Píseň o ženách (1983)
Píseň o ženách
9. 12. 1983 | Praha, klub Na Petynce | 2:05 min
Text písně najdete v části Zpívám svoje písně.
Přiznávám, že vidět sám sebe na televizních záběrech starých téměř čvtrtstoletí je pro mne utrpením. Ale asi je to normální pro každého, kdo dělá nějakou profesi delší dobu. Zahlédnout sám sebe po letech v roli učedníka, dorostence, mlaďocha, opeřeného mláděte – je o hubu. A to mi už, prosím, v době natáčení Divadélka pod věží, z něhož pochází dnešní video, bylo 30 let. Hodně pozdní debut.
Byl jsem tehdy na počátku celé své písničkářské kariéry a účinkování společně s Marií Rottrovou bylo jednou z křižovatek mého zpívání. Už několik let jsem jí psal texty k písním, znali jsme se dobře ze zákulisí ostravského rozhlasu, ale teprve pozvání do jejího pravidelného televizního pořadu mohlo být pro mne jakousi vstupní branou do světa popmusic. Nebudu si po letech hrát na alternativního hrdinu, který byl od prvopočátku ostře vymezen proti pozlátku popového světa. Pohyboval jsem se mezi ostravskými muzikanty všech žánrů od svých 17 let a nikdy jsem je nekastoval na ty ušlechtilé a na ty méně progresivní. Zdeněk Mann nebo Věrka Špinarová byli pro mne stejně milými kamarády jako kluci z Citrónu, nebo Majesticu, s jazzovými muzikanty kolem Rudy Březiny a Jirky Urbánka jsme se chodívali opíjet do Waldemaru bok po boku s Janáčkovými filharmoniky a Jardou Wykrentem, stejně jako jsme později s paní Šulákovou a Jankem Rokytou hulákali v autobuse cestou do Prahy podobně jako s Pepou Streichlem v Minibaru. Já jsem byl veden hlavně jako textař, takže jsem měl odstup od všeho a přístup ke všemu. A těch pár mých songů pro kytaru málokdo znal a nikdo je nebral moc vážně.
Prvně si mých písní všiml z branže profíků zřejmě Miloš Zapletal. Ano ten, který koncem 60. let přitáhl do ostravského rádia Karla Kryla. V letech, o kterých mluvím, byl Miloš manažerem Plameňáků a Marie Rottrové. A to byla první liga. Co to povídám. To byla extraliga. Vždyť i to, že Marie nazpívala v roce 1981 s úspěchem můj text Lásko voníš deštěm a na jejích velkých deskách vyšlo několik mých textů, byl nakonec jeden z hlavních důvodů, proč jsem riskantně opustil své jisté místo těšínského knihovníka, dodělal ještě rozestudovanou knihovnickou maturitu, zaplatil knihovně za svá dálková studia (což bylo v pořádku) a odešel od těšínských knihovnic na volnou nohu. Doma jsem Martině, roční Lence a chystanému Kubovi řekl, že se budu živit písněmi. Prohlížím si své zápisky z té doby a obdivuju sám sebe. Ještě více ale Martinu. Hlavně za to, že mi napsala jen ten jeden dlouhý vyčítavý dopis, v němž mne chtěla od mého rozhodnutí odvrátit. Jednoho večera mi ho zostra položila na stůl, ale pak se mnou další roky zůstala. Do dneška. (Nebuďte zvědaví. Dopis vám přečíst nedám. Až tak ostrou lupu můj archiv nemá.)
