Psohlavci (1983)
Psohlavci
9. 12. 1983 | Praha, klub Na Petynce | 2:32 min
Text písně najdete v části Zpívám svoje písně.
Ó, léto 1983. Ten čas mladické nerozvážnosti, naivní nevědoucnosti a velkých plánů a ideálů, kterak písní lze změnit svět.
Horké krásné léto, jehož červencový začátek v Plzni na Portě, byl, jak to vidím z odstupem let, počátkem mého písničkaření. Se vším všudy, co toto řemeslo obnáší a co obnášelo v 80. letech. Ještě že člověk neví, co ho čeká, říkám si, když se tak vidím, jak nasedám na těšínském nádraží do vlaku směrem na Plzeň. V zaplivaném podchodu mne ještě doprovázela paní s metlou, která si zpívala své Ech lásko lásko. Žena Martina hlídala doma děti. Kubovi byl rok, Lence tři. Cesty vlakem bývaly dlouhé. Přijel jsem až večer. Zmožen. Plzeň jsem neznal. Mne zase na oplátku neznala Plzeň, takže jsem se složitě doptával na tamní výstaviště a s odrbanou kytarou přes rameno bloudil kolem rynku. Tu první noc jsem spal na tábořišti pro návstěvníky. Pořadatelé nepočítali, že umělec přijede o den dřív. Nevadilo. Ve stanech nás tam byly tisíce. Mne do svého stanu vzali kamarádi z Brna. Atmosféra byla pospolitá. Ráno mi půjčili i zubní kartáček.
Rád vzpomínám na svá tři plzeňská vystoupení, a nevím, vlastně komu po letech poděkovat, kdo si mne všiml, a kdo mne na Portu pozval a dostal. Zůstalo mi v paměti jediné jméno. Michal Jupp Konečný. A ještě Jirka Černý, který mi na jaře 83 v Porubě na Folkovém kolotoči jasně řekl: Na Portu prostě musíš.
Tak jsem tu byl. Ve čtvrtek dopoledne, rozlámaný z karimatky, jsem hrál spolu s Karlem Plíhalem a Palečkem s Janíkem a Ivo Jahelkou v Pekle. Oficiálně se to tuším nazývalo Vojenský klub. Určitě jsem měl rozladěnou kytaru. Vím to proto tak jistě, že Marek Eben dával pak k dobru historku o tom, že existuje kromě temperovaného ladění taky ladění Nohavicovo. A navíc přeci existují dokumentární nahrávky. Nelítostné a pravdivé. Marek se mi pak podepsal na čestné uznání z Porty. Ta nekázeň, o které píše, je patrná i ze vzácné dobové fotky. Navíc jsem tam provedl věc, která nebývá na koncertech běžná. Řekl bych dokonce, že se to dělat nemá a ani já to normálně nedělám. Ale tam v plzeňském Pekle, ( neboť si to vyžádalo nadšené publikum,) jsem prostě jednu píseň zahrál dvakrát. Byla úplně nová a jmenovala se Na jedné lodi plujem.
Nad druhou fotografií z července 1983 mé srdce jásá. Vidím sebe sama a sluší mi to. I kytara je naladěná. ( Není moje. Mám nejasné tušení, že je Tondy Hlaváče z Nezmarů. My jsme si tehdy nezištně půjčovali mnohé.) Sedím na velkém pódiu v Lochotíně, je pátek 7.7., ( všimněte si těch dvou židovských sedmiček) a já mám čas na pár písní pro 15.000 lidí najednou. Hrál jsem Bláznivou Markétu, Husitu, možná i Dokud se zpívá, ale zcela jistě Pánové nahoře Borise Viana. Když mi večer po koncertě vyprávěly spřízněné duše, že při ní odcházeli ostentativně někteří hlavouni svazáci z hlediště, napadá mne, co asi dělají dnes. Ta píseň má vůbec zajímavý příběh, který Vám co nevidět povyprávím. Teprve po letech jsem se totiž před pár dny dozvěděl, kdo je skutečným autorem překladu. Nechejte se překvapit.
Zpátky do Plzně, je sobota poledne a já, po celonočním sejšnu, samozřejmě inspirativním a zajímavém , se chystám na samostatný koncert v Pavilonu P, kde se díky rozruchu, který se patrně po mém pátečním vystoupení strhl, mačkaly davy lidí a jak píše Houla ve svém Poportýrovi …uvnitř pavilónu nebylo kam šlápnout, takže pořadatel vynesl ven navíc i jednu reprobednu, aby se dalo poslouchat i na place, a tak jeho refrény nezůstaly uzavřeny, ale zpívaly se i venku v tom novém miniamfiteátru vytvořeném upostřed symbolických kopřiv.
Jak tak pročítám Portýry z 83.roku, houkne na mne má odpověď z ankety, co se Vám na Portě nelíbí. Prý… : „Na Portě se mi nelíbí placky, že jich je tu pět druhů. Zlaté, bílé, hnědé, modré a žádné.“ Ach, Jaryne.
A o pár řádků níž na sebe prozrazuji, že jsem zatím napsal 40 písní.
Prostě ucho, folkové ucho, které si pár týdnů před popisovaným červencem v písničce Psohlavci, kterou Vám tady dnes nabízím, napsalo: … Nejsem Psohlavec a nestojím o marnou slávu / ale člověk nikdy neví, kdo mu nasadí psí hlavu.
