|
MARUŠKA (1982)
Koncert písničkáře (nebo chcete-li folkaře), to není jen
těch 20 až 30 písní, které zazní z pódia. Na celkovém
dojmu se nemalou měrou podílí taky „to povídané“ mezi
písněmi. Nechce se mi použít termín „ průvodní slovo“,
jak nám to bylo v 80. letech před různými přehrávacími
komisemi doporučováno, ale „ konferování “ zní ještě
hůře a „ mluvená část koncertního pořadu“ je prostě
zhůvěřilost. Doufám ale, že tušíte, o co mi jde. O ty
kecy, které písničkáři vedou, vedli a vést budou, místo
toho, aby hráli co nejvíc písniček. Já vám sice rozumím,
co se týče těch písniček, ale tak docela pravdu v tom,
abychom jenom hráli, nemáte. Bez oněch keců by se vám to
nelíbilo. To mi věřte. Jen toho všeho musí být akorát.
Jak říká klasik – přiměřeně, přiměřeně.
Koncert písničkáře je v mém vnímání divadlem jednoho
herce. Kabaretem Červené sedmy i lyrickou hrubínovskou
tragédií, horníčkovskými Hovory H i vyskočilovským text-appealem,
slovním striptýzem i baletem, kázáním mistra Jeronýma i
jeseninovskou zpovědí prodejné holky. Navíc v 80. letech
jsme mnohdy my písničkáři nahrazovali dnešní televizní
Komentáře a události, Střepiny, Katovnu, ba i Volejte
řediteli.
Každý to dělal jinak, každý podle svého naturelu,
talentu, odvahy, momentální nálady své i publika. V 80.
letech rozhodovala navíc i atmosféra v zákulisí. A
hustota mraku, který nad písničkářem zrovna visel. Což
vlastně platí dodnes.
Řekl bych, že základním hnacím motorem „nemlčení“ na
pódiu je jakási pofidérní snaha o kontrast. Už pan
režisér Honzl u Werichů a Voskovců si všiml, že smích je
škleb, grimasa. A že by nebylo od věci vyvážit toto vše
nějakou tou krásou. A klukům v Osvobozeném doporučil
tančící krasavice. Divák si chvíli odpočine a vzhůru do
další srandy. U písničkářů jde vlastně o totéž, jen
v obráceném gardu. Po vážných písních nevážné plky. Po
rozechvělých strunách alikvoty slov. Vlnění. Nahoru
dolů. Neexistuje mustr, vzor, navždy fungující příklad.
Karel Plíhal přednášel mezi písněmi své krátké vtipné a
duchaplné básničky, Ivo Jahelka čítával úryvky ze
soudních spisů, Jarda Hutka filozofoval na jakékoliv
téma a jakkoliv dlouho, Vláďa Merta své písně rád
zasazoval do širších kulturních souvislostí, od Jirky
Dědečka jsme se dozvídali často něco bližšího o
inspiracích písní, Honza Nedvěd kázal, Standa Daněk měl
v zásobě spoustu legračních historek z natáčení filmu.
Na druhé straně Jakub Noha hrál koncerty podle předem
přesně připraveného scénáře, bylo to spíše pásmo písní a
poezie, Olda Janota mlčel nejen mezi písněmi, ale i mezi
jednotlivými verši, Dáša Voňková se spíše než na
povídání soustřeďovala na postavení mikrofonů, tak bylo
těžké ozvučit její koncerty.
U mě to bylo jak kdy, ale v zásadě musím říci, že když
po letech poslouchám záznamy svých koncertů, u svého
plkání často mačkám tlačítko FF - šipku rychle dopředu.
Platí pravidlo, že co unese živý koncert, co se promine
z očí do očí, při atmosféře chvíle a okamžiku, v daném
kontextu sálu i okolností, působí pak zaznamenáno na
pásek často dosti trapně. Navíc - já na sobě svou
hráčskou formu (či spíše neformu) na tom kterém koncertě
poznávám i po letech spíše ze svého povídání než ze
způsobu zpívání a hraní. Jakoby ten muzikantský drill,
fortel a poctivost uhlídají člověka i ve chvílích 3
promile (samozřejmě, že výjimek je spousta) a člověk
píseň jakž takž ještě odehraje, ale když už máte
uvolněná mluvidla, mluvíte prostě velmi uvolněně a
hlavně kontury myšlení jsou rozměklé. To platí i mimo
hranice žánru, země a jazyka. Slyšel jsem Jima Morrisona
zpívat jak o život, ale když se na stejném koncertu
rozpovídal, blábolil nesmysly skutečně jen pro
zasvěcené. A to byli v té chvíli patrně jen dva lidé, on
a bubeník.
