Pistáciové oříšky tohoto léta  (1992)

Jdu portovní Olomoucí od Karla, který skuhrá doma na posteli, protože se mění tlak a jeho zlobí šrouby v noze, je počátek července, všude to mám kousek, potkávám sestru Kozoňovu, která mi strká do rukou Český expres, ale vzápětí mě prosí, abych to raději ani nečetl, že se o sobě dozvím strašné věci a já se usmívám, protože se po dlouhé době cítím svoboden, je začátek prázdnin, jsem chytrý jako stowattová žárovka, říkám jí, to nic, já vím, co o mně píšou, všechno už tady bylo, v bufetu kupuju pistáciové oříšky, že je dám Karlovi, protože je vyloženě miluje, jdu létem, nic nemusím a můžu přitom vše a všude, kam chci, to teď mám kousek a ke komu chci, to mám blízko.A to vše bez meziplynu.
U Matesa ovšem musím dolít vodu do chladiče. Některé kopce bych zabil. Ještěže mi i v tomhletom horku slouží přehrávač. Jestli já si nakonec to auto nekoupil kvůli němu. Když je nejhůř, pouštím si Mňagu a Ždorp a zkouším se s nima prokopat ven.
"To je takový veselý kolektiv, víte!" vysvětluji stopařce před Lipníkem.
A má u mě mínus. Nezná Mňagu. Hit mého léta. Hned nato jí připisuji bodík k dobru. Nezná ani mě. Čímž je v autě alespoň klid. Porta je tak mrtvá , že už jí zmizely i posmrtné skvrny. A Fiala je můj kůň. Asi mu některé durchy obšlehnu.
Stopařky bych zakázal. Prachdrze stavějí člověka před různá dilemata. Klidně si jedeš, řadíš, točíš volantem a pobrukuješ si: Teď ne, až jindy a vtom: vzít nebo nevzít? První těžké vyrušení z klidu. Pak zabrzdíš, nabereš, rozjedeš, ona vysomruje cigaretu a už je tu další dilema: znásilnit nebo neznásilnit ? Rovnou anebo až za značeným přechodem pro chodce?
Rezumé tohoto léta: Nebrat a znásilnit!
Valašské muzeum v Rožnově hučí směsicí evropských jazyků. Dole mezi dřevěnicemi se od půl desáté budou točit Hry bez hranic.Všechno je tak krásně pestrobarevné. Účinkující jsou tak hezcí. Všichni používají na vlasy Vidal Sassoon. Nahoře v amfiteátru, stranou televize, kde hrajeme my, vlasy drží hůře. A usínajícím Valašskem se nese Mišík. Je mi smutno za dva jeho ztracené roky. Přibral. Ale já ostatně taky. Něco s tím budeme muset udělat.
Všimněte si, že látky a jiné textilie, např.: košile, kalhoty a svetry se posunují na pomyslném žebříčku důstojnosti a použitelnosti stále níž a níž, až všechny končí jako chňapky v kuchyni u sporáku. Hadr v autě , to už je samozřejmě smetiště.
Odvážím domů coby taxíkář mladomanžele. Dívka mne za svobodna milovala. Je uklidňující, jak čas plyne nevzrušeně dál. Už miluje toho pravého.
V Telči jsou lomy hluboké, ceny vysoké, jen Milan Kolář odolává inflaci.Večer vyvádím své mlaďochy na koncerty kamarádů. Zatracený Redl ! Nejenže mi přetahuje publikum, ale dnes i mé vlastní děti. Lenka je nadšena a tvrdí něco v tom smyslu, že bezvadně buřil. Pak přidá, že ta ženská tam vyloženě překážela a myslí tím Zuzku Homolovou a to mne poděsí a připomenou se mi císařovy nové šaty a nepříjemný pocit ze Strážnice, kde Zuzana zpívala po mně a lidé bezcitně odcházeli za jiným.
Slávek Janoušek je posmutnělý, já mu nemohu pomoct, Plíhalovi se v tmavé chodbě bortí nečekaně jeho francouzská podpůrná hůl - prostě veselo.Obíháme se Slávou renesanční Telčské náměstí a žebroníme o francouzák. Třináctku, jak znalecky ví Slávek. Karel medituje v loubí. Já šroubuji hůl, aby držela a on do toho: Co čumíš vole, no, mám francouzské hole. Původní verze ovšem byla: Kráčí Napoleon z pole, v rukou má francouzské hole. Já to vím nejlíp. Já u toho byl. V Novém Jičíně. Plíhala, toho chrliče, je třeba chytit u huby.
