|
PLIVNI SI DO RUKÁVU (1972)
Nazveme–li pracovně hitem píseň, kterou od Vás
chtějí posluchači mermomocí slyšet, ať už na klepáči na
dvoře za porubskou restaurací Slovan, na chmelu v
Liběšicích u místního rybníka nebo pak v ostravské hale
Karolina, je „Plivni si do rukávu“ můj první hit.
Bylo to na
Vysoké škole
báňské, v létě roku 1972, na konci druhého semestru,
(který jsem už coby budoucí systémový inženýr
nedodělal), ve studentském V - klubu, kde jsem měl své
první samostatné veřejné vystoupení. Po několika
zásadních a náročných písních někdo z publika na konci
toho večera konečně zavolal: Zahrej Mý vlasy! Ulevilo se
mi. Jednak jsem v té chvíli poznal, že mne poslouchali,
ale hlavně jsem mohl konečně zahrát píseň, o které jsem
věděl, že mi sluší…
Plakát k tomu koncertu mi malovala Martina, znal
jsem ji tehdy pár týdnů a rok nato jsme se vzali. Můj
portrét na něm vytvořila jako mozaiku ze žlutých a
modrých střípků. Studovala (a vystudovala) výtvarku a
češtinu na pajdáku a obojí se nám později moc hodilo.
Jednak pomáhala názorem a kritikou při rodinných
debatách o obalech, plakátech, případně i textech,
jednak nám její dokončené vzdělání pomohlo velmi
přízemně v 80. letech, když jsem byl dvakrát jako
písničkář bez práce (protože zakázaný) a žili jsme tedy
pouze z jejích (malých) učitelských peněz.
K druhému zásadnímu použití písně o mých rezavých
vlasech došlo v prosinci téhož roku na soutěži Talent
'72. Konkurz pořádal DK VŽKG a nevím, co mne to popadlo,
přihlásit se. Byla to soutěž pěvecká. Já jsem byl v té
době vnímán spíše jako občasný textař pro ostravský
rozhlas a porubskou kapelu Majestic. Zpívat do mikrofonu
je ovšem jiný šálek čaje. Pamatuji si, že jsem se na
pódiu styděl, dále to, že Martina stála během mého
vystoupení na druhém konci toho obrovitého sálu ve
dveřích a držela mi palce, že v porotě byl Milan
Sýkora, že vyhrál zpěvák legendárních ostravských
Respektů a to, že já dostal
čestné uznání za vlastní tvorbu. Tohle ocenění
jakoby na dlouhá léta předznamenávalo mou kariéru.
Výborný textař, slabší skladatel, mizerný kytarista a
prachbídný zpěvák. Někteří dokonce tvrdí, že co se týče
zpívání, jsem pouhý deklamátor. Jó a hrál jsem tehdy na
dvanáctistrunnou kytaru. V těch letech se objevily na
trhu první typy a měly velmi tvrdý a široký krk.
Doprovázet se na ně bylo sice velmi efektní, ale trochu
za trest. Píseň je v D dur. Takže do paměti se mi hlavně
vryl akord Hmi hraný vestoje a bez opory.
Vlasy jako téma písně jsem zpracovával zhruba 5
let po premiéře slavného amerického
muzikálu Hair. Přiznávám se, že jsem o něm v
Ostravě, daleko za železnou oponou, neměl ani tušení.
Dostat se k západním deskám bylo pro mne, na rozdíl od
pražských kolegů, téměř nemožné. Je však pravda, že já
zpíval o barvě vlasů spíše než o jejich délce. I když s
tou mou „přes uši až na krk“ to taky nebyl žádný med. Od
osmnácti, kdy jsem se rozhodl být nekomformní, mé okolí
těžce neslo, že mám vlasy delší než radno.
A nejen máma, ale samozřejmě i škola. Bylo to
podobné jako dnes s drogami – hlavně ničeho neměj větší
než malé množství. Je jistě úsměvné, že barva, účes nebo
délka vlasů fungují v dějinách jako lakmusový papírek
pro pochvalu či opovržení. Když máte na hlavě něco
jiného než okolí, je to prostě průšvih. A když v hlavě,
jakbysmet.
Pomeranč, který se mihne v textu, zavoní po letech v
písni
Svět je malý pomeranč a za dalších pár let ještě v
Zatanči. A tím jsem své oblíbené ovoce myslím
dostatečně písničkářsky vytuneloval.
P.S. Ten člověk, který na mne zavolal ono „Zahrej
Mý vlasy“ a chtěl „Plivni si do rukávu“ se nevědomky
dotkl klasického problému autora, který dopíše píseň a
pak dlouho do noci vymýšlí nosný a pokud možno umělecký
název. Ani já jsem ještě tehdy nevěděl, co mne později
naučil Honza Nedvěd. Že je dobré si počkat, až si lidé
píseň nazvou sami od sebe. Takový titul je vždy
nejpřiléhavější. Jaképak Až to se mnu sekne, Dialog u
televizoru, Velká zpověď, Když mě brali za vojáka či
Píseň o revoluci 1848 ! Prostě Papírové boty, Váňa a
Zina, Halelujá, Vojáček nebo Windischgratz. A proto taky
správně mělo být Mý vlasy.
|
