Ladovská zima (2006)
Ladovská zima
12. 2. 2006 | Hranice | 4:22 min
jediná nahrávka písně – legendární verze, která pomocí internetu obletěla nejen naši
Text písně najdete v části Zpívám svoje písně.
Všechno to internetové písničkaření pro mne začalo v červenci 2003. Na koncertě harmonikářů v amfiteátru ve Strážnici, který byl živě přenášen Radiožurnálem, jsem zahrál Milionáře, čerstvou tehdy svou píseň. Někdo z rádiových posluchačů si přenos nahrál, nahrávku písně převedl do nevelkého zvukového souboru a poslal jej pak mejlovou poštou několika svým blízkým. Ti plni nadšení nelenili a přeposílali dalším adresátům, ti dalším a dalším, a tak se píseň začala lavinovitě šířit po internetu jako virus, několikrát oběhla celou mejlovou republiku i okolní státy, až zamořila všechny počítače. Já sám jsem ji dostal v poště asi 70 krát s upozorněním, abych si poslechl novou Nohavicovu pecku. Byl jsem nadšen, neboť jsem si uvědomil, že píseň jako ta křehká vlaštovka překročila definitivně hranice i ostnaté dráty, a žádná totalita ji ode dneška nezakáže a nezastaví v letu..
Pokračujeme srpnem 2005. To jsem u televizních zpráv náhle pocítil zoufalou a prudkou bolest za kluka, který si prostě chtěl na nějaké louce zapařit, zatančit, zavyvádět, a za to jej zmlátilo 5 policajtů na rozkaz z nejvyšších míst. Ta bezmoc prosákla do písničky, kterou jsem si napsal jen tak, v podkroví, během té Czechtekové noci, spíše pro sebe jako terapii. Když se však v příštích dnech ze všech oficiálních míst začaly valit spršky nadávek na ony zbité lidi tančící na louce, umístil jsem píseň Už zase bijou děti na své webové stránky, abych prostě jen řekl, co si o tom všem myslím. Bylo to úžasné. Za pár dní nato reagoval na song ze stránek tehdy nejprestižnějšího českého deníku Mladé fronty Dnes její šéfredaktor, připojili i mou karikaturou, s odsudky se ozývali čelní představitelé kulturní scény a různých médií, a to vše, prosím, bez toho, že bych píseň kdy zahrál veřejně na koncertě. Že mě hanili za verše, jsem jim nebral, oni by to jistě napsali líp. Že se mnou nepolemizovali o obsahu, mi sice zpočátku vadilo, ale dnes tomu rozumím taky. Důležité pro mne bylo, že píseň nikdo nemohl zastavit a že si jí všimli. (Mimochodem, těch 5 policajtů – bouchačů, placených i z mých peněz, dodnes nebylo potrestáno. Ale to je jiná pohádka.)
Pak přišel leden 2006. Chystal jsem se na sérii 12 koncertů v Praze. Moc jsem se na ty 2 týdny těšil. V Praze hraji rád. Všechny koncerty byly dopředu beznadějně vyprodány. Přemýšlel jsem, jak vynahradit zklamání těm, na které se už lístky nedostaly. A tehdy, pár dní před prvním koncertem, (vzpomínám si, že to bylo na Betlémském náměstí hned vedle toho nízkého sloupku trčícího z dlažby, ) mne napadlo, že bych mohl z každého koncertu „pověsit“ na internet ještě v noci nějakou písničku, mé publikum je přece nesmírně inteligetní, ti si s internetem tykají… a když už jednu písničku, proč ne rovnou dvě, a když už jich má být za těch 12 dnů dohromady 24, to už je přeci celé album, ať si ho tedy lidé z internetu sami stáhnou, a vypalují, stejně to s těmi písněmi dělali celých 24 let, co veřejně hraju a koncertuju.