A nedat mu vydýchnout.
Na hradě Orlíku mě staronový hradní pán pouští do všech parohatých chodeb a komnat, jen do knihovny ne. Má strach, aby Orlík neměl oslí uši. A vlny Vltavy omývají úpatí hradního nádvoří. Chudáci poddaní zedníci. Ze starých litografií, na nichž ještě hrad vysoko ční na skále, je možno udělat si představu, jakou to asi dalo zatrolenou práci vynést všechnu tu nádheru nahoru . A on si pak tady někdo po letech napustí blbou přehradu a hladinu zvedne až pod ložnici. Krucinálhergot. Člověk napíše tolik krásných protikomunistických písní a on si pak přijde listopad. Mí malí, prostořecí, domácí tomu říkají podle nejnovější módy - útěr. Šourám se Orlíkem v papučích. Když ne knihy, alespoň tedy paroží a pušky. Chodby jsou rámovány stovkami trofejí. Pod každou visí umělecky vyvedena vizitka se jménem a tituly slavného pána, který dotyčné zvíře trefil. Stovky pánů. Hovňousové jedni ! Zůstaly po nich toliko zbytky zvířete, které laskavě zastřelili a ani prd víc.
Z letitého omylu, že nevytáhnu efko, mne vyvádí na Buchlově Jura Pavlica. Zpíváme v hospůdce po koncertě jen tak ve dvou s kytarou a houslemi, on spíš přibrnkává, protože je velký muzikant a ví, že důstojné tóny jeho houslí by některé mé písně neunesly. Při géčku leze na židli a při mém gis správně tvrdí, že člověk, chce-li, zazpívá vše.
Tož tak. Krásně se s nima na Buchlově hraje. Jako ta obloha, co tmavne hluboce nad náma, je Hradišťan. S Jurou je nebe nebem a kameň kameněm a slova i tóny jsou oblázky obroušené v potoce staletou vodou.
Psávaly kdysi děvenky svým mládencům takovéto dopisy"
Blíží se noc tmavá, srce věrně tluče, a že nevím, co já dělať mám, radím sa mej hlavy, a tá mně praví, že krapka ingustu a malé pérečko, že to všecko spraví.
Připomene se mi Karel. Požádala ho jedna dívka, ať ji napíše erotický dopis. Pln nadšení začal, ale hned po prvních slovech se zoufale zarazil, nevěda, jak dál. Chytil se do vlastní pasti. Úvod zvolil totiž, dobrák inteligentní, vskutku velkolepý: Předem mého erotického dopisu...
Emil Pospíšil mi v buchlovském podhradí pouští nové reklamy firmy Plíhal, Pospíšil a spol. Tím a spol. mám být trochu i já. Jsem poctěn vyslovenou důvěrou. Dostat se do tohoto spolku není snadné. Ve firmě se nepije, ženské se tolerují jen v případě hormonální nezbytnosti, jíst maso mám povoleno pouze já a to jen každé první pondělí v měsíci a když mě zbylí dva nevidí. Poslední reklamní hit firmy hovoří pochvalně o Peugotu, s nímž nemusíš žít o vodě a o chlebu, neboť má malú spotrebu. Reklamy mají čtyři stupně solidnosti, lépe řečeno umělecké úrovně: A až D. Tohle je céčko až déčko. Ze společného cestování s Karlem znám několik éček, onehdy na cestě Slovenskem nastal takový tvůrčí kolaps, že jsme s Karlem pod efko nešli. To jsme se nasmáli a pěkně kolektivně pobavili.
Pavel Lohonka si dává bramborák, já ředkvičky a u téhle královské předpůlnoční večeře v Českém Krumlově se za pár dní na to k orlíkovským parožím vracíme. Nejprve vážně probíráme problém volného času šlechty.
" Museli se strašně nudit," konstatuje Pavlova bystrá přítelkyně.
" Žrali, pili, pořádali hony, vyšívali dečky a když byla moc velká nuda, vymysleli nějakou válku, aby se urvali z domu," pokračuje Pavel. Náhle ho něco napadá.
" V kolik hodin chodili spát ? " Vážně o tom přemýšlí.
Já přeskakuji.
