JAROMÍR NOHAVICA

o něm |novinky |koncerty |diskografie |další tvorba |kontakt


ROZHOVORY
 

Jaromír Nohavica: Nebýt mé ženy, tak bych to všechno nepřežil
DENÍK  - 7. 6. 2013
 

 

     Ten, kdo skládá a zpívá lidem své písně. Takové jméno by prý měl Jarek Nohavica, kdyby žil mezi Indiány. Oblíbený písničkář oslaví již dnes – 7. června 2013 – své šedesáté narozeniny.

     „Šedesátka je číslo, které mi dává najednou pocit, že přecházím na druhý břeh a už nic nemusím. Už můžu jen být. Vše ostatní je nadstavba, radost," konstatuje vyrovnaně muž, z něhož sálá pozitivní energie a který se těší na další nápady a výzvy.

 

Porubské dvory nás pojí jako vzpomínka, zpíváte v jedné ze svých písní. Vracíte se tím k místu, kde jste prožil své dětství…

Ano, centrem mého dětství je Ostrava-Poruba, mám ji v očích pořád stejně krásnou tehdy i dnes, jen ty stromy jsou už nyní vyšší. Dvory byly naše královská území, tam jsme v zimě vodou stříkali led, a který dvůr ho měl lepší – jako sklo, to byli mezi námi největší frajeři. Byly na to vychytávky, že se třeba popelnice daly na saně, za ně se dal hadr a jezdilo se jako s rolbou. Kluci z jednotlivých dvorů jsme proti sobě hráli hokeje, fotbaly, a další hry. Systém dvorů a uzavřených náměstíček v Porubě se opravdu povedl, architekti to namalovali tak, že to má hlavu a patu.

 

Potkáváte se i dnes s kamarády z dětství?

Ostrava je malá a pospolitá, takže se s některými potkávám do dneška. Připadá mi, že všechny ty zážitky, které jsem prožil tehdy, pokračují i dnes. Víte, co je ale zajímavé, čemu jsem dříve nevěřil? Jak jsou lidé pořád stejní, že osud je nekompromisní. Kdo byl tehdy malý lhář, je dneska velký lhář. A kdo tehdy dělal na dvoře záškvary a odkopával balony, ten už byl třeba šestkrát zavřený. Síly přírody jsou silnější než my. Dneska už člověk ví, že ti zlí nemohl jinak dopadnout, ale tehdy jsme to neviděl tak ostře. Důležité je, že ti dobří jsou pořád dobří.

V Porubě jste chodil i do školy – na základní, střední a chvíli i vysokou. Jaké předměty vás bavily?

Člověka napadne, že mě hlavně zajímal český jazyk a dějepis. Ale já jsem měl rád i tělocvik. Hrál jsem hokej a na ledě jsem začínal s Frantou Černíkem. Pak jsem hrál ragby, chodil jsem na fotbal na Baník. Takže nehrozilo, že bych jen četl v brýlích knížky. Jinak mě ale velmi bavila i matematika, dokonce jsem se účastnil matematických olympiád. Proto, když jsem se po gymplu rozhodoval, kam půjdu dál, a chtěl jsem jít na novináře, tak mě otec přemluvil, ať jdu raději na systémové inženýrství na Vysokou školu báňskou. Tam jsme ale nevydržel dlouho, to nebylo pro mě.

A v které době vůbec přišly vaše první koncerty?

Úplně první koncerty jsem míval na klepáči na koberce na dvoře v Porubě za Slovanem. Princip zůstává pořád stejný – seděl jsem s kytarou na vyvýšeném místě, kolem si poposedala děcka, která chtěla slyšet nějakou písničku. Přišli sami a koho to bavilo, ten zůstal. A tak je to dodnes. Nikoho se nedá donutit, aby tě poslouchal, když nechce. To byly první koncerty, tak to cítím. První trochu větší koncert byl ve V klubu na Vysoké škole báňské v Porubě v roce 1972. A první opravdu vážné vystoupení bylo v roce 1982 na Folkovém kolotoči v Domě kultury Poklad v Porubě.
 

Na koncertě ve V klubu na Vysoké škole báňské jste i poprvé potkal i s vaší manželkou Martinou…

Ona tady v té době přijela z Těšína studovat Pedagogickou fakultu – češtinu a výtvarku. Když jsem ji poznal, tak jsem se rozhodl, že se vykašlu na systémové inženýrství a půjdu s ní studovat pajdák. Ale to už bylo úplné šlápnutí vedle. Otce tehdy vyhodili z rádia a ze strany a já už jsem na vysokou neměl šanci. Tak jsem šel do Vítkovic a kousek od dnešní auly Gong jsem expedoval pluhová ostří. Byla to dřina. Vydržel jsem u toho dva roky a pak jsem šel dělat do Poruby knihovníka. To mě bavilo. To bylo skvělé rozhodnutí.

Jenže pak vás „brali za vojáka".

