|
DÁL SE HÁŽE KAMENÍM (1983)
A dnes vám povím něco o tom, jak můj Archiv pod
lupou vzniká. Tedy - já sice píšu můj, ale on je vlastně
náš. Bez Tomáše Linharta by ho bylo půl. A to myslím
nejen obrazně. Tomášovy přebohaté sbírky audio a video
nahrávek jsou teprve tím pravým pokladem, který pepří mé
suché povídání o věcech minulých. Skrze jeho záznamy
ožívá celý archiv dobou, o níž zpívám a píšu. Tomáš je
sběratel par excelence. Kolik všeho má, nevím ani já,
ale občas se mi zdá, že jeho zásoby jsou nepřeberné. Už
jsem se mnohokrát zmínil o štěstí, které jsem měl, když
jste si mé koncerty v 80. letech potajmu tak často
nahrávali. Občas mám dokonce pocit, že je na nějaké
amatérské nahrávce nahraný každý z těch stovek koncertů,
které jsem odehrál, že někdo zaznamenal každé slovo,
které jsem kdy řekl v časech, kdy jsem si o desce, rádiu
nebo televizi mohl nechat jen snít. Je tedy opravdu z
čeho vybírat, když se rozhodujeme s Tomášem, kterou
písničku ten který týden dáme do Archivu.
Děláme
to průběžně, během týdne, smskami, mejlem nebo přes
skype v naší společné kanceláři, kterou je internet.
S
nápadem napsat něco o písni „Dál se háže kamením a
píská“ přišel Tomáš už před Velikonocemi. Zřejmě ho
inspiroval první verš oné písně. Potom jsme ji odložili,
ale mně se ten nápad vrátil minulý týden, kdy jsem si
znovu nad stránkami českých novin uvědomil, jak se tady
dál, vesele a s chutí jednou za čas háže kameny. Z
uctivé vzdálenosti sice, ale o to cíleněji. Tentokrát na
Daniela Landu.
Tomáš
kývl a ponořil se do svého virtuálního archivu. V pátek
mi poslal tzv. nástřel stránky. To znamená, co kde ve
své sbírce našel. Abych se mohl inspirovat.
Ráno v
neděli se budím dříve. Už v půl deváté. Mám to navyklé z
komunistických časů Studia Kamarád. Hlavu si podkládám
velkým modrým podhlavníkem, abych pozvedl tíhu myšlenek
a začnu se převalovat se svými vzpomínkami.
Vybírám
o čem budu večer psát.
Hned mi
dochází, že vlastně ani nevím, kdy jsem píseň napsal.
Zvedám se a vytahuju z krabice nejstarší strojopis
textů, který jsem kdysi sepsal pro své přátele. Je z
roku 1983 a tahle píseň už v něm je. To znamená, že její
rukopis už neexistuje. Mé modré sešity A4 plné veršíků,
textů, útržků a čmáranců začínají až rokem 1985. Bůhví,
kde ty starší zahynuly. Škoda. Vracím se do postele a po
cestě se zastavím u mejlové pošty a Tomášova nástřelu.
No jistě - Tomáš tam jako nejstarší uvádí nahrávku písně
z konce roku 1983. Z pražské Petynky. Náhle mne osvítí
duch poznání. Vždyť já tu píseň psal někdy v létě toho
roku 1983. To se tehdy zjara vrhli bolševici na
bigbítové kapely. Nová vlna se starým obsahem - tak se
jmenoval onen paličský článek v komunistické Tribuně. Že
mne to nenapadlo hned. Jednou začas, naposled po tom
bolševickém zásahu na Czechteku, už to svinstvo nemohu
vydržet.
A pak
zase hlavu podloženou podhlavníkem přemýšlím, jak to
večer celé sepíšu. O dobách, kdy člověk hrál podle
předem přísně schváleného scénáře a každé nepovolené
Halelujá,
Blues o malých bytech nebo i to Dál se háže kamením
bylo vědomou žádostí o průšvih. O dobách, kdy pořadatelé
razítkem stvrzovali, že koncert proběhl bez rušivých
okolností a umělec si zaslouží svých 200 Kč honoráře
brutto. O dobách, kdy šumperský funkcionář přistihl svou
dceru v pokojíku nad kazeťákem s mými „nevhodnými“
písněmi a já dostávám svého prvního zaracha.
Ale koho
to dnes zajímá, že? Po dvaceti pěti letech. Nějak se mi
nechce vyprávět o dávno vybojovaných partyzánských
válkách. Navíc, když už byly tolikrát podrobně vylíčeny.
Mnohdy i převyprávěny. Převyprávěny těmi, kteří tehdy
seděli za pecí.
Přemýšlím o Danielu Landovi a jeho trápení. Ale ještě
více než na něj, který se jistě ubrání sám, myslím na
ty, kdož sčítají data jeho koncertů tak, aby jim vyšlo
magické číslo 88, kdož hledají v jeho symbolech své
vlastní symboly, kdož znovu zakazují a přikazují, kdož
vám neodpustí vaše viny i neviny, i kdybyste se na hlavu
stavěli, protože nechtějí nic jiného než plivat. Myslím
na ty, kdož jediní čistí a spravedliví nedávno v TV (
mimochodem za cizí peníze) křičeli ve svém Dnu žen na
kolegyni zpěvačku, jak si dovoluje zpívat to, co zpívá,
když je přeci doktorkou filozofie. Myslím na ty, kdož
sami sebe jmenovali členy potratové komise a určují kdo,
kde a jak může žít. Ale je mi z toho jen smutno, a
protože vím, že bych byl za potrefenou husu a oni by si
stejně ve svých ušlechtilých duších ty házené kameny a
kamínky zase nějak vysvětlili, nechce se mi psát ani o
tom.
