JAROMÍR NOHAVICA

o něm |novinky |koncerty |diskografie |další tvorba |kontakt


ARCHIV POD LUPOU
 

VLAKY, KTERÉ JEDOU DO NEBE (1986)

Rodíme se a přicházíme na svět s kartami, které nám namíchal někdo úplně jiný. Samozřejmě, že jako v žolíku můžeme ty z nejhorších karet vyhodit do talónu, a nabrat jiné, ale nejsem si jistý, jestli důležitost naší výměny nebývá jen naší iluzí a fikcí. Hlavní trumfy i netrumfy se přilepí na prsty a s těma už pak nehnete.
Uvědomuji si to nad nahrávkou Vlaků, které jedou do nebe z těšínské kavárny Avion z roku 1997. Tátovi je na ní 70 let, mně 44, já hřmotný rozevlátý, on drobný tichý málovlasý. A hrajeme píseň, nad kterou jsme se muzikantsky po letech vlastně potkali poprvé.
Táta byl odkojen swingem. Po válce hrával v kapele Staří mazáci na housle, pak jej sice novinářská práce odvedla od muziky, čehož dodnes lituje, ale housle byly u nás na skříni pořád. Není divu, že jsem k panu učiteli Ličkovi do porubské hudební školy krátce chodil i já. Jen tak, abych ochutnal Ševčíkovu houslovou školu a naučil se noty. Že jsem toho brzy nechal, asi tátu mrzelo, ale nepamatuji si, že by mi to kdy vyčítal. Všechno v životě mi nabízel jakoby mimoděk a nechával pak na mně, co si vyberu. Tak to bylo později s magnetofonem Uran, který mi položil v mém pokoji na stůl a na který jsem si nahrával své první hudební klukovské pokusy, tak to bylo s psacím strojem, na kterém jsem napsal ve 13 svůj první román Tajemství Jima Bedjaka, tak to bylo s hokejem, který jsem si vyzkoušel za žáky VŽKG u trenéra Remeše vedle Franty Černíka, tak to bylo ale hlavně s kytarou, kterou mi táta koupil někdy v roce 1966 ve slavné ostravské prodejně u pana Šnapky.
Samosebou, že se u nás muzicírovalo. Je to ovšem hodně silné slovo vzhledem k mé tehdejší kytarové úrovni. Já jsem jásal, když jsme s tátou přehrávali Trampské písničky z tehdejších zpěvníků, ale táta byl opravdu spíše žákem a obdivovatelem Grappelliho. Doprovodit jej v jeho milovaném Cizinci na pobřeží s těmi mollovými šestkami , durovými devítkami a dimenzovanými akordy bylo nad mé brnkálistické síly.
Naše společné setkávání u hudby bylo stejně nenápadné jako sdílení poezie. Mám dojem, že snad odjakživa je u nás doma na skříni heligonka, vedle ní housle, a v knihovně básničky. A když se sejde celá rodina, hraje se, zpívá se a čtou se básně, které oslavenci napsal někdo z rodiny. Táta sklízel úspěchy už jako 12tiletý básníř, jeho moc povedená dílka chovám s úctou v truhlici mezi dílky mého pradědy, dědy i babičky a celé naší široké rodiny. Když procházím rodinný archiv a vedle literárních časopisů Dobrý vítr, které si mladičký starý Nohavica vlastnoručně psával, pak objevím své vlastní časopisy Střelka, které jsem jako mladičký psával já, má úvodní myšlenka o rozdaných kartách se jen potvrzuje.
Když jsem v roce 1996 chystal své album Divné století, měl jsem tušení, že tomu opravdu musím dát vše, neboť to bude v mém životě velmi důležité album. Těžko se mi např. tehdy odmítalo účinkování v muzikálu Krysař, roli Osudu psal Dan Landa přímo pro mne. Je to frajer. Pochopil mé důvody, když jsem mu na první čtené zkoušce řekl, že musím natočit dobrou desku a nechci tříštit síly. Stejně tak jsem věděl, že musím na tuto desku umístit tátu. A heligonku. To, co bylo, je a bude. Skrze nás.
Byla to nesnadná doba. Máma byla velmi vážně už dlouhé roky nemocná a táta se o ní staral. Kdo má aspoň ponětí o tom, co je to manická deprese, ví že ho za tu péči čeká nebe. Původně jsem myslel, že spolu napíšem nějakou písničku, ale to se nedá na povel. Pak jsem ho chtěl pozvat do sboru, že zazpívá druhý hlas, ale nakonec jsme sbalili housle, sedli do auta a vydali se přes celou republiku do Jablonce, do studia Mirka Kluse. Bylo dojemné sledovat starého vlka, jak si ve studiu poctivě staromilsky ladí podle ucha housle, než mu Víťa Sázavský přistrčil digitální ladičku s ručičkou, která celou práci dělá za vás. Bylo milé, ráno ho budit na hotelu a vidět na jeho stolku poctivě napsané notičky houslového sóla, které si připravoval dlouho do noci. Pak to ve studiu u písně Těšínská stejně bylo všechno jinak. Ostatně výsledek si můžete poslechnout sami. (ukázka1, ukázka2)
Díky, táto.
 


