|
VERY FINE HOUSE
( 1990 )
Když jsem koncem 90.roku
dostal od Míry Ludvíka, kamaráda emigranta z Kanady,
jako dárek k sametovému osvobození dvojdílnou
Folk song
encyklopedii Jerry Silvermana,
bylo to pro mne zjevení. Zdá se mi, že teprve v té
chvíli se mi naplno otevřely hranice svobodného světa a
já, 36 let žijící za ostnatými dráty, jsem si skrze
americké lidové písně ochutnal poprvé volnost větru.
Jistě, americká lidová píseň (termín berte, prosím,
jako pracovní a netrapte mne odbornými disputacemi o
nepřesnosti toho výrazu) u nás do té doby zněla v mnoha
podobách, provedeních, verzích, já měl ale najednou na
notovém stojanu před sebou přes tisíc amerických písní
sebraných nadšeným a poučeným sběratelem
s obrovským přehledem a zkušenostmi, nemluvě o tom, že
vše bez jakékoliv zásahu české cenzury. Navíc pro mne,
jako pro autora, je notový záznam písně daleko
nejcennější, protože si tak mohu prohlížet písně až na
kost, na jejich dřeň, kdy ještě nejsou oděny v háv aranží, úprav či živého provedení. Slovo je slovem a
nota notou.
Zvyklý na evropský standard byl jsem okouzlen jakousi
„jinou“ prostotou amerického folklóru. Ač americká píseň
zřetelně vyrůstá z evropských kořenů, je už dlouhá léta
kultivována stranou , za mořem a v jiných historických
ale i hudebních souvislostech. Je to prostě strejda z
pátého kolena, který má stejně typický nos jako vy, ale
jinak je to úplně jiný člověk. O to zajímavější.
Má pozdější dětská deska Tři čuníci mohla nést v záhlaví
dedikaci panu Silvermanovi s poděkováním za jeho dílo a
Mírovi Ludvíkovi, že mi to dílo poslal. Já Mírovi na
oplátku daroval svůj Krylův zpěvníček, vlastnoručně notu
po notě přepsaný a hlavně Sušilovy Moravské lidové
písně..
To mi připadalo zhruba tak adekvátní míře mé radosti.
Jednou z prvních písní, které jsem si ze Silvermannovy
americké sbírky posléze přeložil, je pijácká hulákačka
Little Brown Jug,
kterou jsem pojednal jako příběh začínajících českých malokapitalistů. Záměrně píšu malých, neboť jsme na
počátku 90. let a pan Klaus je teprve ministrem financí.
Nabízím Vám dnes dvě verze písně.
Ta první pochází z roku 1991 a skvělou kytaru na ní
hraje Vašek Veselý. V
té době jsme spolu nazkoušeli pár písní a odehráli
několik koncertů, na které rád vzpomínám, neboť Václav
byl a je skvostný muzikant, což ukazoval později nejen
ve své kapele Irish Dew, ale také např. v roce 1995 při
aranžování a produkování pro mne nejlepšího
nedvědovského alba „Balady“, irských písní s texty
Dušana Vančury.
Druhá koncertní nahrávka Very fine house je o téměř 15
let novější a pro mne je zajímavá zejména tím, jak
nesouměřitelně jistěji frázuji oproti starším časům. Jak
ale říkávám: za tolik let koncertování by se trochu
naučilo zpívat i tele.
A když už jsme v těch prvních nadšených letech po
revoluci, přečtěte si ještě jako bonus
mou reportáž, kterou jsem si sepsal krátce poté, co jsem
17.listopadu 1990 zpíval na
Václavském náměstí jako předskokan George Bushe st. a
Václava Havla, kteří tam spolu demonstrovali světu, že už máme komunismus za sebou.
Někdo moudrý už přede mnou řekl, že píseň, kterou člověk
poskládá, není nic jiného než fotka jeho duše. Což platí
samozřejmě i pro mou dnešní reportáž.
Ještěže člověk nikdy neví, co ho čeká. Napadá mne, když
si ji tak po 17 letech čtu.
|