Miloš Zapletal mě tedy pozval, abych si zazpíval v populárním televizním pořadu Divadélko pod věží. Úplně poprvé to bylo s písní Láska je jak kafemlýnek v roce 1983. Byl jsem v jiném světě. Dodnes si pamatuju na elektronickou ladičku na kytaru, kterou mi půjčil Honza Hasník a které jsem nerozuměl. Nerozuměl jsem ani pudrování mých pih, takže jsem utíkal z maskérny, než jsem pochopil, že nejde o pihy, ale o pot na čele. Podruhé (za rok) už jsem si trochu zvykl, zase jsem ovšem nechápal, proč musím náhle ve Vysockého písni Váňa a Zina měnit hlavní hrdiny na Pepa a Máňa. Ale změnil jsem. Nechtěl jsem Marii kazit večer. Ona byla hlavní hvězdou. Jaké byly ohlasy na mé zpívání (přidával jsem i Píseň o ženách) vlastně ani nevím, ale asi to nebylo tak hrozné, když jsem pak po vysílání dokonce vyjel s Marií a její kapelou na turné. Zkoušeli mne jako hosta do svého chystaného nového pořadu. Byla to šňůra, na kterou vzpomínám se slzou v oku, a obdivuju po letech muzikanty, že to se mnou vydrželi. Neopeřené mládě, zvědavé, aktivní, akční, debatující, upovídané… A to jsme cestovali až na Karlovarsko. Všichni muzikanti (a dnes i já) vám potvrdíme, že na dlouhých šňůrách se v autě hlavně spí… Nebo chlastá a pak spí. Ještě tak první den – to se sdělují všechny podstatné drby o nepřítomných muzikantech. (Mají tady být – říká nepsaný muzikantský zákon.) Potom už se při dopoledním začátku cesty jen probere, jak, kdo, kde s kým včera po koncertě zapařil a mlčky se přejíždí na další štaci. Pro mne to tehdy ovšem bylo velké dobrodružství. Měl jsem oči navrch hlavy a spát se mi vůbec nechtělo.
Nelekejte se – ke zpívání s kapelou mne nepustili. Prostě jsem uprostřed koncertu vběhl s kytarou před publikum, zazpíval dvě výše zmíněné písně a po potlesku a milém smíchu publika (jistě si dovedete představit ten neučesaný kontrast k nádherné a romantické Marii) jsem se zase schoval do šatny.
Byly to krásné muzikantské dny, na které jsem ovšem ještě nebyl připraven. Vše bylo přede mnou. Měl jsem si teprve projít léty samostatného harcování po klubech, opatrného zkoušení s Karlem Plíhalem, s Pepou Streichlem, hraní s Kapelou, abych si mohl po letech vyzkoušet opravdu velké koncerty s Čechomorem a pak se znovu vrátit zpět ke hraní one to one. Z očí do očí. Tehdy, na počátku 80. let, jsem cítil ten skok s kytarou přímo do žáru světel velkého muzikantského světa jako nepatřičný. Respektive – nebavilo mne to. Možná i tak nějak jsem to formuloval v lístku, který jsem poslal Milošovi a Marii. Omluvil jsem se a ježdění s Marií jsem odpískal. Miloš se na mne zlobil a já se mu po letech omlouvám, že jsem mu nezavolal dřív a nechal ho v nejistotě. To je moje slabost. Těžko se mi lidem říkají nepříjemné zprávy. (Ale pořád se učím.) Tak skončila má kariéra popového zpěváka.
K samotné Písni o ženách není vcelku co smysluplného dodat. Je to kuplet, který se drží na mém repertoárovém listě už 25 let. Obě nahrávky od sebe dělí celých 19 let (na den přesně!). Asi jsem něco z ženské duše pochytil, když se té písni publikum pořád chápavě směje.
A své dnešní povídání bych stylově zakončil moudrou radou svého dlouholetého zvukaře, řidiče a velkého kamaráda Ládi Marka. Ten mi vždycky kladl na srdce, že na koncert je potřeba přitáhnout v první řadě baby. Protože jak přijdou baby, tak tam máme automaticky i ty jejich bodyguardy, řidiče a sponzory v jedné osobě – a je vymalováno.
A pak mi taky říkával: Bacha, Jarek, vždycky může být ještě jeden schod.
Úvod k Písni o ženách
9. 12. 2002 | Praha, Palác Akropolis | 1:21 min
Píseň o ženách
9. 12. 2002 | Praha, Palác Akropolis | 1:55 min
Úvod k Písni o ženách
Jaromír Nohavica v televizním pořadu Marie Rottrové Divadélko pod věží. Úvodní slovo mezi písněni Dialog u televizoru a Píseň o ženách
ČST Ostrava, 9.5.1984, 0:33 min © ČT
Píseň o ženách (ukázka)
Jaromír Nohavica v televizním pořadu Marie Rottrové Divadélko pod věží.
ČST Ostrava, 9.5.1984, 14.7.2005, 0:36 min © ČT
