|
KOSATÁ A
ZUBATÁ (1985)
Ta šumící nekvalitní nahrávka Kosaté a zubaté z roku
1985 z pódia v kladenské sportovní hale, kde píseň
hrajeme spolu s Vladimírem Mertou, je pro mne jednou
z nejvzácnějších, jaké ve svém archivu mám. Je to zřejmě
tím, že Vladimíra jsem vždy cítil jako svého staršího
bratra, který mi byl vzorem, učitelem, průvodcem,
rádcem. Já vím, jak banálně a omšele tyto věty zní, ale
proč bych si je nenapsal, když jsem to tak vždy vnímal.
Měl jsem štěstí, že Vladimír byl a je úplně jiný než já,
takže jsme si nikdy nijak nelezli do zelí, jak bývá
v branži zvykem.
Poprvé jsem Vladimíra potkal na
živém koncertě v Českém Těšíně v malém sálku Starý mlýn
koncem 70.let. Byl jsem tehdy neznámý knihovník, píšící
občas texty jiným a sám skládající neuměle své Bláznivé
Markéty. Seděl jsem v páté řadě a zblízka pozoroval, jak
to Vladimír dělá. Byl pro mne tehdy symbolem českého
folku. Dnes vidím, že vlastně jen jednou z mnoha četných
jeho odnoží, ale to nijak nesnižuje jeho roli v mém
životě. Byl představitelem intelektuálního, mluvního
písničkaření, skvělým multiinstrumentalistou,
improvizátorem, spíše jazzmanem a sólistou než zpěvákem
a doprovázečem, vtipným glosátorem a chytrým chlapem.
Líbila se mi na něm vždy ta touha vyzkoušet
nevyzkoušené, i když tak častokrát běžel slepými
uličkami. Kdo ale víme, která slepá ulička se stane
hlavní třídou. Navíc však Vláďa nás služebně mladší
ochotně zasvěcoval do všech svých objevů, ať už byly
sebemenší nebo sebevětší. Jeho
Folkové metodějky, brožurku plnou dobrých rad,
otevírám rád dodnes.
Veřejně jsme si s Vláďou na podiu zahráli právě jen
jednou jedinkrát a to právě na Kladně. Co všechno jsme
tam předvedli, to si už přesně nepamatuji, ale podle
snímku z tohoto koncertu (na němž Vladimír tak
typicky mertovsky sedí) to jistě bylo kromě Kosaté a
zubaté, také moje Haleluja čili Velká zpověď. Neklamně
to po letech na fotce poznám podle svého kapodastru na
pátém stupni a akordu G dur, který právě hraji. Už tehdy
v Kladně jsem jistě chtěl Vláďovi alespoň touto písní
poděkovat za to, jakým folkovým guru v 80.letech nám
byl. Ano - v páté řadě na Mertovi jsem vykřikoval,
Vláďo, ještě. A Vlado Merta hrál nám blues, zpíval jsem
pak ve
Vánocích v Bratislavě. Když jsem v 86. roce
nemohl zase veřejně vystupovat, byl to právě Vláďa
Merta, který se mne veřejně z pódia Porty zastal. Býval
často poblíž, když mi nebylo nejlíp. Jaksi náhodou,
nechtěně, ale člověk si to pamatuje. Na návštěvě u mne
v bytě v Těšíně jsem mu zahrál písničku
Utíkal malý chlapec, věnoval Shakespearovy hry
v originále a dozvěděl se, jak jeho žena Lucka veřejně
dekonspirovala v kavárně tajného policajta. Jak já jí
záviděl.
Teď před několika měsíci mi pak vzkazoval, že vezme
kameru, přijede za mnou a že můžu o všem, co mne trápí,
vypovědět na filmový materiál. Probudil se v něm kolega,
ale i vyučený filmový dokumentarista. Renesanční člověk
širokého záběru a dobrého srdce.
Jeho improvizační a muzikantské schopnosti zaslechnete i
mezi notami mé dnešní písně. Jak prozrazuju na začátku
této dokumentární nahrávky, Vladimír opravdu nevěděl o
písni vůbec nic, byla to má čerstvá novinka a ani já
jsem ji neměl ještě příliš zažitou. Přesto ji zvládá se
ctí.
Tahle píseň je zajímavá také tím, že její text existuje
ve dvou verzích. Po letech od jejího napsání připadalo
Víťovi Sázavskému v jabloneckém studiu při natáčení
Mého smutného srdce mé frázování natolik
trhající uši, že mne přemluvil, abych na místě text
přepsal do rytmicky únosnější verze. A tak jsem
přepisoval všechna místa s přízvuky na druhou slabiku,
(které mi při skládání přišly ve své nečeskosti tak
zajímavé), do učesanější podoby. Zda je tato verze
lepší než originální dřevorubecká, posuďte sami.
Poslední nahrávka písně Kosatá a zubatá, kterou dnes
vytahuji ze svého archivu, pochází ze společného
koncertování s Karlem Plíhalem a Petrem Freundem.
Odehráli jsme ve třech desítky vystoupení a jsem rád, že
se zachovala alespoň tato naše společná kazeta. Slyšet
po letech kromě Kosaté a zubaté také například Hirošimu
Nagasaki, kterou zpíváme spolu s Karlem, je úchvatně
sentimentální. A když už jsem dnes u toho povídání o
setkávání se muzikantů a písní, budiž dalším příkladem
Petr Fiala z Mňágy. Při natáčení Roku ďábla jako hudební
poradce Petra Zelenky drze spojil kompilací melodii
právě zmíněné Nagasaki s textem jiné mé písně a vytvořil
tak zbrusu nový hit -
Mladičká básnířka. Ale to už je další díl mé
archivní historie. Takže příště.
|
