|
Ranní snídaně v hotelu byla s velmi příjemným
překvapením - malou útulnou restaurací se nesl
krásný zvuk harfy. U vchodu seděla mladá harfenistka
a hrála všem příchozím k ranní kávě irské balady.
Pozitivně naladění jedeme na hlavní berlínské
nádraží přivítat tři turistky z Ostravy. Romana,
Renata a Jana se přijíždějí do Berlína podívat na
dnešní koncert - spolupořádají totiž jeden ze tří
listopadových trojkoncertů, na kterém vystoupí Jarek
Nohavica, Tolek Muracki a Frank Viehweg. Když
vystoupí na 6. nástupišti, přivítáme je s Jarkem a
Michalem rychle složeným a nacvičeným vítacím
popěvkem.
Holky vyrážejí s
Janou na nákupy, já s Jarkem a Michalem do
vyhlášeného obchodního centra s knihami,
hudebninami, CD a DVD. Po hodince odcházíme nadšeni
s cennými úlovky. Zejména Jarek je nadšen notovými
výtahy z oper, doplněnými CD s orchestrálními
doprovody. Možná tedy na některém z budoucích
koncertů zazní mozartovské Vzácné dámy s doprovodem
orchestru. To by tedy bylo něco!
Berlín je
popravdě evropským městem. Říkáme si, jak se nám
mění v podvědomí i vzdálenosti. Není přece problém
sednout na vlak, zajet si do Berlína koupit třeba
noty, které doma neseženete. Evropa se zmenšila.
Je krásně a tak
zavrhujeme taxi a vyrážíme pěšky centrem směrem k
Brandenburské |
|
bráně. Přemýšlíme a
povídáme si o tom, jaké to tu bylo před 80, 30 nebo
20 lety. Některé věci si totiž uvědomíte až ve
chvíli, kdy stojíte uprostřed a necháte prostředí
působit se všemi souvislostmi.
Míříme dál -
kolem monumentálního, ale citlivě udělaného památku
holocaustu a na Potzdam platz. Poprvé si saháme na
bývalou berlínskou zeď. Je dobře, že je už všechno
jinak. Aspoň na povrchu, uvnitř to bude ještě pořád
nějakou dobu trvat.
Dnešní koncert je jiný než ty předcházející. Nejen
dramaturgií, ale i místem konání. Klub Zimmer 16 je
ryze klubovým prostorem podobným např. V-klubu, kam
jsem chodíval na první Jarkovy koncerty. Frank
Viehweg tu dnes představí
značnou část Jarkových písní, které
přeložil do němčiny. Je to vlastně takový křest
knihy, kterou Frank vydává a která obsahuje právě do
němčiny přebásněné Jarkovy texty a CD s Frankovými
verzemi. Publikum je opět smíšené. Jarek je tu dnes
jako host a vystupuje v polovině koncertu s blokem
písní, které doplňují Frankův výběr. Jinak je velmi
pozorný divák a jak sám na konci dodává, byl to pro
něj neopakovatelný zážitek, kdy některé písně byly
jako příjemné setkání se spolužačkami po letech, kdy
si s odstupem uvědomil věci, které ho dříve
nenapadly, ale určitě všechny poznával podle očí.
|
|
Emocionální závěr večera patřil oběma a jejich
komornímu společnému zpívání.
Polovina publika zpívala s Frankem německy a
druhá polovina s Jarkem česky. Neopakovatelný
zážitek.
Koncert se natáhl a končí před půlnocí. Končí s
ním i naše the Road 2009. Na Berlín se snáší
déšť a se stromů se sype listí.
Kuba a Pavel mají zítra další povinnosti, přesto
váhají, zda ještě raději nepřespat. Nakonec se
rozhodujeme vydat se podle původního plánu ve
třech s Ivecem a aparaturou nočním Německem.
Loučíme se s ostatními a říkáme si, že to zase
bylo fajn jako vždycky. Nejen pro nás, ale podle
ohlasů i pro stovky diváků, kteří přišli na
čtyři koncerty.
Když v půl šesté ráno vystupuji v Praze, vzpomenu si na
poslední Jarkovu symbolickou větu na včerejším
koncertě. Vím, že Jarek nemá rád okázalá a
patetická slova - ostatně se k tomu opět včera
večer přiznal. Přesto, jak sám řekl, si nemohl
odpustit závěrečnou větu: "Když jsem se, Franku,
dnes odpoledne procházel mezi zbytky berlínské
zdi, cítil jsem, že mezi nimi létají vlaštovky
našich písní."
Tak tedy: vlašťovko, leť...
Tomáš Linhart |
