MARUŠKA  (1982)

 

Maruška
nedatováno, pravděpodobně polovina 80.let | 3:33 min
Text písně najdete v části Zpívám svoje písně.

Koncert písničkáře (nebo chcete-li folkaře), to není jen těch 20 až 30 písní, které zazní z pódia. Na celkovém dojmu se nemalou měrou podílí taky „to povídané“ mezi písněmi. Nechce se mi použít termín „ průvodní slovo“, jak nám to bylo v 80. letech před různými přehrávacími komisemi doporučováno, ale „ konferování “ zní ještě hůře a „ mluvená část koncertního pořadu“ je prostě zhůvěřilost. Doufám ale, že tušíte, o co mi jde. O ty kecy, které písničkáři vedou, vedli a vést budou, místo toho, aby hráli co nejvíc písniček. Já vám sice rozumím, co se týče těch písniček, ale tak docela pravdu v tom, abychom jenom hráli, nemáte. Bez oněch keců by se vám to nelíbilo. To mi věřte. Jen toho všeho musí být akorát. Jak říká klasik – přiměřeně, přiměřeně.

Koncert písničkáře je v mém vnímání divadlem jednoho herce. Kabaretem Červené sedmy i lyrickou hrubínovskou tragédií, horníčkovskými Hovory H i vyskočilovským text-appealem, slovním striptýzem i baletem, kázáním mistra Jeronýma i jeseninovskou zpovědí prodejné holky. Navíc v 80. letech jsme mnohdy my písničkáři nahrazovali dnešní televizní Komentáře a události, Střepiny, Katovnu, ba i Volejte řediteli.

Každý to dělal jinak, každý podle svého naturelu, talentu, odvahy, momentální nálady své i publika. V 80. letech rozhodovala navíc i atmosféra v zákulisí. A hustota mraku, který nad písničkářem zrovna visel. Což vlastně platí dodnes.

Řekl bych, že základním hnacím motorem „nemlčení“ na pódiu je jakási pofidérní snaha o kontrast. Už pan režisér Honzl u Werichů a Voskovců si všiml, že smích je škleb, grimasa. A že by nebylo od věci vyvážit toto vše nějakou tou krásou. A klukům v Osvobozeném doporučil tančící krasavice. Divák si chvíli odpočine a vzhůru do další srandy. U písničkářů jde vlastně o totéž, jen v obráceném gardu. Po vážných písních nevážné plky. Po rozechvělých strunách alikvoty slov. Vlnění. Nahoru dolů. Neexistuje mustr, vzor, navždy fungující příklad.

Karel Plíhal přednášel mezi písněmi své krátké vtipné a duchaplné básničky, Ivo Jahelka čítával úryvky ze soudních spisů, Jarda Hutka filozofoval na jakékoliv téma a jakkoliv dlouho, Vláďa Merta své písně rád zasazoval do širších kulturních souvislostí, od Jirky Dědečka jsme se dozvídali často něco bližšího o inspiracích písní, Honza Nedvěd kázal, Standa Daněk měl v zásobě spoustu legračních historek z natáčení filmu. Na druhé straně Jakub Noha hrál koncerty podle předem přesně připraveného scénáře, bylo to spíše pásmo písní a poezie, Olda Janota mlčel nejen mezi písněmi, ale i mezi jednotlivými verši, Dáša Voňková se spíše než na povídání soustřeďovala na postavení mikrofonů, tak bylo těžké ozvučit její koncerty.

U mě to bylo jak kdy, ale v zásadě musím říci, že když po letech poslouchám záznamy svých koncertů, u svého plkání často mačkám tlačítko FF – šipku rychle dopředu. Platí pravidlo, že co unese živý koncert, co se promine z očí do očí, při atmosféře chvíle a okamžiku, v daném kontextu sálu i okolností, působí pak zaznamenáno na pásek často dosti trapně. Navíc – já na sobě svou hráčskou formu (či spíše neformu) na tom kterém koncertě poznávám i po letech spíše ze svého povídání než ze způsobu zpívání a hraní. Jakoby ten muzikantský drill, fortel a poctivost uhlídají člověka i ve chvílích 3 promile (samozřejmě, že výjimek je spousta) a člověk píseň jakž takž ještě odehraje, ale když už máte uvolněná mluvidla, mluvíte prostě velmi uvolněně a hlavně kontury myšlení jsou rozměklé. To platí i mimo hranice žánru, země a jazyka. Slyšel jsem Jima Morrisona zpívat jak o život, ale když se na stejném koncertu rozpovídal, blábolil nesmysly skutečně jen pro zasvěcené. A to byli v té chvíli patrně jen dva lidé, on a bubeník.