Vybaví
se mi ještě jednou Daniel, když mi v roce 1994 nabídl
účinkování v muzikálu Krysař. Hlavní roli Osudu psal
přímo pro mne a já byl velmi poctěn. Těžce jsem se
rozhodoval. Už jsem měl dokonce domluveno v Praze i
bydlení, protože by to samozřejmě znamenalo na čas se do
Prahy přestěhovat. Těšil jsem se. A váhal. Byla to zase
jedna z těch mých křižovatek. A opět, jako už
poněkolikáté, jsem se rozhodoval nakonec až ve vlaku.
Sám v kupé. S ubíhající krajinou za oknem ( jak zpívá v
mém oblíbeném Anděli Olympic ). Cítil jsem, že musím
konečně natočit pořádnou desku. A že bych obojí, muzikál
i desku, nezvládl. Jel jsem na první čtenou zkoušku
Krysaře a věděl jsem, že se mi na dlouhá léta láme
chleba. Vím, že to bylo pro Dana i okolí nečekané, když
jsem nakonec řekl ne, vím, že jsem jim zkomplikoval
situaci. O to více mne potěšilo s jakým nadhledem a
důvěrou to Dan přijal. Prostě jsem mu řekl, že musím
natočit dobrou desku, ať za mne najde náhradu. A on mi
uvěřil, že nelžu. Proto jsem rád, že je
Divné století takové jaké je. Dan to tušil.
(Marku
Ebene, vzpomínáš si, jak ses mi v uličkách Starého města
zpoza staženého okýnka svého velkého auta divil, že lezu
do muzikálu s někým, kdo brousí nože skinheadům?)
Vyskakuji z postele a sahám do složky, kterou jsem
neviděl snad deset let. Jo, je tam. Danův dopis, psaný
pevnou rukou i scénář Krysaře. Co tak napsat dnešní
Archiv pod lupou o setkávání a míjení?
Probírám
v paměti text dnešní písně a překvapí mne, jak vše do
sebe zapadá. Malý muž s kytarou na pódiu. Nu ano. Co tak
zkusit vzpomenout, jak mne ve výročí Krylovy smrti
oslovil Petr Rímský, který tehdy vydal zpěvník jeho
písní a dostal nápad pokřtít jej velkým
koncertem na Helfštýně. Bránil jsem se, bránil, ale
málo. Byla to přeci jenom čest uctít památku kolegy
skrze jeho nádherné písně. Připravoval jsem se na to
velmi pečlivě několik týdnů. Procházel jsem všechny
Karlovy písně odshora dolů, vybíral ty méně známé i ty,
bez nichž by ten koncert neměl smysl. Hledal jsem cestu
k nim, hledal jsem jejich duši a objevil jsem znovu
Karla Kryla. Podobně to zřejmě se svými interpretacemi
Krylových songů měl a má i Dan Landa. Jak jsme rozdílní
v životě, tak jsme byli rozdílní i ve výběru písní,
které nás oslovovaly. Daniel si vybral ty vojácké,
kterých má Karel Kryl spoustu. Vlastně většina jeho
nejkrásnějších nesmrtelných songů je plná války, tanků,
kvérů, kapitánů a všech malých neznámých vojáků, kteří
jsou skřípnuti koly dějin. Kdo vyčítá Landovi to, že
zpívá Kryla, nepochopil z Kryla vůbec nic.
Ale o tom mám psát na svých stránkách?
Prohlížím si videa z počátku 90. let a jako vždy hledím
na sebe jako na cizího. Ten ostříhaný muž s mezerami
mezi zuby už nepil. Vidím mu to dnes v očích. Nemyslete
si, já si to pamatuju. A není to vzpomínání kolikrát
dvakrát příjemné. Tomáš našel v archivu nějakou mou
recitaci Vysockého básně a já poslouchám sám sebe a
slyším, kolik jsem měl v sobě gramů vodky, abych ten
stres vydržel. Mám to dnes pustit na stránky, anebo
rovnou vyhodit? Mám to připomínat? ( Pořád je neděle
dopoledne a já váhám, co večer s vámi). A co klip Jardy
Večeři plný balkánských bojovníků ? Připomíná se mi, jak
jsme ho točili na ostravském sídlišti Dubina. Jen ti
válečníci, ti jsou teda přistřiženi odněkud z jihu.
Televize a film mají velkou moc. Divím se po letech, že
v tom klipu neběhám s nimi. Jaroslav Večeřa se mnou
točil tehdy dokument Darmoděj. V těch dnech se
mimochodem objevil někde v novinách první seznam tzv.
agentů mezi novináři. Hned jsem Jaroslavovi říkal, aby s
někým z nich jako televizáci něco natočili. Že by to
bylo jistě zajímavé. I pro nás. Já jsem totiž tehdy
ještě naprosto netušil, že jsem registrovaný agent. Mám
se dnes smát anebo plakat? Mám o tom psát stále dokola?
Odpusťte mi. Ne.
Je
neděle dopoledne. Večer si s Tomášem sedneme na Skype,
on v Praze, já v Ostravě, v deset hodin večer po fotbale
( protože Baník hraje s Boleslaví ) a před vyřazováním z
X Factoru ( protože my s Tomášem jsme oba neušlechtilí a
děláme si, co chceme) napíšu do skypové škatulky: Tak su
tu. A Tom přidá svoje: Já taky. Pak vložíme po jednom
smajlíku a já mu pošlu dnešní text o písničce Dál se
háže kamením a píská…
|
