|
MYŠ NA
KONCI LÉTA (1984)
Smutek dnes nechávám smutné písni o myši na konci léta
a v komentáři vás provedu svou písňovou zoologickou
zahradou. Nikdy jsem o tom nijak takto globálně
nepřemýšlel, takže jsem i já sám zvědav, o kterých všech
zvířatech to vlastně ve svých písních zpívám a jak se mi
tam chovají. Jaké myšlence slouží. Vzpomněl jsem si teď
na: A to kuře krákoře, běhá po dvoře…a to tele hubou
mele…a ta kráva mléko dává…a ta kačka bláto tlačká…
Tohle jsem zpíval v druhé třídě na školním pódiu. Možná
se mé dnešní probírky zítra chytne nějaký čínský znalec
zvířecích symbolů anebo novinářský elév Psychologických
rozhledů a vypoví o mé černé duši vše, co světu zatím
skryto bylo. Ale abyste to neměli zase tak lehké,
nechávám dnes všemu povídání tvar apolinairovského
beztvarého balábile. Tak si počtěte.
Začnu divokými koňmi, které nespoutaně běží soumrakem.
Jako husita jsem je pásával. Chromý kůň kopal kopyty na
rozhraní pekla a ráje. Sloni si skotačivě hrají s
afričančaty, aby pak hledali cestou za prameny vody své
hřbitovy. Ptáče vypadává z hnízda zmateného babylónského
světa. Labutě odplouvají z Břeclavi a nikdo neví kam.
Nad horami poštolka lítá, když se vrací domů Karel Kryl,
a já na jeho počest zapíchávám prase. Českého fouska si
půjčím jako symbol českého údělu. O Vánocích jezdím na
oslíkovi. Maria Panna taky. Oslíka dávám jako dárek té,
která je na mě zlá. Mám palčáky z jezevčí srsti a kamaše
z medvědí kůže. A ušanku z ovčího vlasu. Krys je kolem
habaděj. V Darmoději se honí v odpadcích z popelnic,
utíkají z podpalubí lodi, na níž plujem, jsou jich plné
vlaky jedoucí do nebe. Čírka se zrcadlí ve vodě jako mé
svědomí. Jeden nejmenovaný muž má kabát z hadí kůže. O
delfínech zpívám celou píseň, protože se milují. Ptáci
lehčí člověčího dechu se mi zjevují ve zpívání o dlouhé
tenké struně. Supi se slítají na mé tělo, když zpívám,
dokud jsem neumřel. Psi štěkají, koně ržají a krávy se
bojí v Dolní Lhotě. Pes v barvě khaki vyrobený z umělé
hmoty a se strojkem v sobě kývá hlavou za zády řidičů
své áno, áno. Valaši ržají a havrani krákají k úsvitu v
revolučně sametové Gaudeamus igitur. Havran zakrákorá
své nezbytné Never more. Jeho bratři se v milostném
závěru Stodol převléknou za anděly a odlétnou dodaleka.
Černý havran utkává vlasy mé lásce v písni Láska je jak
kafemlýnek. Já mám vlasy utkány dechem včely. Včela tě
píchne. A na stole s limonádou, u níž sedí stará paní
čtoucí si Baudelaira, pak umírá. Lední medvěd je zásadní
a velmi kladnou postavou v grónské eskymácké komunitě. V
Heřmánkovém štěstí nechávám boschovsky padat ryby k
zemi. Strakaté krávy chci hlídat coby hlídač krav.
Oblíbené plíhalovské blechy se ukrývají ve stejné písni
v pytli. Šťastný jsem totiž jak pytel blech. Žížaly
vylézají za časů hrdinů a dezertérů po dešti z
podzemních děr. A pak tatáž žížala mi leze po dlani. S
Jackem hážeme kachnám vprostřed řeky Olzy chleba o dvou
stejných kůrkách. Žíznivý jelen běží žalmem vstříc
ukrytému pramenu vody. Než se stanu bankovním lupičem,
jsem chudý jako kostelní myš. Štika žere mouchy a kapr
meruňky, zatímco vlny dělají šplouchy šplouchy.Mlži,
plži, hlavonožci a ryby mi pomáhají rýmem v refrénu
„kdyby, kdyby, kdyby“. Cvičená opička sedí na rameni
potulného kejklíře. Laň mizí u lesa v remízku, když jsem
spatřil kometu. Při horrorovém setkání s kosatou a
zubatou se, jak jinak, topí koťata. Kozel zastavuje
rudým tričkem vlak. Mrtví motýli leží na louce v krajině
po bitvě. Ještěrka je naložena v lihu. Lachtani, patrně
germánského původu, zpívají lach lach, což je očividně z
německého „lachen“. Sto dvacet párů volů odjíždí jako
daň ze svátováclavských Čech do Němec. Kočky předou na
půdách několika domů, jiné se na Leninově ulici honí s
krysami a vzájemně si trhají srst. Kocouři jsou lační a
chodí městem ve stopách polámaného anděla touhy.
