|
POCHOD
ESKYMÁKŮ (2001)
POCHOD
SLONŮ (2000)
Když se ráno (občas a nerad) vážím, visí
přede mnou na sloupu uprostřed podkroví dvě moje fotky z
dětství. Držím na nich heligonku. Je to ta, na kterou
hrávám dodnes. Mám u toho zvláštní pocity. Obrázky jsem
si tam pověsil kdysi ze stejných důvodů, jako se chlapi
ráno při holení dívají do zrcadla. Mám každé ráno o čem
přemýšlet. Je to na dlouhé povídání, ale dnes bych se
zastavil hlavně u té heligonky.
Teprve po
letech zjišťujeme, co je opravdu důležité a co bylo jen
pěnou dní.
Heligonku
koupil děda František. Nebyl jako řidič v pivovaru u
Štrasmana jistě nijak bohatý, ale na některé věci patrně
u Nohaviců z Mariánských Hor (a předtím z valašské
Zašové) bylo. Táta chodil do houslí, vydával si svůj
vlastní literární časopis Dobrý vítr a byl skautem. Na
Lhotecké, dnes už zbourané mariánsko - horské ulici, se
každou sobotu scházeli všichni známí a příbuzní. Ženské
uvařily guláš, děda dodal z pivovaru deputát a pak se
hrálo a zpívalo a skládaly se básně a veršovánky. Děda
prý hrál hlavně Hašlerův Bílý kvítek. Táta toho uměl
víc. Má první vzpomínka na zvuk heligonky se pojí s
písní Ej od Buchlova větor věje, která mi dodnes zní
v oněch knoflíkových terciích nesmírně jímavě a
bolestně. Kdykoli ji zahraji na heligonku, zaslechnu
tóny z jiného vesmíru. Hrál ji prý táta na svatbě
strýce, a to mi byly 2 roky. Je to vůbec má první
hudební vzpomínka.
Kdo by ale
v 60. či 70. letech plného bigbítu vážně sáhl po
knoflíkovém nástroji našich dědečků. Harmonika ležela v Porubě
u našich na skříni a odpočívala, vytahovali ji jen při
občasných rodinných oslavách.
Pak jsem
jednou v první polovině 90. let náhodně objevil
v olomouckých starožitnostech krásný prastarý bandeonek.
Stačilo pár nadšených pokusů a už jsem na koncertu ve
Fulneku (vidím to jak dnes) zkoušel Chmelovou.
Jednoduchou písničku na dva akordy, k níž se doprovod
této hračky výtečně hodil. Důležitější než zvuk nástroje
bylo pro mne ovšem zjištění, že harmonika se svou
atmosférou, se svou melodikou, se svými alikvotními tóny
a koneckonců i se svou „vizáží“ je jedinečným
kontrapuktem k mému kytarování.
Pak mi
táta slavnostně rodinnou heligonku předal do opatrování.
Ve skutečnosti to bylo tak, že jsem ji na něm vyžgryndal.
Nechtěl ji dát, sobec jeden. V té době jsme už jezdívali
s dětmi do Beskyd na naši lesní chatu a to bylo ideální
místo pro mé zkoušení a učení se. Všechno chce svoje, a
když se mne po letech Marek Eben s úsměvem v Plovárně
ptal, jestli na heligonku cvičím, přiznal jsem mu, že
všecko chce svoje. Tehdy na počátku v Beskydech jsem se
bál, zda mne přijme s hlučnou heligonkou a jejími basy
lesní zvěř, ale světe div se, potěšení bylo na jejich
straně. Opravdu jsem zažil chvíle, kdy jsem se uprostřed
pilného trénování na heligonku otočil a pět metrů za
mnou v lesním porostu soustředěně a nehnutě stály srnky
a poslouchaly. Tvrdím, že heligonka je nástroj dřeva a
vzduchu, a proto se ho srnky ani jiní plaší tvorové
nebojí.
Bylo to
tehdy jedinečné setkání s novými písněmi, když jsem si
začal přehrávat na heligonku své vlastní skladby psané
původně pro kytaru. Od Když mě brali za vojáka, přes
Generála Windischgratze až po Fotbal. Fotbal jsem si
opravdu užíval. Prodíral jsem se křovinami pod Kyčerou a
z plných plic si hulákal s heligonkou přes rameno to
ryčné V neděli v pět deset.
Našel jsem
kytaře kamaráda pro dny příští.
Mí
kolegové byli zpočátku velmi rozpačití, když do toho
ušlechtilého folkového světa vtrhl takový hlučný barbar
a neradi dodnes vzpomínají na některé mejdany, při nichž
jsem jim (tehdy již stále střízlivý a při síle)
nutil své heligonkové etudy. Chápu, že má hudební úroveň
byla jistě nevalná. Ale já jsem matně tušil to, co mi
zašeptala jednou po koncertě paní Hegerová. Že teď s tou
kytarou a heligonkou jsem to teprve celý já. (Možná
dokonce mluvila něco o andělu a ďáblovi…)
Fotek s heligonkou
mám spoustu, ale kreslený portrét vlastně jeden jediný.
