JAROMÍR NOHAVICA

o něm |novinky |koncerty |diskografie |další tvorba |kontakt

NATÁH JSEM SADU NOVÝCH STRUN (1988)


      Muzikant – to je pořád být na cestách. Co si budeme povídat. Hotely, kufry, vlaky. Stále jiné postele. Muzikant na šňůře je ahasver a bezdomovec, a tak si alespoň kousek  domova veze s sebou jako malý šnečí domeček. Zubní kartáček, ponožky, hřeben. Klíče od bytu v zadní kapse. Kreditní kartu a mobil, pokud možno s dobitým kreditem, nevybitými baterkami a dostupným signálem. Šestisetstránkového Waltariho nebo Forsytha, na kterého doma nebyl čas,  na cestách ho ve volných chvílích přeci lehce sjedeme - až na to, že ho za ten týden ani nevytáhneme z kufru.  

U těch postelí bych se zastavil. Viděl jsem už za 25 let „on the road“ mnohé, ale spartakiádní lehátko nebo jinou skládací postel jsem v kufru muzikanta ještě nenašel. Má-li muzikant některé vlastnosti, které ho vydělují z normální společnosti a předurčují ke zdárnému vykonávání živnosti, pak je to jistě trpělivost, umění kooperace v kolektivu,  odolnost vůči nízkým honorářům, ale hlavně  ho zdobí schopnost usnout a vyspat se kdekoliv. Co nám taky - chudákům zbývá. Vy diváci se vracíte po vydařeném koncertě do svého vyhřátého teplého lůžečka přiměřené velikosti a pevnosti a muzikant? Tomu je na místním hotelu přiděleno náhodným losem nějaké Prokrustovo lože. A to mluvím o dobách dnešních, zlatých a třpytivých ve srovnání s totalitní hotelovou každodenností v socialistickém Československu.

Za ta léta o postelích něco vím. A tak vám o nich povím.

Nejprve – co je to postel.

Postel je místo, na němž člověk usne.

Není to tak laciné, zbytečné a banální konstatování, jak se na první pohled zdá. Umožňuje to zavzpomínat na všechny postele, na nichž jsem kdy na svých muzikantských cestách jako potulný kejklíř spal.

Přišel jsem na to, že důležité je, aby měl člověk něco pod sebou, něco na sobě a nic kolem sebe. Čím více všeho, tím lépe. Navíc platí pravidlo, že čím více toho máš v sobě, tím méně vadí to, co máš pod sebou, na sobě a kolem sebe. Což už se mě naštěstí netýká. Ale byly doby, byly.

Pod sebou je ideální mít něco měkkého. Ne ovšem příliš. Přiměřeně, jak praví klasik. Hrouda země, parkety v bytě, koberec v obýváku, kulečníkový stůl, lavice v šatně, židle u stolu, křeslo v kanceláři, vlakové trojsedadlo se zvednutými opěradly, zadní nebo přední sedadlo v autě, (nebudu žertovat o tom řidičově místě), naskládané krabice v rekvizitárně, vana - to jsou spíše ty extremní tvrdší varianty. Nemyslete si ovšem, že barokní vyřezávané stylové postele s nebesy v luxusním nóbl hotelu, měkké jak pro princezničku na hrášku, jsou lepší. Často bývají v ranním výsledku hrůznější než umělohmotné sedátko v tramvaji číslo 9 směr Hranečník. V Řecku jsem objevil kouzlo širokých dvojpostelí, v nichž ležíte sám v úhlopříčce AC, která je přeponou odvěsen AB a BC, a to je můj ideál.

Mluvím celou dobu samozřejmě o spaní vleže, umění spát vestoje jsem nedosáhl. Ale viděl na vlastní oči.

            V horizontální poloze je základem úspěchu delikátně podložená či o něco opřená spící hlava. Polštář se samosebou bere už historicky jako mariášová povinnost, ale není-li ? Co zbývá ? Na pryčně ve vojenském arestu jsem se naučil spát s dlaněmi složenými jako polštářek pod lícní kost. Dodnes se to hodí. Stejně ovšem posloužila mockrát cestovní kabela s prádlem ( a samozřejmě s knížkou, která tlačí do ucha). Nebo nadvakrát složený kabát či bunda. Výborně pomáhá ve vlaku chladivé okenní sklo s nápisem Něvysovyvajtěs iz akon… Nebo rameno nic netušícího souseda. ( Pozor na slinu, která ráda stéká na klopu saka. Sousedova saka samozřejmě.) Jedu-li ovšem do některých cizích exotických zemí, jako je Amerika nebo Británie, ( kde mají takové zhůvěřilosti jako např. nad umyvadlem dva kohoutky pro teplou a studenou vodu zvlášť, nebo vodní hladinu v klozetu šplouchající 2 cm pod zadkem ) – pak jako nevěřící Tomáš  beru si raději do kufru polštářek svůj. Miláčka voňavého. Co kdyby mi dali v New Yorku otep umělé slámy.