Bezbožníci chtějí přibít kočku na vrata, ne, to chtěli
přibít mne. Zlatá telata z mé Litanie neberu, jsou jistě
jen neživý symbol a nepočítám je, zato telátko oblíbené
je symbol až zatraceně živý a přítulný a počítá se
dvakrát. Za stromy stojí dva vlci s jizvami na těle a
mlčky se dívají na Jeníčka a Mařenku. V písni pro V.V.
vyjou vlčí smečky, zatímco se střídají režimy. Domů
přicházím unaven, neboť jsem zabil sedm vlků. Vlaštovka
oblétá celý svět, aby nás chudé vedla. Její venkovské
sestry pak za časů masopustu odlétají ze stájí. V té
zimní smutné písni o samotě se ještě pod tapetami choulí
švábi a slepice ve sněhu hlubokém kdákají. Krtci, už
jinde, vrtají metro. Psu jsem věnoval celou píseň. Kdo
má psa, pochopí proč. Jiný pejsek zaštěká - a už mu,
Jakube, na čumák dají náhubek. To v Petěrburgu si
zatoulaný pes nevezme ani kůrku. Nilský krokodýl kouká z
vitriny opavského muzea a ty chceš sedět na jeho hřbetu
a plout s ním Egyptem. Jako kůzle na seně spí
novorozeně. Svá pírka rozprostírá na Nový rok po obloze
páv. Úhoři třou se, třou se ve flašce od Cinzana.
Papoušek arara mi vytahuje na pouti z krabičky los
osudu. V panoptiku lásek a hrůz se mihnou ryby, které
chtějí řvát. Kropenatá vrána krákorá na plotě vedle mých
vrat. Nedaleko od nich se psi páří v páru. A komáři
sajou mi krev. V klobouku čaroděje se ukrývá tygr a
hroch. Za totalitními dveřmi se cítím jako malá nahá
rybka plovoucí akváriem. Vrabci nám s přítelem zamlada
jedí z ruky. Brouk hovnivál válí svou kuličku. Samuraj
má kolem sebe sedmnáct orangutanů. Rorýsi letí nad
Evropou jako zbloudilé dopisy našich životů. Mám strach
z lesních vos. Strakapúd létá celou mou ranní erotickou
písničkou. Felliniovské dva bílé bůvoly jsem si dopřál,
aby vystoupili z mlhy v písni Sudvěj. A podobně z
pouhého rozmaru představivosti jsem si pořídil jako
svatební dar tři velbloudy krále Hasana. Nad vlnami
Atlantiku je racek úředníkem mořské ambasády. Šnekovi,
který naboural v lese, zpívám blues. Ač bych chtěl,
nemohu ti dát křídla orlů nad roklinou temnou. Čuníci
jsou tři a víc není třeba co dodat. V moři je místa
dost, a proto i mořské havěti se tam vleze habaděj.
Podmořský koník kluše, chobotnice se perou, ryby
tleskají ploutvemi, medúzy šťouchají do lehátek, rejnoci
každého šestého v měsíci dobíjejí baterky a hlídají na
křižovatkách. A zajíci – zajíci nakonec se chtějí dožít
Vánoc a jsou bezbranní jako ta dnešní myš na začátku.
Vlastně na konci – léta…
A aby toho nebylo dost, v každé druhé písni mi letí po
obloze ptáci. Různého peří, různých zobanů a různým
směrem.
A aby toho nebylo ještě tím tuplem dost, mí pozorní
čtenáři mne do týdne upozorní na dalších 150 zvířat, na
která jsem zapomněl. No prostě písničkářské ZOO.
To jsou mi starosti.
|