Táta s heligonkou v Ostravě-Mariánských Horách na Lhotecké ulici v roce 1938
© Jaromír Nohavica

Nohavicovský orchestr ze 40.let - s heligonkou strýc Zdeněk - nahoře s houslemi táta
© Jaromír Nohavica

Táta básnil a mně byly 3 roky. (Červený květ IV/1956)
© Jaromír Nohavica

S rodiči na Vánoce 1956 v Opavě
(později použito na obal CD Od Jarka pod stromeček, 2006)
© Jaromír Nohavica
Vlaky, které jedou do nebe
Jaromír Nohavica a Jaromír Nohavica st.v komponovaném pořadu v těšínské kavárně Avion
Avion, Český Těšín, 21.3.1997,
4:19 min, wmv - 12,70 MB,

© Jaromír Nohavica
  Vlaky, které jedou do nebe
společný koncert s Radkem Pobořilem,
klub Parník Ostrava, 14.7.2005,
5:11 min, wmv - 15,20 MB,

kamera: © Tomáš Linhart, 2005
 
Úvod k písni Vlaky, které jedou do nebe
(úvodní slovo Jarka Nohavici k písni na jednom ze tří společných koncertů
s Josefem Streichlem Na Petynce ve dnech 10.-11.ledna 1990)
10.1.1990 večer, Praha, klub Na Petynce 
0:30 min, mp3 - 0,24 MB

Vlaky, které jedou do nebe
z koncertního pořadu Panoptikum lásek a hrůz
pravděpodobně duben 1983, pražská Poetická kavárna Viola
3:57 min,mp3-3,71 MB



V půl dvanáctý zmizly
všechny hezký holky náhle domů
to je teďka ňákej novej
mejdanovej trend
já jsem zůstal střízliv
celý opuštěný k tomu
venku hrajou tramvaje
svůj noční dixieland

Vlaky které jedou do nebe
jsou plné krys
chlapče hoď to rychle za sebe
a zmiz

Měsíc - hloupý Honza
po nebeské pláni chvátá
spát se nechce taky
s kým by tady člověk spal
támhleten je bonzák
ten zas synem potentáta
všichni jsou na mraky
to jsem tomu zase dal

Vlaky které jedou do nebe
jsou plné krys
chlapče hoď to rychle za sebe
a zmiz

V půl třetí je těžký
na ulici něco urvat
každý správný občan
vychrápává na šichtu
do centra jdu pěšky
tři kroky přede mnou... ženská
límec zvedám
ať mi není vidět do ksichtu


Vlaky které jedou do nebe
jsou plné krys
chlapče hoď to rychle za sebe
a zmiz

Včera začlo jaro
jako naschvál je tu slejvák
modrožlutá volha
parkuje hned naproti
mám chuť na cigáro
poslední sparta mi zbejvá
boty jsem už prolhal
a teď prolžu kalhoty

Vlaky které jedou do nebe
jsou plné krys
chlapče hoď to rychle za sebe
a zmiz

V kině Luna běží
ňákej zápaďáckej krvák
ve výloze gramo
leží deska Aqualung
nejhorší je přežít
noc která moc dlouho trvá
pak už to jde samo
pak to zase chytá švunk

Vlaky které jedou do nebe
jsou plné krys
chlapče hoď to rychle za sebe
a zmiz
 


vlastní texty
archiv pod lupou

překladatelé
překlady textů
       polské
       anglické
       německé
       italské
      
maďarské
       esperanto
divadelní hry
opera
muzikál
bás

próza
písničkový blog
 

domů
mapa webu