" Z jejich tváří na obrazech," vzpomněl jsem si na Orlík, " čpí neskutečná nadutost, prázdnota a ješitnost. Takovou bylo možno vídat..."
" Hrál bys jim ? "přerušuje mne Pavlovo bystré světélko.
Chvíli rozvažuji a pak to vím.
" Hrál. Hrál bych pro hradní paní. Ale jenom tehdy, když by se mi na rameni vyplakávala, že jí manžel nerozumí, a že už musí vrásky zakrývat tím zatraceným benátským pudrem, a že dnes už ví, že si beztak měla vzít raději rytíře Aloise, byť chudého. To bych jí pak asi zazpíval Kometu. Ale jedině dole v podhradí. "
A pak ještě přidám.
" Bo jak jednou vylezeš nahoru, tak už možeš hrát enem na spinet."
" Ano ," přerušuje mne Pavel," všichni písničkáři jsou levičáci. "
Hrávám teď vestoje. No,ona to není nijak zvlášť zajímavá novinka, ale zkušenost mne už naučila, že tištěné slovo po letech nabývá roztomilé půvabnosti. Tak abychom si, rodičové budoucích ér připomenuli, že v létě 1992 jsem hrál a zpíval vestoje.
V Českém Krumlově taky. V atriu v Rybářské ulici je skelná výzdoba. Než budu zpívat, otáčím se do skel a matně vidím sám sebe. Připadám si jaksi posmutnělý, trochu zmírněný v žáru, asi bych si měl drobet rozmetat vlasy, abych nezklamal ty, kdož mne znají jen ze svých stokrát přehrávaných rozcuchaných kazet. Ale nedělám to. Bylo by to ostatně hloupé. Už tak je dost hloupé, že se na sebe koukám do skelné výzdoby atria.
Odráží se v něm i publikum. Zdá se ho být dvojnásobek. Není však zapotřebí nafukovat slona. Přišla jich krásná přehršel. Vůbec jich letos přicházela krásná přehršel. Dělám mezisoučet a vychází mi, že oněch legendárních 30.000 z totalitní Porty je na festivalech v souhrnu zase. Jenom si začínají vybírat. Podle chuti a vůně. Všichni nejedí všechno.
Večer mi v krumlovské zámecké zahradě Hanka Konečná, která mě před lety navedla k písni Ahoj slunko, vypráví o dceři, která se vrátila z Anglie. Na všech koncertech se tam tančí. Nevím sice, jak tančit na Stravinského Svěcení jara, ale na Hlídače krav, kterého jsem tam šoupnul, to vcelku šlo. Jsem ekologické čuně. Způsobil jsem podupání trávníku.
U prodejců před konírnou kupuji velkou černou desku Jardy Ježka z Čp.8. Bleskne mi hlavou vzpomínka na jeho útlou postavu a nesmírně hodné a chytré oči .V tichém hlase zněl ostych z nevyřknutelného. A co my?
Naše písně nejsou ničím jiným než písněmi, které jsme kdesi zaslechli a opsali. Jenom ta místa, po nichž jsme právě šli byla různá a sluch nám různě sloužil. Chci to říct u plátěné konstrukce za pódiem Honzovi Nedvědovi. Trochu ježí ostny a brání se.
Je čas kameny rozhazovat a čas kameny sbírat. A je čas to vše vědět.
Léto suché a horké, na srážky nevydatné, přináší úrodu sličných děv.
"Ano, vskutku velmi silný ročník," podotýká Robert Křesťan. Obhlížíme z ochozu nad zámeckou zahradou vinohrad. Bobulky révy jsou naducané. Stonky útlé. Krásně-li o Bartoloměji, vinaři se smějí.
Hlavně Jarda Samson.
Ztemnělou zahradou se svítícím bodem pódia prochází mezi polehávajícími stovkami diváků maminka s dcerou. Mají na rukávech červený kříž. V jejich chůzi je cosi tichého a nenápadného. Pak ve stanu pro účinkující vytahuje zdravotní dcera komusi jakousi zapadlou drobnost z oka. Maminka je za humny a my už spolu stojíme u zídky, díváme se dolů do Českého Krumlova. Ona je trochu ráda, že si se mnou může povídat i já jsem rád, že si s ní mohu trochu popovídat. Jen tak. O životě. To je pro mě na tom všem to nejkrásnější. Být účasten tisícům lidským osudům. Alespoň zpovzdálí. A lidským hlasům naslouchat zblízka.
