Na dvoře divadla (1981)
Na dvoře divadla
26. 3. 1984 | Praha, klub Na Petynce | 1:50 min
Text písně najdete v části Zpívám svoje písně
Za zády regály chytrých knih, na stole zrnkovou kávu a dokumentační přehledy ČTK, před sebou studenty těšínských škol, kteří chystali referáty a přišli si za mnou pro nějakou tu radu a výpisky pokud možno co nejstručnější, aby neměli tolik psaní – to byl můj každodenní knihovnický život ve studovně a čítárně Městské knihovny v Českém Těšíně na počátku 80.let. A napravo za okny dvůr těšínského divadla, které má s knihovnou společnou budovu, postavenou někdy v 60. letech v rámci socialistické kulturní politiky. Do divadla jsem nechodíval nijak často. Jediné představení, které mne v těch letech opravdu nadchlo, byl polský muzikál Malowane na szkle. Hrála ho skvěle polská scéna. Korepetoval ho můj tchán Václav, takže jsem do toho viděl hodně zblízka a musím říci, že jsem byl nadšen. Dnes, po letech, se mi dere na jazyk valašské: hráli jak o dušu. Tím je snad řečeno vše.
V roce 1981 se chystali těšínští uvést komedii Lišák Pomet čili Dundo Maroje a režisér Postler oslovil mne a Václava, abychom pro tu hru napsali písničky. Mluvím o tom proto, že tohle představení, v němž jsem se mimochodem poprvé setkal s Vláďou Čechem, tehdy začínajícím hercem, dnes druhou hlavní postavou mého kupletu Milionář, bylo vedle úspěchu písně Lásko, voníš deštěm jedním z hlavních důvodů, proč jsem v září 1982 odešel na tzv. volnou nohu a začal se živit jako textař a později písničkář. Režisér Postler mi nabídl ve hře malou roli potulného muzikanta a já pln naděje, že mne uživí prkna, která znamenají svět, jsem opustil spořádané knihovnické regály a vrhl se do rozbouřených vod šoubyznysu a komediantství. Těch 160 Kč za představení by možná bylo dobrým začátkem, kdybychom hráli 10 krát měsíčně. Nehráli. Ale Dundo Maroje mne nakopl. Zkušenosti, které jsem nabyl, když jsem musel předstírat na pódiu spánek a probuzení a nešlo mi to a styděl jsem se, že mi to nejde, se mi po více než patnácti letech hodily u Zelenky v Roku ďábla, kdy jsem musel zase předstírat v županu na dlouhé chodbě chůzi Jacka Nicholsona z Kukaččího hnízda a nešlo mi to, ale styděl jsem se už míň.
Přesto bych hercem v tom pravém slova smyslu být nedokázal. Nemám na to grunt. Talent. Lehkost. Odvahu. Jiskru v oku. I když paní režisérka Němcová tvrdí něco jiného. Ale to já jen matu tělem. Navíc se herectví podvědomě bráním. To, že vystupuji na pódiích nakonec až tak moc neznamená. Nemám kostým. Jsem tam jen za sebe, opírám se o kytaru nebo heligonku a své písně. Sám si píšu scénář, který pak můžu měnit za pochodu. Sám spouštím oponu. Povídám si s lidmi, jako bychom seděli na kávě. Herec potlačuje sám sebe, aby vstoupil do jiné postavy. Já pouze chci číst své básně. A aby lehčeji vstupovaly do duší, obarvuji je melodií. Jako když 200 gramů vodky zajídáte slaninou.
Ještěže samotné divadlo písně potřebuje. Tady jsem mu plně k dispozici a k plnému použití.
