Vondrák vzpomíná, že jste měl na jeho jednom zrušeném koncertě vystoupit také, ale pak jste ho odehrál celý sám.

Je milé, když vzpomněl, že jsem mohl tenkrát pomoci. Mrzí mě, že jsem se s panem Okudžavou nesetkal. Víte, někdy ale opravdu stačí potkat se skrze to, co člověk vytvoří, ať už je to knížka, film nebo písnička. Jsem rád, že jsem Bulata Okudžavu mohl potkat aspoň takhle.

     Jak jste se dostal v 80. letech k Okudžavovi a Vysockému? Jejich tvorba se k nám nedostávala a ani ruštinu neměli lidé po okupaci v roce 1968 moc rádi.

Bylo tenkrát zajímavé, že na jedné straně tady byl hlásán velký internacionalimus a otevřené hranice na východ, ale na druhé straně jsem se nemohl přes řeku Olzu dostat do Polska. Stejně tak to bylo i s písničkami, které se k nám také nedostávaly. Nahrávky se mi pokoutně dostaly v 70. a 80. letech, což je z dnešního pohledu velmi legrační. Nahrávky jsem dostal přes polské přátele, protože Poláci jsou přece jenom trošku otevřenější. Bulat Okudžava do Polska jezdil a hrával tam i v 80. letech. Měly tam jeho knížky i nahrávky, vyšly mu tam desky a písničky se dostaly až ke mně.

     O otevřenosti Polska svědčí i to, že se tam v roce 1989 konalo velké setkání písničkářů.

Ve Wroclavi uspořádali setkání písničkářů z Evropy počátkem listopadu 89, asi deset dní před listopadovými událostmi u nás. Dostávali jsme se tam potajmu, pokradmu a partyzánsky přes zelenou hranici. Prvně jsme se tam potkali navzájem a pak se viděli za 14 dní doma.

     Na koncertech jste propagoval Vysockého a Okudžavu a hrál jejich písně, které jsou podobné vašim. Mají Slované tklivější molovou duši?

Přiznám se, že po 30 letech, co už veřejně vystupuji, to nezužuji jenom na slovanství a molovou duši, i když to je základem všeho, co dělám a mám hluboko v sobě. Ale dneska, jak mám projetý kus světa, vidím, že opravdu výjimečným fenoménem je evropská píseň. Sahá od francouzského šansonu, brelovského, až po Oděsu a hospodské písně z krčmy, u kterých kdysi dávno začínal také Sergej Jesenin. Jde přes Polsko a nás dolů až na jih. Evropská píseň je celá velmi kompaktní a velmi jedinečná. Proto se liší od americké tradice, která je spíš bluesová, takže americkou písničku lehce poznáte od evropské. Spíš se přikláním k evropské písni, samozřejmě nejvíc k její východní části, která je molová a zamyšlená. Nebráním se ale ani vlivům odjinud, což je v mých písních i slyšet.

     Zmínil jste, že vystupujete už od roku 1982, tedy tři desítky let.

Bylo to třicet let teď v březnu. Když si ale vezmu, že jsem kytaru dostal někdy ve třinácti nebo čtrnácti letech, je to už víc než 45 let, co ji mám v ruce a co mě tahle oblá milenka provází světem a životem.

     Napadlo vás tehdy, když jste začínal, že se budete písničkami živit dalších třicet let?

Člověk takhle neuvažuje, to asi znáte podle sebe. V tomhle slova smyslu si člověk svůj osud nevybírá. Některé věci jsou jakoby dané. Když se zpětně podívám na svůj život, vidím, že kytara mi byla vsunuta do ruky, já o tom nijak nepřemýšlel a prostě ji přijal. Jsem rád, že jsem to neproplýtval a udělal, co jsem mohl. Napsal jsem písniček, jak nejvíc jsem mohl, a zbavil se i toho, co mě zdržovalo – chlastu a dalších trápení. Jsem proto rád, že už tak dlouho dělám to, co mi bylo přiděleno, abych dělal. Jsem rád, že to baví lidi a mě taky a ještě nějakých pár pátků to snad vydrží.

     Díky vaší známé písni Darmoděj i díky nahrávce z koncertu, kde vyprávíte o básníku Karlu Šiktancovi, jsme se mnozí dozvěděli o existenci autora, který nesměl za minulého režimu publikovat. Kdy jste se spolu potkali?

Pana Karla Šiktance si velmi vážím, protože je velký a skvělý básník. K mé velké radosti jsme se dvakrát setkali na mém koncertě. Občas jsme se potkali i na ulici a vždycky si s velkou radostí popovídali. Váže se mi k němu milá vzpomínka z dětství. Když jsem byl ještě malý kluk – kolik jsem mohl mít – možná sedm nebo osm let, tak jsem byl s tátou v Praze. Procházeli jsme se a potkali nějakého velkého pána s velkou krásnou hlavou. A táta, který psal také básně, mi říká: To je pan Šiktanc, Jarku. Potom po dlouhých letech jsem napsal písničku Darmoděj a v ní využil jeho Darmoděje. Pak jsme se několikrát viděli a byl jsem potěšen, že se mu líbila nejen tato písnička, ale i mnohé moje další.

