JAROMÍR NOHAVICA

o něm |novinky |koncerty |diskografie |další tvorba |kontakt


ARCHIV POD LUPOU
 

PLIVNI SI DO RUKÁVU (1972)
 

      Nazveme–li pracovně hitem píseň, kterou od Vás chtějí posluchači mermomocí slyšet, ať už na klepáči na dvoře za porubskou restaurací Slovan, na chmelu v Liběšicích u místního rybníka nebo pak v ostravské hale Karolina, je „Plivni si do rukávu“ můj první hit.
      Bylo to na Vysoké škole báňské, v létě roku 1972, na konci druhého semestru, (který jsem už coby budoucí systémový inženýr nedodělal), ve studentském V - klubu, kde jsem měl své první samostatné veřejné vystoupení. Po několika zásadních a náročných písních někdo z publika na konci toho večera konečně zavolal: Zahrej Mý vlasy! Ulevilo se mi. Jednak jsem v té chvíli poznal, že mne poslouchali, ale hlavně jsem mohl konečně zahrát píseň, o které jsem věděl, že mi sluší…
     Plakát k tomu koncertu mi malovala Martina, znal jsem ji tehdy pár týdnů a rok nato jsme se vzali. Můj portrét na něm vytvořila jako mozaiku ze žlutých a modrých střípků. Studovala (a vystudovala) výtvarku a češtinu na pajdáku a obojí se nám později moc hodilo. Jednak pomáhala názorem a kritikou při rodinných debatách o obalech, plakátech, případně i textech, jednak nám její dokončené vzdělání pomohlo velmi přízemně v 80. letech, když jsem byl dvakrát jako písničkář bez práce (protože zakázaný) a žili jsme tedy pouze z jejích (malých) učitelských peněz.
      K druhému zásadnímu použití písně o mých rezavých vlasech došlo v prosinci téhož roku na soutěži Talent '72. Konkurz pořádal DK VŽKG a nevím, co mne to popadlo, přihlásit se. Byla to soutěž pěvecká. Já jsem byl v té době vnímán spíše jako občasný textař pro ostravský rozhlas a porubskou kapelu Majestic. Zpívat do mikrofonu je ovšem jiný šálek čaje. Pamatuji si, že jsem se na pódiu styděl, dále to, že Martina stála během mého vystoupení na druhém konci toho obrovitého sálu ve dveřích a držela mi palce, že v porotě byl Milan Sýkora, že vyhrál zpěvák legendárních ostravských Respektů a to, že já dostal čestné uznání za vlastní tvorbu. Tohle ocenění jakoby na dlouhá léta předznamenávalo mou kariéru. Výborný textař, slabší skladatel, mizerný kytarista a prachbídný zpěvák. Někteří dokonce tvrdí, že co se týče zpívání, jsem pouhý deklamátor. Jó a hrál jsem tehdy na dvanáctistrunnou kytaru. V těch letech se objevily na trhu první typy a měly velmi tvrdý a široký krk. Doprovázet se na ně bylo sice velmi efektní, ale trochu za trest. Píseň je v D dur. Takže do paměti se mi hlavně vryl akord Hmi hraný vestoje a bez opory.
       Vlasy jako téma písně jsem zpracovával zhruba 5 let po premiéře slavného amerického muzikálu Hair. Přiznávám se, že jsem o něm v Ostravě, daleko za železnou oponou, neměl ani tušení. Dostat se k západním deskám bylo pro mne, na rozdíl od pražských kolegů, téměř nemožné. Je však pravda, že já zpíval o barvě vlasů spíše než o jejich délce. I když s tou mou „přes uši až na krk“ to taky nebyl žádný med. Od osmnácti, kdy jsem se rozhodl být nekomformní, mé okolí těžce neslo, že mám vlasy delší než radno.
      A nejen máma, ale samozřejmě i škola. Bylo to podobné jako dnes s drogami – hlavně ničeho neměj větší než malé množství. Je jistě úsměvné, že barva, účes nebo délka vlasů fungují v dějinách jako lakmusový papírek pro pochvalu či opovržení. Když máte na hlavě něco jiného než okolí, je to prostě průšvih. A když v hlavě, jakbysmet.
Pomeranč, který se mihne v textu, zavoní po letech v písni Svět je malý pomeranč a za dalších pár let ještě v Zatanči. A tím jsem své oblíbené ovoce myslím dostatečně písničkářsky vytuneloval.