Začalo to už na střední škole, kdy jsem zhudebnil tátovu zveršovanou pohádku a spolu s kamarády (já znovu v roli trubadúra) jsme ji předvedli na vánoční besídce pro děti profesorů. Pak přišly písničky a malá role v již zmíněném Dundo Maroje, písně do hry Žij a nezapomínej, následuje překlad Marschnerovy upírské opery Vampýr, těšínská inscenace Drdovy hry Hrátky s čertem s mými melodiemi na polské texty Renaty Putzlacher, dále texty na Urbánkovu hudbu pro Romea a Julii, (považujeme-li lední plochu za pódium, a proč ne? ), překlad Malovaného na skle pro Tomáše Topfera a jeho Fidlovačku, tramvajová revue Těšínské nebe, Da Ponteho Cosi fan tutte a Don Giovanni na Mozartovu hudbu. A dnes mi leží na stole Figarova svatba. Je jaro 2008 a mám úvodních 12 taktů „ Deset, patnáct, dvacet, třicet / spíš dám více, než dal bych míň.“ V březnu příštího roku se má v Národním moravskoslezském divadle premiérově zvedat s Figarem opona.
Nikdy by mne na počátku 80. let, kdy jsem si při pohledu na těšínský divadelní dvůr vymyslel ono „není tu opony a ani publika“, nenapadlo, že tak častokrát oponu i publikum ve svém dalším životě potkám.
Reakce režisérky Jitky Němcové:
Archiv pod lupou.
K článku Na dvoře divadla.
Já, režisérka Jitka Němcová si trvám na svém. Nohavica je herec a velmi dobrý herec.
Není pravda, jak píše,že je sám za sebe, že nemá kostým, že si oponu otvírá sám, že s lidmi mluví jako u kávy. Nohavica a jeho koncerty jsou stylizovaná představení. Drží se striktně stavby Aristotela. Jeho vyprávění a jednání mají začátek,prostředek i konec. Tedy expozici,kolizi, krizi a taky je tu někdy katastrofa a uklidnění, tedy katarze, to když jdeme od něj domů a jsme dojatí.
Pomyslná opona se otevírá nejčastěji v půl osmé. Sál,divadlo,scéna potemní, na obloze se zhasne. Na scéně se rozsvítí světla a přichází herec Nohavica.
Samozřejmě v kostýmu i kdyby byl nahý je to kostým.Je na scéně.
Na lidi mluví v určitém řádu své inscenace. Tedy žádná kávička. Je jedno jestli mluví nebo zpívá, vede svoji postavu přes radost a utrpení, nebo utrpení a radost k výpovědi člověka, který není osamocen a mnozí z nás se v něm najdou.
Tedy ať chce nebo nechce, předvádí se. Co píseň,to postava,role.
V milionáři soutěžící, nešťastný postarší muž, co píše panu prezidentovi, havíř, otec, milenec, voják, básník, vrah i zločinec. Tolik zahraných postav.
Nohavica nikdy nechodí mezi diváky. On ví, že není dobré, když se svět jeviště míchá se světem hlediště a to nemám na mysli, že by ho fanynky potrhaly.
On sám jako jediný herec si je vědom, že kdyby přišel blíž, způsobil by deziluzi. Nohavica na jevišti je nová umělecká skutečnost. Předuševňuje se v jiné, což je podstata herectví. Takže Nohavica je herec a jeden z nejlepších, má talent, odvahu i jiskru v oku a navíc nás dojímá.
Jitka Němcová
režisérka
Povídání o divadle
26. 3. 1984 | Praha, klub Na Petynce | 3:12 min
Na dvoře divadla
1999 | Hradec Králové, divadelní přehlídka | 1:35 min
Na dvoře divadla
záznam ze společného koncertu s Radkem Pobořilem
14. 7. 2005 Klub Parník Ostrava 1:53 min
Kamera © Tomáš Linhart, 2005 © Jaromír Nohavica
Jaromír Nohavica na divadelní přehlídce
ukázka z amatérského záznamu divadelní přehlídky v Buchlově
15. 8. 1991 Buchlov 1:53 min
© Jaromír Nohavica