Na co se často zapomíná v polních podmínkách ( o kterých je dnes hlavně řeč, neboť mluvím o muzikantech na cestách ) je přikrývka, která je základem úspěchu.. Bez přikrývky není odpočinku. Kabát, deka, ale i ubrus, případně síťovaná záclona. Jde hlavně o ten pocit úkrytu, útočičtě, pelechu, maminčina bříška. Já měl na sobě za tím účelem i noviny a vidíte, jaký člověk ze mne vyrostl. Těžká peřina přivolává děsivé sny, pod lehkou dekou člověk snáz létá nad útesy. Nejhorší jsou krátké přikrývky v nevzrostlých jižanských státech, z nichž vyčuhují kotníky a zebe to.

A to kolem sebe, když člověk spí, o kterém jsem se zmiňoval na počátku? Nejlepší je samozřejmě tma a ticho. Ale co si budeme povídat. Myslíte si, že na hotelích nebývají svatby, podnikové večírky, mejdany v salónku, děsně chrápající zvukaři, sousedi z vedlejšího pokoje, o nichž potom píšete písně Za hotelovou zdí, auta na 83. avenue, vlaky, tramvaje, nadzemky, podzemky, letadla z blízkého letiště, sprchující se turisté, klapající klimatizace, šplouchající radiátory, kuňkající žáby v rybníce, šumící splav v Písku, dotěrný hmyz ve Strakonicích a ještě dotěrnější kolegové vracející se bůhvíkdy z tahu? To si pište, že na cestách zažijete všechno.

Vzpomněl jsem si na jeden krásný ostravský vtip a jak jsem to ještě v Archivu pod lupou neudělal, tak vám ho teď řeknu. A to bude pro dnešek stačit:                                                                                                                       

Chlap naprany jak dělo buši pozdě v noci na dveře a stara mu rozespale nadava: To se kur..a děla tak nad ranem se vracet domu ? A on řika: Šak ja jdu jenom pro kytaru.

No vidíte, a tak tady žijem.
 


Natáh jsem sadu nových strun...
© Jaromír Nohavica

...život je perpetum mobile...
© Jaromír Nohavica
 

2 0 0 6
Natáh jsem sadu nových strun (Pražská pálená- leden 2006)
0:29 min, mp3 - 0,11 MB
Nahráno na 14 pražských koncertech. Na internetu volně šiřitelné album
 
Natáh jsem sadu nových strun
ukázka z dokumentu Jarek Nohavica - Pod širým nebem 2006
18.8.2006, Okoř
1:04 min, wmv - 4,27 MB,
kamera © Tomáš Linhart
 

Natáh jsem sadu nových strun
Divadlo Kalich, 25.1.2006 
4:15 min, mp3 - 5,80 MB
 



Natáh jsem sadu nových strun
Made in Hungary
na svoji starou kytaru
z prasátka vybral pár korun
naleštil radary
a učesal se postaru
Jirkovi zavolal jsem zda má čas
a on mi slíbil
určitě přijedu
dejme si sraz v šest U koliby
do klopy rekrutské košile
jsem vetkl kvítka svlačce
život perpetuum mobile
točí se jako Dvanáct na houpačce

Na trati Těšín Přerov Kolín Praha Plzeň
na trati kterou zpaměti znám
bez platné jízdenky a jedním vrzem
s kytarou a sám
na trati plné výkopů
vracejí se prošlé scénky
ty copaté i ty bez copů
ty s myšlenkou i bez myšlenky

V Přerově vlak se přepřahá
za okny mrholí
je to pár let co jsem tu hrál
schází mi dávná odvaha
porvat se s kýmkoli
co se však týče chuti tu mám dál
v kupé tři kluci patnáct šestnáct let
na kytaru hrají
že až mě zítra ráno v pět
šíleně u toho hulákají
je mi jako bych byl u cíle
myslel jsem za rok a přišlo to už dneska
život je perpetuum mobile
kulatá černá LP deska

Na trati Těšín Přerov Kolín Praha Plzeň ...

Kdybych měl talent na rozum
kdybych se nemýlil
žít žilo by se snadněji
jdu podél řeky k přívozům
brody se ztratily
já neztrácím však naději
jestliže nedojedu čert to vem
abych se styděl
přichází revizor
jo takových jsem v životě už viděl
a hoši hulákají zběsile
že když nás brali za vojáky
život je perpetuum mobile
a jede stejně rychle jak ty vlaky

Na trati Těšín Přerov Kolín Praha Plzeň ..


vlastní texty
archiv pod lupou

překladatelé
překlady textů
       polské
       anglické
       německé
       italské
      
maďarské
       esperanto
divadelní hry
opera
muzikál
bás

próza
písničkový blog
 

domů
mapa webu