       P.S. Ten člověk, který na mne zavolal ono „Zahrej Mý vlasy“ a chtěl „Plivni si do rukávu“ se nevědomky dotkl klasického problému autora, který dopíše píseň a pak dlouho do noci vymýšlí nosný a pokud možno umělecký název. Ani já jsem ještě tehdy nevěděl, co mne později naučil Honza Nedvěd. Že je dobré si počkat, až si lidé píseň nazvou sami od sebe. Takový titul je vždy nejpřiléhavější. Jaképak Až to se mnu sekne, Dialog u televizoru, Velká zpověď, Když mě brali za vojáka či Píseň o revoluci 1848 ! Prostě Papírové boty, Váňa a Zina, Halelujá, Vojáček nebo Windischgratz. A proto taky správně mělo být Mý vlasy.

 


Čestné uznání ve finále soutěže Talent '72
© Jaromír Nohavica

Tak nás dva viděla Martina v roce 1972
© Martina Nohavicová

Mzdový lístek ve VŽKG Ostrava
© Jaromír Nohavica
 

 

 

Poznámka ke mzdovému lístku:
Tehdy jsem dělal ve VŽKG na expedici jako dělník. Vyhazoval jsem do vagónů pluhová ostří. Za tu ubíjející osmohodinovou monotónní práci jsem bral necelých 1400 Kč čistého. Jak se dozvídám z mzdového vyúčtování, bylo to zhruba 9 Kč na hodinu, 74 Kč na den. A daně byly 251 Kč a 111 Kč pojištění. Kouřil jsem Clejky za 6 korun.

Plivni si do rukávu
Koncert pro zamilované, 15.8.1998, zámecká zahrada v Telči
4:00 min, wmv - 8,10 MB
© Jaromír Nohavica
 
úvodní slovo k písni Plivni si do rukávu
26.1.1984, Praha, klub Na Petynce)  1:28 min, mp3 - 1,38 MB
           
Plivni si do rukávu
26.1.1984, Praha, klub Na Petynce) 
4:00 min, mp3 - 4,69 MB
 


Mý vlasy jsou jak slunko rozesmátý
jak pomeranč po předcích
a ze všech cest já znám jenom ty zlatý
a nedumám o následcích

Dávno nebrečím
jsou i škaredší
vím že v bazáru
se vždycky najde místo
co když někdo pak
mě tam za šesták
koupí koupí koupí

Mý vlasy jsou lék na největší nářky
čarovnou moc skrývají
závidí mi i báby kořenářky
takovou bylinu nemají

Jsi-li rozsmutněn
stačí vyjít ven
vyjít tak
abych byl kolemjdoucí
okolo mě plout
správně vyčíhnout
chvíli chvíli chvíli

Kouknout se na mou hlavu
plivnout si do rukávu
a potom štěstí v koutě
určitě naleznou tě
určitě objeví se jako malej kluk
na jaře s kuličkama
však ani muk
co když je to ta dáma
a bez kuliček
a lidi myslejí si že lžu
 


verze před vojnou:
Sedím a kolem mě už všechno plivá
mně přitom píšou zelení
že dolů půjde moje zlatá hříva
že mě pak major ocení


verze na vojně:
Sedím a kolem mě už všechno plivá
mé štěstí letí komínem
šla dolů moje zlatá hříva
jsem ostříhaným vojínem


verze po vojně:
Sedím a kolem mě už všechno plivá
a já jsem volný jako pták
narostla mi zas moje zlatá hříva
jsem záložák

Dávno nebrečím
pro ty škaredší
chvíle naplněné
takhle velkou slzou
štěstí uvadlo
já si zrcadlo
koupím koupím koupím

Kouknu se na svou hlavu
plivnu si do rukávu
a potom šťastné břímě
určitě zatíží mě
určitě objeví se jako malej kluk
na jaře s kuličkama
však ani muk
ona je to ta dáma
a bez kuliček
a lidi myslejí si že lžu

Kouknu se na svou hlavu ohohó
plivnu si do rukávu ohohó


vlastní texty
archiv pod lupou

překladatelé
překlady textů
       polské
       anglické
       německé
       italské
      
maďarské
       esperanto
divadelní hry
opera
muzikál
bás

próza
písničkový blog
 

domů
mapa webu