Jistě si mnozí v této chvíli pomyslí, že případné
průšvihy a zákazy vyplývaly právě z těchto
improvizovaných písničkářských předscén, z těchto
mezipísní. Je zajímavé, že já byl naopak popotahován
daleko více za konkrétní písně a jejich vyznění. A to
dokonce tak absurdně, že v Písni Windischgratz hlídači
někde ze Sušice odhalili to, že chválím
protisocialistické pravicové oportunisty slovy „ pokynul
pravici „. Já ovšem zpíval „pokynul pravicí.“ Co zmůže
jedna čárka.
Další zlaté pravidlo komentářů mezi písněmi stanoví, že
když se baví písničkář na pódiu, pod pódiem vládne nuda,
rozpaky a ticho. V tom byl nedostižitelný Jarda Hutka se
svým hihňáním. Ale u mě to platí jakbysmet. A taky jsem
časem přišel na to, že čím méně jsem si býval jistý
písněmi, čím méně mě bavily, tím více jsem se snažil
zabalit koncert do povídání SI s publikem. Nemyslete si,
že si nepamatuji na ty vaše výkřiky ze tmy publika: „Hrej
už radši.“
A tak i dnes už dávám na vaši radu, jak ji teď zdálky
slyším od monitorů vašich počítačů, a místo
teoretizování se vrhám na ukázky ze svých koncertů. Na
ukázky svého žvástání, povídání, plkání, komentování,
rýpání, recitování, kritizování, poučování, mentorování,
blábolení, uvádění, vtipkování, lamentování i prostého
teplého lidského slova.
Začínám svým oblíbeným
nabádáním ke společnému zpívání. Ono to je těžké
nutit publikum, které si zakoupilo za drahý peníz
lístky, aby se podílelo na koncertu zpíváním přiblblých
písní, ale občas to fungovalo.
Snad inspirován Cimrmany a jejich snahou o důstojnou
vědeckost komedianství jsem svého času čítal na
koncertech ze své nikdy nevydané, v rukopise utajované
Encyklopedie českého folku. Zde dvě ukázky. Hesla
Stopařky a
Palec.
Plné bezzubé komunální satiry je mé kratičké
povídání o penězích.
Další ukázka je pak příkladem toho, jak se dobří holubi
vracejí. Nedá se nic dělat. Co mělo jednou úspěch,
člověk použil i podruhé. Tak jsem uváděl písničku
Pochod marodů.
Rád se člověk na pódiu podělil o hezké historky, kterých
se v jeho okolí před koncerty i po koncertech urodila
spousta. Zde jsou dvě o mých
jihočeských kamarádech.
Písničkaření, to je hlavně cestování po světě. A tak,
jako pták nesoucí zrnka z jedné zahrady do druhé, nosil
jsem
své postřehy z jednoho města do druhého, abych byl
důkazem, že co je nahoře, je i dole, a co je u vás, je i
u nás.
Dnes si uvědomuji, že ono průvodní slovo je častokrát
pojistný ventil, kterým upouštíme páru, aby toho velkého
umění na pódiu nebylo příliš mnoho. Jestli v tom navíc
není i ona rafinovaná manýra italských renesančních
krasavic chodit do společnosti s opičkou na rameni.
Proto možná tak často mluvím o těch opičkách, mých
písních –
pakárnách.
A nejen mluvím, já je i v zoufalých chvílích
uměleckých pádů předvádím.
Po všem tom veselém tlachání vám snad nezkazí náladu ani
dnešní archivní padlá písnička, o sexuálně chtivé
Marušce. Poslechněte si ji z prastaré nahrávky, kdy
jsem ji hrál snad poprvé nebo podruhé veřejně. Podle
toho taky vypadá.
|
