|
Tak zase na cestě. Takřka na den přesně jako před
rokem vyjíždí zase Jarek Nohavica na zahraniční
turné (nepočítáme letošní jarní berlínský koncert a
polské koncerty jsou už tak trochu jako domácí). Mám
na mysli souvislé zahraniční turné opět do více zemí
s kompletním týmem a zpravodajstvím - čeká nás
Holandsko, Belgie a Německo.
Byl to vlastně Jarek, koho napadl ten nápad jet
obytným autem – domečkem na cestách. Neznamená to
snad, že v něm budeme opravdu bydlet, ale vzhledem
k tomu, že máme před sebou mnoho stovek kilometrů,
bude příjemné během přesunů z jednoho města do
druhého si zahrát hry, napsat i něco na notebooku,
protáhnout se i za jízdy. Jak by řekl Michalův
Ondrášek: jedeme spinkacím autem. Sestavu loňského
On the Road (Jarek Nohavica, Michal Žáček, Jakub Lis
a Tomáš Linhart) je na evropských cestách opět
doplněna Janou Linkovou a tým by nebyl kompletní bez
mistra světel Pavla Konečného.
První den máme před sebou nejdelší přejezd turné –
z Prahy do holandského Amsterdamu,
kde je zítra první koncert. Je tedy třeba vyjet brzo
ráno a tak vstáváme poněkud časně a daří se nám
vyjet |
|
z liduprázdné
ranní Prahy těsně po šesté.
Michal nám líčí noční anabázi se svým mobilem, jak
sháněl po půlnoci v Tescu náhradní baterii a
nesehnal. Představa začínající cesty bez všech
kontaktů a spojení je pro manažera smrtelná. Jak
říkal už kdysi Jiří Šlitr: dirigent, který se
nechytí do dvou taktů je ztracený… Nakonec se
ukázalo, že baterku si může Michal dobít v mém
mobilu a tak byl osud naší výpravy na
severozápad zachráněn.
Už za Prahou někteří jedinci navrhují, že by
vystoupili v Drážďanech, protože je přece
nesmysl jet takovou dálku. Ale ještě než
překročíme hranice, dáváme za pravdu, že
cestování ve Fiatu Levanto není nepříjemné a
v šesti bude stát za to.
Projíždíme Německem. Před dvaceti lety bychom
asi potkávali šňůry naložených Trabantů mířících
do Prahy, odkud se přes tehdejší západoněmeckou
ambasádu dostávali do svobodnější části světa.
Dneska jsme nepotkali Trabanta ani jednoho.
Podle aut už moc nepoznáte, ve které zemi
vlastně jste. Inu doba se změnila a zásadní je,
že před zmíněnými dvaceti lety bychom si určitě
takto nevyjeli.
Svoboda je jenom
jedna, ale bohužel je vždycky relativní.
. |
|
Povídání o koncertech, politice, kamarádech
prokládáme i hrami, které jsme stihli ráno
přibalit. Jednou z nich jsou lodě, které určitě
všichni známe v jejich původní papírové verzi
hrávané na čtverečkovém papíře. Hrajeme
plastickou-plastovou takřka 3D verzi. Je to
zábava, jen se nesmí moc brzdit, to se vám
křižníky a minolovky rozkutálejí po autě.
Po několika hodinách na německých betonových
dálnicích s povděkem vítáme zastávky na
občerstvení a kávu (škoda, že autobaterie utáhne
jen světla – takový kávovar by nebyl
k zahození!).
Novináři, jakoby dnes tušili, kam jedeme – další
článek v novinách je o Holanďanech, kteří si
s oblibou nechávají stavět u nás domy. Tak my se
tedy dneska podíváme na ty vaše u vás doma!
Navečer po páté hodině přejíždíme holandské
hranice. Holandská placička nás vítá drobným
deštěm. Všude je rovina jako stvořená pro jízdu
na kolech. Také ho všichni v Amsterdamu
využívají jako jeden z hlavních prostředků.
Rovinka je příjemná na šlapání, ale nikdy
nezažijete vítr kolem uší při jízdě z kopce. Už
chápu, proč si Holanďané stavějí domy u nás na horách.
Tomáš Linhart |