Na vojně jsem byl u zdravoťáků v Uherském Hradišti. Nemůžu si stěžovat, že bych tehdy trpěl fyzicky. Ale na vojně člověk trpěl psychicky. Už jsme s Martinou byli svoji, dva roky jsem přitom byl někde zbytečně, stál v řadě, mlčel a trpěl sílu moci a vydýchával některé okamžiky. I tam jsme ale měli kapelu, ani tam mě kytara neopustila. Tam jsem napsal první pořádné písně, které hraju dodnes, jako jsou Přelezl jsem plot, nebo Masopust. Když mě brali za vojáka je ale písnička napsaná s odstupem až později.

Proč jste odešel z Ostravy po vojně do Českého Těšína?

Řešili jsme bytový problém – nemohli jsme už bydlet u rodičů. Martina za mnou přijela na vojnu a napsali jsme spolu dopis, který jsme rozeslali na asi deset okresních úřadů v celém kraji. Hledali jsme místa pro učitelku a knihovníka případně školníka. Podmínka byla, že k tomu potřebujeme zajistit i bydlení. Nikdo nám neodpověděl, nikdo nás nechtěl. Kdo tu dobu pamatuje, ví svoje. Nakonec jsme šli do Těšína, kde Martina učila a dostala tam jeden pokojík. Mě tam vzali do knihovny. Byl jsme tam spokojený, ale stále převládala touha zpívat a hrát na volné noze…

Co byl ten zlom, že jste s tím v knihovně praštil a šel hrát lidem?

To nemohlo dopadnout jinak. Nechci to zahazovat, ale Jaroslav Wykrent říká: Když máš talent, tak se neubráníš. Asi ta kytara a písnička byly silnější než já. Lásko voníš deštěm – písnička, kterou jsem napsal pro Marii Rottrovou –, se stal hitem, cítil jsem, že to půjde a řekl si, že do toho švihnu. Našel jsem svůj svět, který mě zlákal. Odešel jsem dost zostra, byl to skok do neznáma. Žena to tehdy neměla snadné, nechtěla, abych šel na volnou nohu, měli jsme už dvě malé děti. Nebýt jí, tak bych to nepřežil. Miroslav Horníček jednou poznamenal, že když je chlap úspěšný, tak z pětasedmdesáti procent za to může jeho žena. Ta, co tam stojí nenápadně za ním. To je základ. Sám chlap se klátí jako třtina ve větru.

V osmdesátých letech odstartovala naplno vaše hudební kariéra a s ní přišly i problémy s alkoholem.

Sedl jsem tehdy na člun v rozbouřené řece a pak už to bylo jedno s druhým. Deset let to byla rychlá jízda jako na raftu – s tvorbou, s alkoholem, s povolováním a se zakazováním, s koncertováním a nekoncertováním, s velkým pocitem ohrožení. Nešlo ale přestat, věděl jsem, že bych mnoha lidem vzal naději, kdybych zaplul do klidných vod. Můj listopad, moje revoluce, proto přišel až v roce 1991, když jsem šel na protialkoholní léčení. To jsem se zbavil celých těch osmdesátých let v sobě. Pamatuju si, jak jsem si tehdy v léčebně nechal ostříhat ty dlouhé špinavé vlasy, vydechl jsem a vrátil se do světa zpátky. Mohl jsem napsat nové písničky. Po té jsem přestal na koncertech sedět na židli, což bylo dříve běžné, postavil jsem se před publikum a měl jsem z toho úplně jiný pocit.

Začal jste to dělat víc po svém…

Začal jsem se zbavovat závislostí, začal jsem si sám dělat desky, koncerty pak i web. Internet teď vidím jako zásadní věc v šíření informací, sdílíme přes něj vše. Snažím se té svobody co nejvíce využít. Mám rozvázané ruce a to je senzační. Díky tomu jsem se potkal i dalšími věcmi – filmem, operou, Janáčkovou filharmonií Ostrava a díky tulácké povaze i s městy celého světa. Nejdůležitější je podle mě najít své indiánské jméno – to, kým jsme a kam patříme.

Jaké je to vaše indiánské jméno?

Ten kdo skládá a zpívá lidem své písně.

Je něco, co byste chtěl ještě udělat, na co jste ještě neměl čas?

Šedesátka je číslo, které mi dává najednou pocit, že přecházím na druhý břeh a už nic nemusím. Už můžu jen být. Vše ostatní je nadstavba, radost. Nic neplánuju, nevím, co mě čeká. Ale doufám, že výzvy, které přijdou, že ta semínka, která spadnou, se mi podaří zužitkovat. Něco už se rodí, už vidím nějaké náznaky toho, na co se těším. Tak snad to nepokazím, až to bude k světu. Důležité je, že máme před sebou stále nějakou naději, že něco budeme dělat.

 



Autor: Martin Pleva
Zdroj:
Deník


bio
video TV
v
ideo archiv

články
r
ecenze CD

recenze koncertů

rozhovory

on-line diskuze

domů
mapa webu