JAROMÍR NOHAVICA

o něm |novinky |koncerty |diskografie |další tvorba |kontakt

DÁL SE HÁŽE KAMENÍM (1983)


     A dnes vám povím něco o tom, jak můj Archiv pod lupou vzniká. Tedy - já sice píšu můj, ale on je vlastně náš. Bez Tomáše Linharta by ho bylo půl. A to myslím nejen obrazně. Tomášovy přebohaté sbírky audio a video nahrávek jsou teprve tím pravým pokladem, který pepří mé suché povídání o věcech minulých. Skrze jeho záznamy ožívá celý archiv dobou, o níž zpívám a píšu. Tomáš je sběratel par excelence. Kolik všeho má, nevím ani já, ale občas se mi zdá, že jeho zásoby jsou nepřeberné. Už jsem se mnohokrát zmínil o štěstí, které jsem měl, když jste si mé koncerty v 80. letech potajmu tak často nahrávali. Občas mám dokonce pocit, že je na nějaké amatérské nahrávce nahraný každý z těch stovek koncertů, které jsem odehrál, že někdo zaznamenal každé slovo, které jsem kdy řekl v časech, kdy jsem si o desce, rádiu nebo televizi mohl nechat jen snít. Je tedy opravdu z čeho vybírat, když se rozhodujeme s Tomášem, kterou písničku ten který týden dáme do Archivu.

     Děláme to průběžně, během týdne, smskami, mejlem nebo přes skype v naší společné kanceláři, kterou je internet.

     S nápadem napsat něco o písni „Dál se háže kamením a píská“ přišel Tomáš už před Velikonocemi. Zřejmě ho inspiroval první verš oné písně. Potom jsme ji odložili, ale mně se ten nápad vrátil minulý týden, kdy jsem si znovu nad stránkami českých novin uvědomil, jak se tady dál, vesele a s chutí jednou za čas háže kameny. Z uctivé vzdálenosti sice, ale o to cíleněji. Tentokrát na Daniela Landu.

     Tomáš kývl a ponořil se do svého virtuálního archivu. V pátek mi poslal tzv. nástřel stránky. To znamená, co kde ve své sbírce našel. Abych se mohl inspirovat.

     Ráno v neděli se budím dříve. Už v půl deváté. Mám to navyklé z komunistických časů Studia Kamarád. Hlavu si podkládám velkým modrým podhlavníkem, abych pozvedl tíhu myšlenek a začnu se převalovat se svými vzpomínkami.

     Vybírám o čem budu večer psát.

     Hned mi dochází, že vlastně ani nevím, kdy jsem píseň napsal. Zvedám se a vytahuju z krabice nejstarší strojopis textů, který jsem kdysi sepsal pro své přátele. Je z roku 1983 a tahle píseň už v něm je. To znamená, že její rukopis už neexistuje. Mé modré sešity A4 plné veršíků, textů, útržků a čmáranců začínají až rokem 1985. Bůhví, kde ty starší zahynuly. Škoda. Vracím se do postele a po cestě se zastavím u mejlové pošty a Tomášova nástřelu. No jistě - Tomáš tam jako nejstarší uvádí nahrávku písně z konce roku 1983. Z pražské Petynky. Náhle mne osvítí duch poznání. Vždyť já tu píseň psal někdy v létě toho roku 1983. To se tehdy zjara vrhli bolševici na bigbítové kapely. Nová vlna se starým obsahem - tak se jmenoval onen paličský článek v komunistické Tribuně. Že mne to nenapadlo hned. Jednou začas, naposled po tom bolševickém zásahu na Czechteku, už to svinstvo nemohu vydržet.

     A pak zase hlavu podloženou podhlavníkem přemýšlím, jak to večer celé sepíšu. O dobách, kdy člověk hrál podle předem přísně schváleného scénáře a každé nepovolené Halelujá, Blues o malých bytech nebo i to Dál se háže kamením bylo vědomou žádostí o průšvih. O dobách, kdy pořadatelé razítkem stvrzovali, že koncert proběhl bez rušivých okolností a umělec si zaslouží svých 200 Kč honoráře brutto. O dobách, kdy šumperský funkcionář přistihl svou dceru v pokojíku nad kazeťákem s mými „nevhodnými“ písněmi a já dostávám svého prvního zaracha.

     Ale koho to dnes zajímá, že? Po dvaceti pěti letech. Nějak se mi nechce vyprávět o dávno vybojovaných partyzánských válkách. Navíc, když už byly tolikrát podrobně vylíčeny. Mnohdy i převyprávěny. Převyprávěny těmi, kteří tehdy seděli za pecí.