     Na jedné nahrávce koncertu z 80. let čtete povídku Prase nebude z prvního vydání knihy Smrt krásných srnců od Oty Pavla. V příštích vydáních už být nemohla.

To je krásná vzpomínka, za kterou děkuji. Přiznám, že je to hodně stará nahrávka, někdy z konce 80. let a něco mi říká, že jsem ji četl v brněnském klubu. K vaší vzpomínce se ale váže něco pro mě důležitějšího. Měl jsem velké štěstí, že mé koncerty byly, jsou a doufám, že ještě budou vnímány lidmi nejen tím, že si je poslouchají, ale že si je spousta lidí také nahrává. Hlavně se to týkalo 80. let. Teď zpětně vidím, že snad všechny mé koncerty jsou někde zaznamenány a kolují na dnes už zrychlených a nekvalitních kazetách, které lidi poslouchají. V té době mi nevycházely desky a písničky žily díky tomu, že si je lidé nahrávali, přetáčeli a pouštěli. To byla výhoda našeho písničkářského folkového hnutí. Při koncertě se zvedl kazeťák a fungovalo to. Proto mi dneska ani nevadí, když mé písně takto podobně fungují třeba na internetu. Jako bych byl pořád nahráván, přetáčen a kopírován už od těch 80. let. Takže díky tomu jste mi teď připomněl, že jsem četl povídku Prase nebude, což by zapadlo někde v hlubinách dějin. Díky tedy za vzpomínku. Musím se po nahrávce podívat, protože tehdy v 80. letech byla tato povídka na indexu.

     Ve svých písničkách jste prozradil, kdy jste se narodil, jak se jmenuje vaše žena i děti, jak jsou staré i čím žijete. Nebyla pro vás tahle sdělení příliš intimní?

Písničky jinak psát neumím. Vždycky píšu o sobě, o světě, ve kterém žiji, o tom, co zrovna teď prožívám nebo co prožíváme my všichni. Když se zpětně podívám, jsou mé písně vlastně kronikou doby. Nejenom kronikou mé doby, ale celé té doby v naší česko-slovensko-polsko-rusko-německo-francouzské kotlině.

     Několikrát jste zmínil v písních syna Jakuba. Nevyčetl vám někdy, proč jste ho dával do textů?

Syn Kuba, který je ročník 1982, se mě na to neptal, protože stejně jako jste se před chvílí zmiňoval – v mých písních se zrcadlí můj život. Víte, lidé se mě na mnohé věci ptají a já jim říkám: Stačí poslouchat moje písničky a najdete v nich všecko. Kuba to tedy přijal jako daný fakt. Syn má rád sport a mě těší, že dělá práci, která ho těší. Je také novinářem a také v Deníku. Jenže zatímco vy jste tady v jižních Čechách, on je u nás na Moravě. Už se chystá na hokejovou sezonu, protože má na starosti hlavně Vítkovice a Třinec. Vy tady máte jeden extraligový hokejový celek, ale tam nahoře mají kluci dva, o které se musí postarat. Důležité je, že dělá práci, která ho strašně baví, dělá ji s chutí a rád. Podle toho pak ta práce také vypadá, a to jsem rád. Všechno se má dělat s radostí, a když tě to nebaví, tak běž od toho a dělej něco jiného.

 

 

Kdo je... Jaromír Nohavica

Písničkář, textař a překladatel se narodil 7. 6. 1953 v Ostravě.
Zde vystudoval střední všeobecně vzdělávací školu, v Brně střední knihovnickou, studium na Vysoké škole báňské Ostrava nedokončil. Žije v Ostravě, v letech 1978–99 žil v Českém Těšíně. Měl několik zaměstnání, mj. pracoval jako dělník a knihovník, od 1981 se živí jako umělec na volné noze. První veřejné vystoupení s vlastním repertoárem měl v březnu 1982 na Folkovém kolotoči v Ostravě-Porubě a vyhoupl se mezi folkovou špičku.
Na národním finále Porty 83 vyhrál anketu diváků o nejvýraznější osobnost, mj. zaujal i písní Pánové nahoře.
V době, kdy mu nevyšla jediná nahrávka a média o něj nejevila zájem, se umístil v anketě Zlatý slavík v první desítce (poprvé 1987). Jeho tvorba hojně kolovala ve formě amatérských nahrávek nebo se šířila přepisem. Prvního profilového alba Darmoděj se Nohavica dočkal v roce 1988. Od té doby natočil několik dalších desek, např. Mikimauzoleum, Tři čuníci nebo poslední Tak mě tu máš.
Za projekt Divné století získal české Gramy za desku roku 1996. V roce 2002 ztvárnil hlavní roli ve fiktivním dokumentu Petra Zelenky Rok ďábla (oceněn Českými lvy včetně ceny za hudbu Jaromíra Nohavici a Čechomoru).



Autor: Radek Gális
Zdroj: Deník