Od pana B-TV 219-0504 2001-35.. Tak je podepsán na
zadní straně onoho výkresu. Na přední straně sedím na
slonu. Není to nic nepochopitelného. V té době (někdy
v roce 2001) jsem už hrával s heligonkou na koncertech
nejen mnohé své starší skladby, ale i původní nové,
například tzv. Elephanten marsch čili Pochod slonů.
Inspiroval mne k němu jeden nejmenovaný polský
skladatel. Velmi úspěšný a bohatý. Není nic složitého
přijít k penězům za muziku, říkal. Stačí napsat pochod
pro cirkusového slona. Slon chodí kolem manéže za zvuku
vašeho pochodu. Jde při představení odpoledne, jde
večer, jde v neděli dopoledne pro děti a každé veřejné
uvedení vašeho dílka se po celém světě musí hlásit na
Ochranný autorský svaz, za týden to máte 15 produkcí, za
rok 550…za jednu čárku se sice neplatí nijaké horentní
sumy, ale hlavně když kape, neboť …a na to pozor…slon se
dožívá vysokého věku a co je nejdůležitější, za celý
život se naučí chodit jen na jeden jediný pochod. Proto
jsem sepsal Pochod slonů. Teď sháním (zatím marně)
nějakého mladého slona. A cirkus. Až je najdu, stěhuju
se na Havaj.
To dnešní
Pochod eskymáků jsem sepsal z důvodů muzikantsko –
objevitelských. Vy, pro něž je hudební teorie španělskou
vesnicí, nelekejte se. Bude to jednodušší, než si
myslíte. Dědova dvouřadá heligonka, na niž skladbu
hraji, je laděna v tóninách C a F. Znamená to, že
obsahuje, nazvěme to laicky, jen krásné, jednoduché,
prosté sedlácké tóny C,D,E,F,G,H,C a v druhé řadě ještě
navíc tón B. Toť vše! Ptáte se, kde je místo pro
experiment? Kde pro hudební objevitelství? Kde pro
avantgardu? Kde? – Ve dvou knoflících úplně nahoře, na
periferii klaviatury, zcela odstrčených z knoflíkových
prstokladů, jakoby přidaných buď omylem anebo na protest
profesorů konzervatoře. Vyloženě tam hnijí, flákají se a
nepoužíváním zarůstají mechem jako některé dívky na
tanečních. Dostat se k nim při běžném hospodském
heligonkovém hraní je věcí velmi složitou, krkolomnou až
prstolamnou.
Na ty dva
sirotčí heligonkové knoflíky vyloudíte tóny
DIS,CIS,FIS,GIS.
(Jistě vás
v této chvíli napadá, jak lze na dvě klapky zahrát 4
tóny. Ano, přátelé, heligonka je nástroj hudebních
zázraků. Proto ji miluji. Zmáčknete knoflík a buď vzduch
do měchu natáhnete nebo vzduch vypustíte. Jakobyste
dýchali. Pokaždé vám však zazní jiný tón. Asi podobně
jako byste na jednu houslovou strunu zahráli tahem
smyčce ven tón G a smyčcem dovnitř A. Ha,ha.)
Konec
legrácek, vzhůru na slíbený experiment. Jistě už tušíte,
že nepůjde o nic světoborného – prostě jsem se odvážně
pustil do krajiny Discisfisgis a obohatil jednoduchý
pochod v d moll těmito pazvuky. Jistě vás při poslechu
trknou do uší. Prohlédnete–li si navíc originální
prvopis, který jsem poprvé přivezl kamarádům z Čechomoru
na koncert do Třeboně, všimnete si, že jsem dlouho tápal
také v rytmické struktuře skladby. Pak jsem opustil ony
tříčtvrťové a pětičtvrťové experimenty a nechal Eskymáky
pochodovat na poctivé české dvě doby. Ono se to nezdá,
ale dopočítáte se. Na koncertech se již pár odvážlivců
pustilo do tleskání „prvá – druhá“ a k údivu všech (i
svému) dotleskali bez rytmických problémů až do konce.
A na závěr
velké tajemství.
Doneslo se
mi, že na Pochod eskymáků plavou české reprezentační
akvabely svou olympijskou sestavu. Už dnes mají ode mne
slíbeno, že v případě čínské medaile uspořádám pro ně (a
pro vás, kteří jim budete držet palce) speciální
koncert. Vidím to někde u vody. Aby to bylo stylové. A
všichni (kromě mne) budou v plavkách. Aby to bylo
noblesní. A na závěr zapěju po Pochodu eskymáků i
Grónskou písničku. Ať to má fazónu.
P.S. Je
neděle, těsně před půlnocí a stal se zázrak. Tomáš
objevil vzácnou nahrávku mého Pochodu slonů. Tak si ji
užijte. Mimochodem - mnozí z vás, jako například náš
předseda vlády Mirek Topolánek, ji možná znáte pod
názvem „Jak vy k my, tak my k vy, jéé.“ Ten text jsem
zpívával na oslavu onoho komunistického majora, který
právě těmito slovy halasně vysvětloval na buzerplace
zaskočeným nováčkům, co je čeká a nemine.
|