     Přemýšlím o Danielu Landovi a jeho trápení. Ale ještě více než na něj, který se jistě ubrání sám, myslím na ty, kdož sčítají data jeho koncertů tak, aby jim vyšlo magické číslo 88, kdož hledají v jeho symbolech své vlastní symboly, kdož znovu zakazují a přikazují, kdož vám neodpustí vaše viny i neviny, i kdybyste se na hlavu stavěli, protože nechtějí nic jiného než plivat. Myslím na ty, kdož jediní čistí a spravedliví nedávno v TV ( mimochodem za cizí peníze) křičeli ve svém Dnu žen na kolegyni zpěvačku, jak si dovoluje zpívat to, co zpívá, když je přeci doktorkou filozofie. Myslím na ty, kdož sami sebe jmenovali členy potratové komise a určují kdo, kde a jak může žít. Ale je mi z toho jen smutno, a protože vím, že bych byl za potrefenou husu a oni by si stejně ve svých ušlechtilých duších ty házené kameny a kamínky zase nějak vysvětlili, nechce se mi psát ani o tom.

     Vybaví se mi ještě jednou Daniel, když mi v roce 1994 nabídl účinkování v muzikálu Krysař. Hlavní roli Osudu psal přímo pro mne a já byl velmi poctěn. Těžce jsem se rozhodoval. Už jsem měl dokonce domluveno v Praze i bydlení, protože by to samozřejmě znamenalo na čas se do Prahy přestěhovat. Těšil jsem se. A váhal. Byla to zase jedna z těch mých křižovatek. A opět, jako už poněkolikáté, jsem se rozhodoval nakonec až ve vlaku. Sám v kupé. S ubíhající krajinou za oknem ( jak zpívá v mém oblíbeném Anděli Olympic ). Cítil jsem, že musím konečně natočit pořádnou desku. A že bych obojí, muzikál i desku, nezvládl. Jel jsem na první čtenou zkoušku Krysaře a věděl jsem, že se mi na dlouhá léta láme chleba. Vím, že to bylo pro Dana i okolí nečekané, když jsem nakonec řekl ne, vím, že jsem jim zkomplikoval situaci. O to více mne potěšilo s jakým nadhledem a důvěrou to Dan přijal. Prostě jsem mu řekl, že musím natočit dobrou desku, ať za mne najde náhradu. A on mi uvěřil, že nelžu. Proto jsem rád, že je Divné století takové jaké je. Dan to tušil.

     (Marku Ebene, vzpomínáš si, jak ses mi v uličkách Starého města zpoza staženého okýnka svého velkého auta divil, že lezu do muzikálu s někým, kdo brousí nože skinheadům?)

     Vyskakuji z postele a sahám do složky, kterou jsem neviděl snad deset let. Jo, je tam. Danův dopis, psaný pevnou rukou i scénář Krysaře. Co tak napsat dnešní Archiv pod lupou o setkávání a míjení?

     Probírám v paměti text dnešní písně a překvapí mne, jak vše do sebe zapadá. Malý muž s kytarou na pódiu. Nu ano. Co tak zkusit vzpomenout, jak mne ve výročí Krylovy smrti oslovil Petr Rímský, který tehdy vydal zpěvník jeho písní a dostal nápad pokřtít jej velkým koncertem na Helfštýně. Bránil jsem se, bránil, ale málo. Byla to přeci jenom čest uctít památku kolegy skrze jeho nádherné písně. Připravoval jsem se na to velmi pečlivě několik týdnů. Procházel jsem všechny Karlovy písně odshora dolů, vybíral ty méně známé i ty, bez nichž by ten koncert neměl smysl. Hledal jsem cestu k nim, hledal jsem jejich duši a objevil jsem znovu Karla Kryla. Podobně to zřejmě se svými interpretacemi Krylových songů měl a má i Dan Landa. Jak jsme rozdílní v životě, tak jsme byli rozdílní i ve výběru písní, které nás oslovovaly. Daniel si vybral ty vojácké, kterých má Karel Kryl spoustu. Vlastně většina jeho nejkrásnějších nesmrtelných songů je plná války, tanků, kvérů, kapitánů a všech malých neznámých vojáků, kteří jsou skřípnuti koly dějin. Kdo vyčítá Landovi to, že zpívá Kryla, nepochopil z Kryla vůbec nic.
Ale o tom mám psát na svých stránkách?

