Těšínská jablíčka (1980)
Těšínská jablíčka
demosnímek | 1:36 min
Ta kytarová skladbička Těšínská jablíčka, kterou jsem si poskládal jen pro své potěšení a nikoliv pro veřejné producírování (dnes je tedy zveřejněna poprvé), jasně naznačuje několik věcí, které se týkají mne jako kytaristy. Zejména tedy každý muzikant hned pozná, na čem jsem jako samouk vyrůstal. Ano, byla to Carulliho a Carcassiho Gitarová škola, která ležela na mém notovém stojanu vedle Truhlářových 50 lidových písní spolu s Jirmalovou Školou hry na kytaru. Jako samouk jsem měl tu výhodu, že jsem si mohl nakládat míru cvičebních povinností podle času a chuti, nevýhodou bylo, že jsem si je nenakládal dostatečně často. Za léta praxe si člověk nakonec najde svůj vlastní styl, který bych u sebe nazval s jemnou ironií v hlase “osminkové vybrnkávání“. Zahraju mnohé, ne sice tolik co mnozí kolegové, ale občas na koncertech překvapím sám sebe. Rád si přehrávám kytarové skladby od Sora po Bacha, ovšem doma, když mne nikdo neposlouchá. Hrdě se hlásím k tomu, že mi kytarovou techniku záviděl Karel Kryl. (Což říkám s jemnou nostalgií v hlase.) Já ji závidím desítkám jiných, od Vládi Merty přes Oldu Janotu až po Dášu Voňkovou, když tedy mluvím jen o kolezích. Plíhala vynechávám. To není člověk, to je prstolam.
První kytaru jsem dostal v roce 1966, to mi bylo 13 let. Měla 6 strun a stála 115 Kčs. S těmi šesti strunami to není jen tak zbytečný žertík – další má kytara byla dvanáctistrunná. Ale ta mi nepřirostla příliš k srdci. Dalo se na ni hrát jen trsátkem a já už od počátku trsátko a třískání do kytary neměl rád. Na celou škálu různých kytar, na něž jsem za ta léta hrál (nebyly samozřejmě jen moje), se dnes můžete podívat během poslechu mých Těšínských jablíček.
Nejraději vzpomínám na odřenou předrevoluční, která neladila, ale uchvátily mne její basy, když mi na ni Štreichl v Minibaru hrál svoji Džínovou nevěstu a nakonec jsem ji (tu kytaru) na něm vymámil. Stála mne v přepočtu zhruba tolik jako dnešní L´Arivéé, kterou jsem si před dvěma lety koupil v New Yorku. Na tu hraju dodnes. Možná mi přináší štěstí i díky obrovské náhodě, která mne potkala při její koupi. Když jsem si ji odnášel z newyorského krámku, na chodníku mne minul Paul McCartney. S kočárkem.
Má dnešní L´Arivéé vystřídala kytaru MN, kterou mi na zakázku postavili jihlavští kamarádi kytaráři a na kterou jsem hrál celých 10 let. Oni také sestrojili speciálně pro mne ruskou 7strunnou kytaru (s laděním DGHDGHD), s kterou je natočen například Starý muž nebo Mařenka. Další kytaru mám z Dublinu. Při svém tamním jazykovém pobytu jsem si krátil polední školní přestávky tím, že jsem chodíval na skok do obchodu s kytarami, a tak jsem se zamiloval do jedné z nich, že jsem si ji přivezl s sebou. Je to akustický McIlroy a právě s touto kytarou jsem složil všechny písně mého alba Ikarus.
Nesmím zapomenout ani na skvělého Furcha, kterého mi sám pan Furch postavil přímo pro mé rozměrné medvědí tlapy. I výrobní číslo bylo stylové podle roku mého narození. 1953. To neříkám jen tak z plezíru. Kytara se totiž toulá někde po světě. Zlí lumpové mi ji ukradli, když se nám vloupali do chaty. Možná ji někdo potkáte.
A mám – li zmínit všechny své dnešní kytary, pak musím ještě jmenovat klasickou Antonio Sanchez z roku 1989. Koupil jsem ji v Karviné v hudebninách těsně po revoluci za skvělou cenu. Ten obchůdek stojí jen kousek od nevzhledné policejní budovy, kam jsem tak zoufale nerad chodíval k totalitním zpovědím. A tak aspoň ta kytara mi překrývá svými krásnými tóny nehezké vzpomínky. Díky pane prodavači, že jste mi ji tehdy doporučil.
Pro znalce snad ještě podotknu, že hraju poslední dobou na struny Elixir, 11 nebo 12. Na koncertech ladím podle ladičky, ale doma podle ucha. Abych nezlenivěl.
Jarek Nohavica vybírá novou kytaru
Na turné On the Road 2005 koupil Jarek Nohavica v New Yorku 15.10.2005 svou novou kytaru.
Kamera © Michal Žáček
Těšínská jablíčka
Montáž z fotografií zachycujících kytary Jaromíra Nohavici
© Jaromír Nohavica