Archiv pod lupou – Myš na konci léta

A R C H I V P O D L U P O U

Myš na konci léta (1984)

Myš na konci léta
8. 4. 2002 | Karlovy Vary | společný koncert s Karlem Plíhalem | 3:37 min
Text písně najdete v části Zpívám svoje písně.

Smutek dnes nechávám smutné písni o myši na konci léta a v komentáři vás provedu svou písňovou zoologickou zahradou. Nikdy jsem o tom nijak takto globálně nepřemýšlel, takže jsem i já sám zvědav, o kterých všech zvířatech to vlastně ve svých písních zpívám a jak se mi tam chovají. Jaké myšlence slouží. Vzpomněl jsem si teď na: A to kuře krákoře, běhá po dvoře…a to tele hubou mele…a ta kráva mléko dává…a ta kačka bláto tlačká… Tohle jsem zpíval v druhé třídě na školním pódiu. Možná se mé dnešní probírky zítra chytne nějaký čínský znalec zvířecích symbolů anebo novinářský elév Psychologických rozhledů a vypoví o mé černé duši vše, co světu zatím skryto bylo. Ale abyste to neměli zase tak lehké, nechávám dnes všemu povídání tvar apolinairovského beztvarého balábile. Tak si počtěte.

Začnu divokými koňmi, které nespoutaně běží soumrakem. Jako husita jsem je pásával. Chromý kůň kopal kopyty na rozhraní pekla a ráje. Sloni si skotačivě hrají s afričančaty, aby pak hledali cestou za prameny vody své hřbitovy. Ptáče vypadává z hnízda zmateného babylónského světa. Labutě odplouvají z Břeclavi a nikdo neví kam. Nad horami poštolka lítá, když se vrací domů Karel Kryl, a já na jeho počest zapíchávám prase. Českého fouska si půjčím jako symbol českého údělu. O Vánocích jezdím na oslíkovi. Maria Panna taky. Oslíka dávám jako dárek té, která je na mě zlá. Mám palčáky z jezevčí srsti a kamaše z medvědí kůže. A ušanku z ovčího vlasu. Krys je kolem habaděj. V Darmoději se honí v odpadcích z popelnic, utíkají z podpalubí lodi, na níž plujem, jsou jich plné vlaky jedoucí do nebe. Čírka se zrcadlí ve vodě jako mé svědomí. Jeden nejmenovaný muž má kabát z hadí kůže. O delfínech zpívám celou píseň, protože se milují. Ptáci lehčí člověčího dechu se mi zjevují ve zpívání o dlouhé tenké struně. Supi se slítají na mé tělo, když zpívám, dokud jsem neumřel. Psi štěkají, koně ržají a krávy se bojí v Dolní Lhotě. Pes v barvě khaki vyrobený z umělé hmoty a se strojkem v sobě kývá hlavou za zády řidičů své áno, áno. Valaši ržají a havrani krákají k úsvitu v revolučně sametové Gaudeamus igitur. Havran zakrákorá své nezbytné Never more. Jeho bratři se v milostném závěru Stodol převléknou za anděly a odlétnou dodaleka. Černý havran utkává vlasy mé lásce v písni Láska je jak kafemlýnek. Já mám vlasy utkány dechem včely. Včela tě píchne. A na stole s limonádou, u níž sedí stará paní čtoucí si Baudelaira, pak umírá. Lední medvěd je zásadní a velmi kladnou postavou v grónské eskymácké komunitě. V Heřmánkovém štěstí nechávám boschovsky padat ryby k zemi. Strakaté krávy chci hlídat coby hlídač krav. Oblíbené plíhalovské blechy se ukrývají ve stejné písni v pytli. Šťastný jsem totiž jak pytel blech. Žížaly vylézají za časů hrdinů a dezertérů po dešti z podzemních děr. A pak tatáž žížala mi leze po dlani. S Jackem hážeme kachnám vprostřed řeky Olzy chleba o dvou stejných kůrkách. Žíznivý jelen běží žalmem vstříc ukrytému pramenu vody. Než se stanu bankovním lupičem, jsem chudý jako kostelní myš. Štika žere mouchy a kapr meruňky, zatímco vlny dělají šplouchy šplouchy.Mlži, plži, hlavonožci a ryby mi pomáhají rýmem v refrénu „kdyby, kdyby, kdyby“. Cvičená opička sedí na rameni potulného kejklíře. Laň mizí u lesa v remízku, když jsem spatřil kometu. Při horrorovém setkání s kosatou a zubatou se, jak jinak, topí koťata. Kozel zastavuje rudým tričkem vlak. Mrtví motýli leží na louce v krajině po bitvě. Ještěrka je naložena v lihu. Lachtani, patrně germánského původu, zpívají lach lach, což je očividně z německého „lachen“. Sto dvacet párů volů odjíždí jako daň ze svátováclavských Čech do Němec. Kočky předou na půdách několika domů, jiné se na Leninově ulici honí s krysami a vzájemně si trhají srst. Kocouři jsou lační a chodí městem ve stopách polámaného anděla touhy. Bezbožníci chtějí přibít kočku na vrata, ne, to chtěli přibít mne. Zlatá telata z mé Litanie neberu, jsou jistě jen neživý symbol a nepočítám je, zato telátko oblíbené je symbol až zatraceně živý a přítulný a počítá se dvakrát. Za stromy stojí dva vlci s jizvami na těle a mlčky se dívají na Jeníčka a Mařenku. V písni pro V.V. vyjou vlčí smečky, zatímco se střídají režimy. Domů přicházím unaven, neboť jsem zabil sedm vlků. Vlaštovka oblétá celý svět, aby nás chudé vedla. Její venkovské sestry pak za časů masopustu odlétají ze stájí. V té zimní smutné písni o samotě se ještě pod tapetami choulí švábi a slepice ve sněhu hlubokém kdákají. Krtci, už jinde, vrtají metro. Psu jsem věnoval celou píseň. Kdo má psa, pochopí proč. Jiný pejsek zaštěká – a už mu, Jakube, na čumák dají náhubek. To v Petěrburgu si zatoulaný pes nevezme ani kůrku. Nilský krokodýl kouká z vitriny opavského muzea a ty chceš sedět na jeho hřbetu a plout s ním Egyptem. Jako kůzle na seně spí novorozeně. Svá pírka rozprostírá na Nový rok po obloze páv. Úhoři třou se, třou se ve flašce od Cinzana. Papoušek arara mi vytahuje na pouti z krabičky los osudu. V panoptiku lásek a hrůz se mihnou ryby, které chtějí řvát. Kropenatá vrána krákorá na plotě vedle mých vrat. Nedaleko od nich se psi páří v páru. A komáři sajou mi krev. V klobouku čaroděje se ukrývá tygr a hroch. Za totalitními dveřmi se cítím jako malá nahá rybka plovoucí akváriem. Vrabci nám s přítelem zamlada jedí z ruky. Brouk hovnivál válí svou kuličku. Samuraj má kolem sebe sedmnáct orangutanů. Rorýsi letí nad Evropou jako zbloudilé dopisy našich životů. Mám strach z lesních vos. Strakapúd létá celou mou ranní erotickou písničkou. Felliniovské dva bílé bůvoly jsem si dopřál, aby vystoupili z mlhy v písni Sudvěj. A podobně z pouhého rozmaru představivosti jsem si pořídil jako svatební dar tři velbloudy krále Hasana. Nad vlnami Atlantiku je racek úředníkem mořské ambasády. Šnekovi, který naboural v lese, zpívám blues. Ač bych chtěl, nemohu ti dát křídla orlů nad roklinou temnou. Čuníci jsou tři a víc není třeba co dodat. V moři je místa dost, a proto i mořské havěti se tam vleze habaděj. Podmořský koník kluše, chobotnice se perou, ryby tleskají ploutvemi, medúzy šťouchají do lehátek, rejnoci každého šestého v měsíci dobíjejí baterky a hlídají na křižovatkách. A zajíci – zajíci nakonec se chtějí dožít Vánoc a jsou bezbranní jako ta dnešní myš na začátku. Vlastně na konci – léta…

A aby toho nebylo dost, v každé druhé písni mi letí po obloze ptáci. Různého peří, různých zobanů a různým směrem.

A aby toho nebylo ještě tím tuplem dost, mí pozorní čtenáři mne do týdne upozorní na dalších 150 zvířat, na která jsem zapomněl. No prostě písničkářské ZOO.
To jsou mi starosti.

