JAROMÍR NOHAVICA

o něm |novinky |koncerty |diskografie |další tvorba |kontakt

STUDENT  (1968 - 1971)
 

Gymplácké roky s kytarou začnu ve vlaku na chmelovou brigádu, kde jsem mezi Krylovými Cesta je prach a štěrk a Bratříčku hulákal do noci i svůj Heroin, právě čerstvou novinku, která se pak stala mezi kluky oblíbeným podvečerním hitem u rybníčka v Liběšicích. Holkám se více líbily Ďáblovy pasti, které jsem zpíval až po soumraku. Pro jednu Šárku jsem složil Katovu dceru a Stal se zázrak. A na lyžařském výcviku v tatrovácké chatě v Malých Karlovicích jsem sklidil na závěrečném večírku úspěch u paní matikářky písní Muž, který přišel do jiného stavu.

Někdy v prvním ročníku jsem zkoušel dokonce štěstí v písničkářské soutěži v kulturáku ve Vítkovicích u kostela. Výsledek nic moc. Nedivím se. Tu soutěžní písničku bych si dnes opravdu netroufl přihlásit do Ochranného svazu autorského jako svou. Bee Gees by mne jistě finančně zlikvidovali.

Kluci ze základky se zatím rozprchli, první kapela se rozpadla, i když jsme si ještě v pozměněné sestavě stačili zahrát na regulérním prvním beatovém festivalu v Porubě. Hrálo se v agitačním středisku v sedmnáctipatrovém domě na Havlíčkově náměstí v Porubě a bylo to úžasné. Hlavně tím, že tam byla aparatura, která fungovala. Skutečně hlasitě. Já hrál na basu a můj part v již zmíněném Heroinu se líbil. I mně. Navíc jsem měl žluté upnuté kalhoty. 

Zanedlouho jsme už ale zkoušeli v Děhylově v hospodě u nádraží s kapelou novou. Jmenovalo se to Noe. A co jsme hráli? Hlavně moje písničky. Stíhala nás za to nemalá hanba porubských rockerů, kteří to zpívání česky moc nebrali. Cítím, jak nade mnou roste tráva, Erinej, to jsou ukázky toho, co jsem tehdy psal. Matně se mi ještě připomíná velký hit Kasař Tom v E dur, ale slova i melodie se mi už vykouřily z hlavy. Vystupovali jsme pak i v Pustkovci v hospodě u Mamy. Bohuš Šurgot, Milan Viselka, Jenda Pochman a já. Kapela skončila nevesele. Milan a Jenda měli nějaké problémy se zákonem, kradli snad banány, či víno, či co. Psali o nás dokonce v soudničce Nové svobody a na koberečku u ředitele gymplu, slavného Alfréda Lubojackého, jsem pochopil, že bude lepší zodpovídat sám za sebe.

  Vůbec se dá říci, že to byly šťastné roky rozevlátého stříbrného větru, kdy jsem se ještě netrápil harmonickými obměnami a rýmovými shodami. Ani laděním. Kytara mne prostě doprovázela jaksi samosebou všude a vždy. Ať už v létě na bramborové brigádě nebo v zimě na trampu. Skládal jsem si a hrál jen tak.

To jsem ještě nevěděl, co vše mne čeká. Že totiž - čím déle NĚCO člověk dělá, tím více o TOM sice ví, ale tím tíž mu TO pak jde.

 


Plakát na Beatový festival 1969
© Jaromír Nohavica

S kytarou na trampu
© Jaromír Nohavica


vlastní texty
archiv pod lupou

překladatelé
překlady textů
       polské
       anglické
       německé
       italské
      
maďarské
       esperanto
divadelní hry
opera
muzikál
bás

próza
písničkový blog
 

domů
mapa webu