Jistě si mnozí v této chvíli pomyslí, že případné průšvihy a zákazy vyplývaly právě z těchto improvizovaných písničkářských předscén, z těchto mezipísní. Je zajímavé, že já byl naopak popotahován daleko více za konkrétní písně a jejich vyznění. A to dokonce tak absurdně, že v Písni Windischgratz hlídači někde ze Sušice odhalili to, že chválím protisocialistické pravicové oportunisty slovy „ pokynul pravici „. Já ovšem zpíval „pokynul pravicí.“ Co zmůže jedna čárka.

Další zlaté pravidlo komentářů mezi písněmi stanoví, že když se baví písničkář na pódiu, pod pódiem vládne nuda, rozpaky a ticho. V tom byl nedostižitelný Jarda Hutka se svým hihňáním. Ale u mě to platí jakbysmet. A taky jsem časem přišel na to, že čím méně jsem si býval jistý písněmi, čím méně mě bavily, tím více jsem se snažil zabalit koncert do povídání SI s publikem. Nemyslete si, že si nepamatuji na ty vaše výkřiky ze tmy publika: „Hrej už radši.“

A tak i dnes už dávám na vaši radu, jak ji teď zdálky slyším od monitorů vašich počítačů, a místo teoretizování se vrhám na ukázky ze svých koncertů. Na ukázky svého žvástání, povídání, plkání, komentování, rýpání, recitování, kritizování, poučování, mentorování, blábolení, uvádění, vtipkování, lamentování i prostého teplého lidského slova.

Začínám svým oblíbeným nabádáním ke společnému zpívání. Ono to je těžké nutit publikum, které si zakoupilo za drahý peníz lístky, aby se podílelo na koncertu zpíváním přiblblých písní, ale občas to fungovalo.

Snad inspirován Cimrmany a jejich snahou o důstojnou vědeckost komedianství jsem svého času čítal na koncertech ze své nikdy nevydané, v rukopise utajované Encyklopedie českého folku. Zde dvě ukázky. Hesla Stopařky a Palec.

Plné bezzubé komunální satiry je mé kratičké povídání o penězích.

Další ukázka je pak příkladem toho, jak se dobří holubi vracejí. Nedá se nic dělat. Co mělo jednou úspěch, člověk použil i podruhé. Tak jsem uváděl písničku Pochod marodů.

Rád se člověk na pódiu podělil o hezké historky, kterých se v jeho okolí před koncerty i po koncertech urodila spousta. Zde jsou dvě o mých jihočeských kamarádech.

Písničkaření, to je hlavně cestování po světě. A tak, jako pták nesoucí zrnka z jedné zahrady do druhé, nosil jsem své postřehy z jednoho města do druhého, abych byl důkazem, že co je nahoře, je i dole, a co je u vás, je i u nás.

Dnes si uvědomuji, že ono průvodní slovo je častokrát pojistný ventil, kterým upouštíme páru, aby toho velkého umění na pódiu nebylo příliš mnoho. Jestli v tom navíc není i ona rafinovaná manýra italských renesančních krasavic chodit do společnosti s opičkou na rameni. Proto možná tak často mluvím o těch opičkách, mých písních – pakárnách.

A nejen mluvím, já je i v zoufalých chvílích uměleckých pádů předvádím.

Po všem tom veselém tlachání vám snad nezkazí náladu ani dnešní archivní padlá písnička, o sexuálně chtivé Marušce. Poslechněte si ji z prastaré nahrávky, kdy jsem ji hrál snad poprvé nebo podruhé veřejně. Podle toho taky vypadá.