BRUSEL

JAREK NOHAVICA ON THE ROAD 2009

předchozí den

   středa | 7.října 2009

následující den

Brusel Live

    7.10.2009
20°C

Sobota - 3.10.2009 Neděle - 4.10.2009 Pondělí - 5.10.2009 Úterý - 6.10.2009 Středa - 7.10.2009 Čtvrtek - 8.10.2009 Pátek - 9.10. 2009 Sobota - 10.10.2009

TELEGRAF ROAD

12:10
Odpolední procházka po Bruselu

18:30
Večerní bruselská bouřka s vydatným deštěm

 

 

MICHAL, JANA A JAREK na Grand Place

 

celkem najeto 1102 km

Další zastávka: Berlín


NEJBLIŽŠÍ KONCERT

9. 10. 2009 - 19.30 hod

BERLÍN - NĚMECKO

Aula des GLS–Sprachenzentrum
Kastanienallee 82, 10435 Berlin Deutschland


Info + vstupenky :
www.nohavica.de
karten@nohavica.de

Kec Anička cez more plávala 

     U nás padají podzimní teplotní rekordy a tady v Bruselu zase prší. Nebýt toho, že se jedná o oficiální zpravodajství, nerozpakoval bych se citovat pana Kemra z filmu Na samotě u lesa.

     V poledne na chvilku přestává a tak toho využíváme na krátkou procházku. Každý má ten svůj cíl: Jarek hudebniny, já CD a DVD, Jana s Michalem se chystají koupit drob-nosti svým nejbližším. Náměstí Grand Place je proti naší poslední návštěvě před třemi lety před Vánoci takřka liduprázdné. Je velmi příjemné posedět v malém bistru pod katedrálou. Popíjíme kávu a bezděčně se usmíváme - to je tím příjemným francouzským jazzem, který zní kolem nás. To by byla hudba na zítřejší jízdu do Berlína!. Ale než se stačíme zeptat, tak

počítačový mp3 jubox přeladí náhodně na jinou notu. Bohužel ani personál nedokáže určit co to hrálo. Škoda.

     Jarek nám vypravuje zážitek, který zažil na amsterdamském koncertě. Hrál jako poslední píseň Kec Anička cez more plávala. Je to slovenská lidová píseň z Liptova, kterou kdysi slyšel v trojhlasém provedení liptovských babiček-zpěvaček. Působivá píseň někdy z počátku století není na koncertech moc hraná, ale zejména na zahraničních turné dostává další symbolický význam.
     Po koncertě přišla za Jarkem slečna poděkovat právě za tuto písničku. Takřka doslova je to totiž příběh její prababičky. Po nedělním koncertě nebylo příliš času na podrobné vysvětlování a tak Jarek

 

poprosil Julii, aby mu o své prababičce napsala.
     Dnes přišel mail, ve kterém líčí podrob-nosti o své prababičce. Ať už je píseň o ní, či není, příběh je to natolik opravdový a lidský, že si jej nemůžeme nechat pro sebe. Určitě vás po jeho přečtení napadne, že spousta věcí kolem nás, které považujeme za důležité jsou vlastně malicherné. Jde jen o to, z které strany se na ně díváme. 

P.S.  Text písně najdete na samostatné stránce. A aby byla informace kompletní, původní video ze závěru koncertu v Amsterdamu jsme rozšířili o plnou verzi této písně.

Tomáš Linhart

 

 

 

Milý pán Nohavica,

píšem Vám tak ako so sľúbila - o mojej prastarej mame, ktorá odišla do Ameriky, prežila silný život a vrátila sa späť vo Vašej piesni.
Možnože to nieje tá pravá Anička, ktorá bola inšpiráciou autorovi piesne. Jej život sa však odvíjal na podobnom kolovrátku, bol rovnako horký či sladký, slzavý aj usmievavý.

V krátkosti Vám porozprávam jej príbeh. Narodila sa v roku 1901 na laze Kráľová. Hlboké lesy a ľadové prstienky jarných vôd ju v marci privítali ako deviate dieťa do rodiny.

Oblasť kde žila bola chudobná, pôda skalistá s ťažko prístupnou podzemnou vodou. Ľudia tam mali veľmi ťažký život. Preto mnohí opúšťali domov a naslepo či naisto vydávali sa za robotou. Vačšina cestovala na úrodný juh, kde mali maďarskí stakári veľké majetky. Moja prastarká sa ale v 17 rokoch zaľúbila a vydala za chlapca od neďaleka. Ked čakali prvé dieťa, on sa rozhodol odísť do Ameriky a zarobiť peniaze. Dohodli sa, že keď porodí, dieťa odrastie a jemu sa v Amerike bude dariť , ona príde za ním. Ostala teda sama.

Prvé mesiace boli v kontakte. Písali si listy, jemu sa vraj v Amerike darilo, pracoval v továrni, spával na ubytovni a šetril na dom, do ktorého sa ona aj dieťatkom čonevidieť môže nasťahovať. Keď sa dieťa narodilo, rozhodla sa odísť. On jej poslal peniaze na cestu. Moja stará mama predtým nikde nikdy nebola. Najďalej snáď vo Zvolene na trhu. Isť do Ameriky, vediac že sa možno už nikdy domov nevráti, bez telefónov, bez internetu, s malým dieťaťom, bez znalosti jazyka... to bola odvaha cestovať. Jej mamka už bola chorá a bolo takmer isté, že sa nikdy viacej neuvidia. Ani sa neuvideli.

Ona sa teda na jar 1919 zbalila a vydala sa na cestu. Do Bratislavy šla na voze a trvalo to takmer týžden. Z Bratislavy vlakom do Londýna. Tam musela prestúpiť na loď do Washingtonu. Celá cesta trvala niekoľko týždnov. Loď vraj ešte meškala, takže na strach z cesty sa pridala aj obava či ju jej milý bude čakať a či sa dozvie že loď meškala.Vraj preplakala celú cestu, čo je bolo smutno za domovom. Za horami, za kamarátmi, za súrodencami...

Prišla do Ameriky unavená, s dieťaťom na rukách, ktoré nikdy svojho otca nestretlo. Postávala a nervozne ho čakala.
Neprišiel.
Nikdy sa už neukázal.

Stála tam snáď do noci. Ľudia z lode sa už rozprchli , rozutekali sa za svojim novým šťastím a snami a mozoľmi. Ona tam stála a nik ju nečakal. Nechcem si predstaviť tú beznádej, ktorú musela prežiť.

Ako daľej viem, kráčala po uliciach hľadajúc milovanú tvár. Hľadajúc nejakú pomoc, útechu. Ale Washington to nieje Kráľova s 50 obyvateľmi. Nakoniec vraj stretla nejakých Slovákov z lode. Prichýlili ju na pár dní. Stále však nevedela čo sa stalo s jej mužom . Až po niekoľkých dňoch sa zoznámila s chlapmi z jeho pracovnej partie, ktorí jej povedali, že vraj umrel.

Kedže nemala peniaze na cestu späť, našla si prácu v pletacej fabrike. Po pár mesiacoch si otvorila vlastný podnik a začala navrhovať vlastné výrobky s použitím tradičnej slovenskej dekoračnej formy. Bola úspešná. Umrela na zápal pľúc ako 42 ročná. Jej dcérka vyrástla a neskôr sa vrátila na Slovensko. Tu sa vydala a povila moju mamu. Teraz je staručká a tichá. Jej najmilšou záľubou je pozorovanie lastovičiek. Posiela po nich pozdrav svojej Amerike.


Julia Kikinderová

 

Poslední Virtuálka - Skončilo léto (koncert Brusel)