Toulám se českokrumlovskými klikatými uličkami, je neděle, game over, poslouchám kolemjdoucí slova. Pranic jim nerozumím. Lidé mluví krásně plynně německy. Jde jim to ukrutně lehce, ani se, podvodníci jedni, nezadrhnou, když mají použít předminulého času. Holt, Němci. Klábosí o hloupostech, jak se tak klábosívá na nedělních rodinných výletech. U kiosku s limonádou jim strašlivě nadává nějaký český otec rodiny. Nerozumí jim a důvodně je proto podezírá, že se mezi sebou domlouvají, jak by nás, chudáky české, spolkli a vyžrali. Chápu ho. Když jsou v Čechách, mají mluvit přece česky, ne? Všude by se mělo mluvit česky. A hotovka.
K vltavskému jezu doplouvají dvě pramice a žena vybíhá horempádem pod klenutý zámecký most a dál někam do kachličkovaného křoví. Muži se lopotí
s plavidly. Poprchá. Vedle mě vylepuje starý pán plakát, který zve na výstavu andulek. Vltava je ocelově šedá jako Jadranské moře. V parku se líbá cikánská dvojice. Jakobych nevěděl, jak to dopadne. Támhle u dubu mě přepadnou. Míjím dub. Bohužel. Dlabou na mě. On jí stále zcela obyčejně mačká prsa a ona ho přitom pevně objímá, aby snad neutek za jinou. Jsem jejich láskou vyloženě rozladěn. Krumlov je pondělně líný. Jako ta staletí, která jím prošla. Odjíždím na Budějovice. Za vrcholkem kopce leží u příkopy modrá deka a zpod ní trčí dvě bílé ponožky. Ten, co je má na nohou, nepozorný řidič, je už pár minut mrtev. Myslím na těch pár minut, které prošly a změnily se v beznadějnou věčnost a ve veliké ticho kolem. Řidič Saabu přede mnou zpomaluje. Další kilometry jedeme na půl plynu. U Budějovic přidávám. Můj čas ještě nepřišel.
A znovu se mi připomíná Zuzka Homolová. Myslím na ni a na smysl všech těch přehlídek a festivalů a kolotočů a svící a džbánků, co jich letošní léto přineslo požehnaně. Babička Terezie používala hezké slovo: zbiraniko.
Aby všeho nebylo dost, vydávám se ještě na chmel. Obhlídnu mlaďochy a cítím se krásně jistý. Přišli pouze a jenom na mě. Neskrývám se za ničí záda, ale nikomu taky záda nekryju. Ani jedno totiž není příjemné. Jsem zodpovědný za svou lišku, viďte, pane Exupery. Navíc letos dřou jak koni. Osm, šestnáct, osm. Nesmím je ošidit. Nájemnou rolnickou sílu. Na dvorku hospody, po koncertě přidávám pro ty, kdož byli na dopolední. Zkouším do toho tlouct jak Samson, ale chybí mi jeho bystrá pravá ruka. Vše se snažím dohnat snahou a srdcem jako desetibojař Změlík.
Mých deset disciplín se v této chvíli zužuje v jednu.
Jsem tady prostě pro to, abych hrál a zpíval. Konec řečí.
Na Hukvaldech zjišťuju, že pospolité zpívání při bigbítu je tež fajne.
A přidávám se. Na ochozu nádvoří. Shora přitom sleduju cvrkot a hemžení dole, ostrůvek hrozičů tančí prapodivný tanec žduchni–kam- žduchni, přemýšlím planě o Janáčkovi, jaký kus jeho je v Petrovi Fialovi a v nás vůbec, pak o Japoncích, kteří nabízejí z čiré lásky k Leošovi za miliardy Hukvaldy čarukrásně zvelebiti, mihne se mi před očima chvíle, kdy poprvé vylézám na pódium v Porubě v osmdesátém druhém,, rocková konferenciérka mi připomíná Soňu Zachovou, a to je dobře, ale i blbě, protože je třeba čumět dopředu na cestu, aby nevyskočila nějaká srna, mám ostříží oči, jedu moravskou nocí a pojídám pistáciové oříšky, které jsem Karlovi zapomněl dát, ale však my se zase uvidíme a já mu koupím nové.
Pistáciových oříšků je teď všude dost.

Léto 1992