     Prohlížím si videa z počátku 90. let a jako vždy hledím na sebe jako na cizího. Ten ostříhaný muž s mezerami mezi zuby už nepil. Vidím mu to dnes v očích. Nemyslete si, já si to pamatuju. A není to vzpomínání kolikrát dvakrát příjemné. Tomáš našel v archivu nějakou mou recitaci Vysockého básně a já poslouchám sám sebe a slyším, kolik jsem měl v sobě gramů vodky, abych ten stres vydržel. Mám to dnes pustit na stránky, anebo rovnou vyhodit? Mám to připomínat? ( Pořád je neděle dopoledne a já váhám, co večer s vámi). A co klip Jardy Večeři plný balkánských bojovníků ? Připomíná se mi, jak jsme ho točili na ostravském sídlišti Dubina. Jen ti válečníci, ti jsou teda přistřiženi odněkud z jihu. Televize a film mají velkou moc. Divím se po letech, že v tom klipu neběhám s nimi. Jaroslav Večeřa se mnou točil tehdy dokument Darmoděj. V těch dnech se mimochodem objevil někde v novinách první seznam tzv. agentů mezi novináři. Hned jsem Jaroslavovi říkal, aby s někým z nich jako televizáci něco natočili. Že by to bylo jistě zajímavé. I pro nás. Já jsem totiž tehdy ještě naprosto netušil, že jsem registrovaný agent. Mám se dnes smát anebo plakat? Mám o tom psát stále dokola? Odpusťte mi. Ne.

     Je neděle dopoledne. Večer si s Tomášem sedneme na Skype, on v Praze, já v Ostravě, v deset hodin večer po fotbale ( protože Baník hraje s Boleslaví ) a před vyřazováním z X Factoru ( protože my s Tomášem jsme oba neušlechtilí a děláme si, co chceme) napíšu do skypové škatulky: Tak su tu. A Tom přidá svoje: Já taky. Pak vložíme po jednom smajlíku a já mu pošlu dnešní text o písničce Dál se háže kamením a píská…
 


A lidé opouštějí sál,zaujmout 
stanoviska

© Jaromír Nohavica
   

1 9 9 8
Dál se háže kamením (Mikymauzoleum - 1993)
0:29 min, mp3 - 0,11 MB
Natočeno ve studiu Karla Plíhala v Olomouci, únor-květen 1993
 
Dál se háže kamením
videoklip z televizního dokumentu Darmoděj z roku 1991
Režie: Jaroslav Večeřa

2:22 min, wmv - 8,21 MB,
Zdroj: přepis z VHS
 © Česká televize, 1991
  Dál se háže kamením
12.4.1990, Ostrava, hala Tatran
z televizního záznamu části koncertu
4:26 min, wmv - 15,32 MB,
Zdroj: přepis z VHS
 © Česká televize, 1990

 

Dál se háže kamením
5.10.1983, Praha, klub Na Petynce 
6:28 min, mp3 - 6,06 MB

Shořely mosty
Jaromír Nohavica recituje překlad Milana Dvořáka textu písně Vladimíra Vysockého
18.12.1987, kolej 5. května v Praze
1
:52 min, mp3 - 2,63 MB
 



Ve městě jménem Jeruzalém
v hlavním městě římské kolonie
na sklonku Velikonoc
Pilát si ruce myje

Otrhaný Ježíš stojí opodál
dav se mu směje zblízka
jak je to dál
dál se háže kamením a píská

Kříže se nemění
jen příjmení a jména
když letí kamení
jde kolem huby pěna
potom se omluvíme
pomníky postavíme
a hlavy ozdobíme

V břevnovském klášteře jde dým
knihy se pálí
ve jménu kalicha
oltáře rozsekali

Dobrý muž schovaný za portál
křičí To ďábel spískal
jak je to dál
dál se háže kamením a píská

Kříže se nemění
jen příjmení a jména
když letí kamení
jde kolem huby pěna
potom se omluvíme
pomníky postavíme
a housky posvačíme

Kostel v Arles se kácí
dle žabí perspektivy
bláznivá kráso
Vincent je jurodivý

Profesor akademie předvádí lineál
Zde jak radno viděti je ryska
jak je to dál
dál se háže kamením a píská

Kříže se nemění
jen příjmení a jména
když letí kamení
jde kolem huby pěna
potom se omluvíme
pomníky postavíme
a hlavy ozdobíme

Malý muž s kytarou na pódiu
zavírá vrátka
pravda je v proscéniu
krutá a bez pozlátka

A lidé opouštějí sál
zaujmout stanoviska
jak je to dál
dál se háže kamením a píská

Kříže se nemění
jen příjmení a jména
když letí kamení
jde kolem huby pěna
potom se omluvíme
pomníky postavíme
a hlavy ozdobíme

Ve městě jménem... ale to je jedno
na sklonku historie
miliarda Pilátů
zase si ruce myje


vlastní texty
archiv pod lupou

překladatelé
překlady textů
       polské
       anglické
       německé
       italské
       chorvatské
      
maďarské
       esperanto
divadelní hry
opera
muzikál
bás

próza
písničkový blog
 

domů
mapa webu