JAROMÍR NOHAVICA

o něm |novinky |koncerty |diskografie |další tvorba |kontakt

MÁVÁTKA (1981)


     Procházím text 27 let staré písničky a vzpomínám, co mne někdy v lednu 1981 tak dohřálo, že jsem si ji musel napsat. Když píšu „si“, myslím to doslova. Nikomu jinému totiž (snad jen mé Martině a několika nejbližším přátelům) píseň  nebyla původně určena. Tak jsem to vždycky dělal, tak to dělám i dnes. Při psaní nemyslím na výsledek, na následek, na publikum, na desky, na tantiémy. Píšu, protože mám nápad. A protože chci. A musím. Kdysi mi  Jarda Wykrent řekl větu, kterou bych dnes (s notnou dávkou drzosti a neskromnosti) použil: BO, JAK MAŠ TALENT, TAK SE NĚUBRANIŠ. Vzpomínám na ten zásadní spouštěč, který mne přivedl k té skeptické prachsmutné písni. Ale on se nevybavuje. Zdá se mi dnes po letech, že toho tehdy bylo tolik, že pak už stačila jen jedna jediná kapka.

     Uprostřed Evropy, v malém státě obklíčeném ostnatými dráty, přes které jsem se neuměl dostat ani do bratrského Polska, veden komunistickou stranou, která byla exkluzivním spolkem dvou miliónů vyvolených, rozlezlých po všech úřadech a institucích, jsem žil jako občan druhé třídy, pět let čekající se svými půjčenými penězi na družstevní byt, jako vojín, co neměl ani frčku natož automobil, jako student, kterého nevzali z kádrových důvodů na dvě vysoké školy, jako knihovník, stojící každý čtvrtek ve frontě na ulici Odboje na těch pár knih, které právě vyšly… A taky jsem byl otcem prvorozené Lenky, manželem Martiny a příležitostným textařem píšícím pro paní Rotrovou (v těch měsících zrovna Muže č. 1), hádankářem a křížovkářem luštícím Bystřinu, pilným čtenářem polské Kultury i nadšeným objevitelem polské kultury…

     Procházím po 27 letech text oné písničky a napadá mne, jak ono moje pozdější…ještěže člověk neví, co ho čeká…platí i na tuhle píseň. Už její doprovod, který svými vyráženými akordy Ami záměrně evokoval Krylovy písně, byl nejspíš provokativní. Ale já ho nezměnil. Nad původním refrénem jsem taky váhal. Už u psacího stolu:  Dejte mi do ruky revolver a řekněte jak volat sláva, já už si najdu ten správný směr a budu mávat, mávat, mávat! Revolver jsem nakonec vyměnil za mávátka. Myslím, že mi tehdy dokonce Martina řekla něco v tom smyslu, ať ze sebe nedělám kovboje, když jsem srdcem pacifistou.

     Ono to ve výsledku bylo jedno. I ta ironie způsobila, že jsem píseň hrával pak v 80. letech spíše zřídka. Nechtěl jsem dostat do průšvihu ani sebe ani pořadatele. Ptáte se, do jakého průšvihu – a proč? Vždyť jde jen o píseň. O dech mezi slovy!

     Možná jsme už zapomněli, ale JEŠTĚ PŘED NĚKOLIKA LETY to bylo prostě tak. Kdo chtěl něco zazpívat veřejně, musel mít svůj koncert slovo od slova schválen patřičnou komisí. (Kdepak jsou dnes  její členové?) Další hlídači z kulturních středisek pak střežili, co jste veřejně zpívali a říkali a kdy jste se odchýlili od scénáře. A někteří, jak už to v životě chodí, byli svině. (Kdepak  jsou dnes?) To byla oficiální linie, s kterou ovšem každý počítal. Po neoficiální linii všecko, co jste v životě řekli, co jste udělali, čím jste žili, hlídala tajná policie. To je ta organizace, kterou si založili pro sebe sami komunisti (Kdepak jsou dnes?) a pověřili ji, aby špiclovala lidi. Aby je mohla držet na uzdě, aby jim mohla snadněji vládnout. Co všechno na nás sesbírali její důstojníci (Kdepak jsou dnes?) a navymýšleli si, to si já jen domýšlím a bojím se toho. Bojím se od chvíle, kdy jsem po 17 letech zahlédl dokument z jejich dílny a viděl s údivem, jak se stal tím nejčistším a nejpravdivějším fragmentem pro oficiální stanoviska, pro diskuse, pro zásadní soudy…

     Přemýšlím po 27 letech o tom, že …svět se furt stejně točí…a přes všechny zákruty svého života jsem šťasten, že jsem se dnešního dne dožil. Píšu si pořád, jako tehdy, své písně a zakázat mne, stejně jako tehdy, nikdo nedokáže. Písničkáře se totiž nedá zakázat. To byste ho museli zabít. Písničkář prostě musí zpívat. I poplivaný. Je to jeho osud. A proto:

          Dejte mi do ruky mávátka a řekněte jak volat sláva
          Já už si najdu ten správný směr a budu mávat mávat mávat…

 


1 9 9 0
Mávátka (Folkfórum - Spolu... - 1990)
0:29 min, mp3 - 0,11 MB
Nahráno živě na koncertu v Ostravě dne 7. 12. 1989.
 

Mávátka

Hospodu nám rozvracet nebudeš!

Dvě ukázky z filmu Fera Feniče Zvláštní bytosti z roku 1989, kde si Jaromír Nohavica zahrál sám sebe
1989,
0:41 min, wmv - 2,03 MB; 0:29 min, wmv - 1,47 MB

© Bonton

Mávátka
1986, Na Mazance,
3:44 min, mp3 - 7,02 MB
 



Už dvacet sedm roků chodím po světě
a ten svět furt a furt se stejně točí
já budu klidně smát se budu veselý
jenom mi vydloubněte oči

Neviděl bych vypasené páprdy
tisíce let a stále titíž
když něco prohnilého v státě zasmrdí
říkají Ty snad něco cítíš

Říkají mi
dobráci v Rudém právu
není tak zle
jen chlapče zvedni hlavu

Dejte mi do ruky mávátko
a řekněte jak volat sláva
já už si najdu ten správný směr
a budu mávat mávat mávat

Můj soused odvedle je farář v kostele
moc príma kluk jenže často hledí k nebi
já jaksi v nebi nemám žádné přátele
a Bůh ten pro mě nikdy nebyl

Čtu jenom básně těch kteří už zemřeli
a ten svět furt a furt se stejně točí
já budu klidně smát se budu veselý
jenom mi vydloubněte oči

Říkají mi
dobráci u koryta
není tak zle
jen doba je složitá

Dejte mi do ruky mávátko
a řekněte jak volat sláva
já už si najdu ten správný směr
a budu mávat mávat mávat

Okresní inspektor Vlček má vilu dům a byt
takové nic a jak si krásně žije
já musel sedm roků bez koupelny žít
proto ať žije anarchie

Když tátu vyhodili máma brečela
že nedokázal převléct vlastní kabát
a to mám někde na dně duše docela
třeste se trůny knížat a hrabat

Říkají mi
dobráci za koryty
není tak zle
ovšem musíte pochopiti

Já zpívám
dejte mi do ruky mávátko
a řekněte jak volat sláva
já už si najdu ten správný směr
a budu mávat mávat mávat
mávat mávat mávat
mávat


vlastní texty
archiv pod lupou

překladatelé
překlady textů
       polské
       anglické
       německé
       italské
      
maďarské
       esperanto
divadelní hry
opera
muzikál
bás

próza
písničkový blog
 

domů
mapa webu