Z poémy Dvanáct (1982)
Tancuje vítr, bodá sníh (1. zpěv z poémy Dvanáct A. A. Bloka)
12. 11. 1983 | přehlídka Studentský podzim | koleje VŠB Ostrava, sál nad menzou
Text písně najdete v části Zpívám básně.
Text: Alexandr Alexandrovič Blok
překlad: Václav Daněk, upravil Jaromír Nohavica
Hudba: Jaromír Nohavica
Bylo to na vojně v 76.roce, když jsem pro sebe objevil v malém uherskohra-dišťském antikvariátu dvě knížky, které mne nadlouho ovlivnily nejen jako člověka, ale i jako písničkáře. Mluvím o Saint Exupéryho Citadele a o výboru ruské poezie počátku 20.století Kolo inspirace.
S tou Citadelou to bylo nejprve trochu složitější. Měl ji ve své vojenské skříňce kamarád četař-absolvent a jen tak zdálky mi do ní nechával nakukovat. V té době vlastnit výtisk Exupéryho filozoficko společenský traktát o dokonalé říši, bylo pro mne něco za hranicí možného. To není jak dneska. Ve čtvrtek se v oněch dobách stávaly fronty na těch pár knih co vycházelo. Podobně na desky. Nebo mandarinky. Jen na ananasy se fronta nestála. Ty nebyly vůbec.
Měl jsem ale štěstí. V onom již zmíněném antikvariátu jsem v regálku při zemi na jedné ze svých vycházek objevil prvorepublikové vydání Klímova Utrpení knížete Sternenhocha. To bylo platidlo ! Já vím, že se dnes budou mnozí znalci vzácných tisků tlouci do čela, jak jsem se té vzácnosti mohl zbavit, ale mně v té době (a vlastně i dodnes) jde více o obsah než o formu a Klímu jsem jaksi nikdy nedopochopil. Prostě jsem ho s kamarádem absolventem vyměnil za Citadelu. A udělal jsem dobře. Ta knížka se mi stala ostrůvkem pozitivní deviace jak ve vyvráceném světě socialistického vojenství, tak potom v socialistickém civilu, ba co více – čtu si v ní dodnes.
Kolo inspirace (druhý můj úlovek z vojenských let) mi také leží na poličce už celých těch 30 let. Bylo to pro mne zjevení. Jeden z nejkrásnějších básnických sborníků, jaké jsem kdy měl v ruce. Vyšel v roce 1967 ve Světě sovětů péčí Václava Daňka a Hany Vrbové, znalců a překladatelů ruské poezie. Když dnes čtu v tiráži jméno grafika Milana Kopřivy, je mi jasné, proč na mne dodnes kniha tak silně působí nejen svým obsahem, ale i vůní, barvou, písmem, vzhledem čili, chcete-li, výpravou. Nezapomeňte, že jsem knihu objevil v letech počínající normalizace, která svou šedí a beztvarostí zaplavila všechny záhony. Vůně a barvy 60. let jsou mi vůbec připomínkou mého stříbrného větru mládí. Všechny ty Životy kolem nás, Kluby přátel poezie, Plameny, Literární noviny, které pak byly brutálně přelity hektolitry husákovského piva, dodnes září v mé knihovně..
Je to zvláštní – kniha ruské poezie počátku 20. století a objevila se na seznamech tzv. závadné literatury, které jsme ještě za mých knihovnických začátků dostávali společně s přípisem, abychom zmíněné knihy vyřadili z knižních regálů a uzamkli do sklepů. Důvody nebývaly jen čistě obsahové. Stačil autor, který emigroval, stačil odpovědný redaktor, který dal facku nějakému funckionáři, stačil překladatel jedné básně, jako tomu bylo, myslím, v našem případě.
Poemu Dvanáct, o které je řeč, jsem znal samozřejmě už ze školy, ale nijak mne nezaujala. Že to bylo dáno jejím překladem (jinak skvělého Bohumila Mathesia) jsem si uvědomil až nad knihou Kolo inspirace, kde jsem náhle četl zcela jinou, zpěvnou, hořkoironickou báseň o revolucích, které všechny končí krví a nijak jinak. Tehdy to bylo mé první setkání s překladatelskou prací Václava Daňka. Ostatně, ověřte si sami, co dokáže překlad. Zde máte tři ukázky: originál, překlad pana Mathesia a překlad pana Daňka.
Nápad zhudebnit tuhle poemu na sebe nedal dlouho čekat. Byla to jedna z mých prvních velkých zkušeností, kde jsem si v praxi ověřil, že píseň může fungovat jen v jedinečném sepětí slova a hudby a to navíc jen tehdy, když nejsou švy mezi obojím viditelné. Jakoby tu už ono slovo i tóny žily spolu od věků, samosebou a autor je jen objevil a vykutal. Nejde pouze o formální, řemeslnou stránku věci, jako je frázování, délky, přízvuky, jde taky o vnitřní melodii verše, o jazykové vrstvy, vůni slov, zář či stín toho, co zpívám. Egyptský kněz zpívá jinak a o jiných věcech než bluesman na svinovském nádraží, ale oběma musíte věřit.
A tak jsem 2.zpěv Tancuje vítr, bodá sníh ladil jako „krylovský“ pochod i s těmi přiznanými Karlovými akordovými přírazy, ve 3.zpěvu Vyletěli chlapci z hnízda jsem se pokusil o lidovou píseň, 5.zpěv Čí to byla kudla, Káťo jsem psal a posléze i zpíval jako hospodskou odrhovačku ( takovou Jeseninovsko – Vysockého „balatnuju pěsň“ ), Muko, mučenko v 8.zpěvu jsem umístil do malého dřevěného kostelíka.
Myšlenku zhudebnit všech 12 zpěvů jsem opustil poté, co jsem na jednom z koncertů zazpíval všechny čtyři zatím hotové části. Po závěrečném Lehké odpočinutí dejž jí, Ó Pane…Žalm… jsem pochopil, že jsem řekl vše, co jsem říci chtěl a cokoliv dalšího by byla jen ta pověstná kapka navíc. Jak říkal jeden můj kamarád o albu Divné století: Dobře jste udělali, že jste toho všeho včas nechali.
A tak toho pro dnešek nechejme taky.
12. 11. 1983 | přehlídka Studentský podzim | koleje VŠB Ostrava, sál nad menzou
1. zpěv – Tancuje vítr, bodá sníh | 2:41 min – text
2. zpěv – Vyletěli chlapci z hnízda | 1:57 min – text
3. zpěv – Čí to byla kudla, Káťo | 1:52 min – text
4. zpěv – Muko, mučenko | 1:03 min – text