O historii vzniku alba Pražská pálená si můžete přečíst na jiném místě mého webu, tady snad jen uvedu číslo, které dokumentuje, jak mocným nástrojem je internet. Album si stáhlo oficiálně 78.761 lidí, podle neoficiálních zdrojů jich bylo dokonce třikrát více.
Připadal jsem si jako v 80. letech, kdy se sice mé písně nehrály v rádiích ani v televizi ani nevycházely na deskách, ale lidé si je natáčeli na koncertech s kazeťáky nad hlavou či na kolenou, ti nejodvážnější pokládali přístroje dokonce přímo na okraj pódia. Vzpomínáte? Písně se šířily přetáčením, mimo oficiální kruhy i dohled, ony se převážely přes hranice, ony se dokonce i tajně prodávaly. Na „divokých“ černých kazetách. Na veřejných burzách i jinde. Pokoutně. Dodnes vidím, jak Petr Cibulka v zákulisí klubu na Křenové v Brně přináší v batůžku kupu kazet z jakéhosi mého koncertu a za nějakých 30 korun je nabízí návštěvníkům. A kdo má zájem, dostane za pár korun i jiné materiály z disidentských chartistických okruhu na průklepovém papíře. To byly panečku časy. Tak se šířila svoboda. Tak se šířil folk. Ale to je taky jiná pohádka.
Folková píseň má tu výhodu, že ji lze (třeba na rozdíl od písně rockové) natočit skromným technickým zařízením v jakémkoliv sále, za starých časů jakýmkoliv kazeťáčkem, dnes jakýmkoliv mobilem, z jakékoliv židle, a jako za dob komunistů, tak i dnes ji pak lze přetočit kamarádům dle libosti, ba dokonce převést i na nějaký ten zvukový soubor velikosti 1 Mb a jako papírovou vlaštovku hodit do internetového povětří, ať letí. Skvělé. Gramofonové fírmy, rádia i televize ať utřou nos. Že utírají nos i autoři a interpreti je druhá věc. Já ovšem tvrdím už několik let: Palte, palte, živý koncert nevypálíte. A taky si myslím, že nástup folku počátkem 80. let byl umožněn objevením se kazetových magnetofonů na českém trhu. Proto mne nijak nepřekvapuje dnešní internetový boom s písněmi. Vše už tu bylo. Jsem tomu rád a opravdu si nemyslím, že Kopírování škodí hudbě. Naopak.
Když se pak v únoru 2006 na nás snesla ta zima zim a já po týdnu bílého utrpení sepsal svou Ladovskou zimu, už jsem věděl, co udělat. Žádné gramofirmy, žádné CD, žádná rádia či televize. Hned druhý den po jejím napsání jsem hrál v Hranicích. Ještě před začátkem koncertu jsem poprosil zvukaře Kubu, aby byl připraven, že zahraju něco, co chci mít natočeno i s publikem a že to možná bude bomba. Tak se taky stalo. Ještě té nedělní noci jsme Ladovskou zimu jako mp3 posílali mejlem Tomášovi , který se stará o mé webové stránky, aby ji vyvěsil.
Nemýlil jsem se. Píseň si jen během prvních dnů stáhlo 63.000 lidí a já měl dobrý pocit u srdce, že jsem snad učinil lidem krutou zimu snesitelnější. (Když se kluci po čtyřech dnech vraceli ze šňůry a zastavili se v nějakém bufetíku na gáblík, hrála tam už z reproduktorů Ladovská zima. Ne z rozhlasu. Ten tam neměli. Z džuboxu. Vypálená.)
Nevím, kam všude se ještě podívám během svého života za čínskou zeď techniky, ale mám takové tušení, že pláně jsou nezměrné. Když jsem loni o vánocích pokládal na internet dárek ze svých písní, stejně jako když jsem hrál letos v létě na Hukvaldech a koncert byl přenášen – mimo oficiální média a mimo struktury byznysu a moci – přes internet do světa a já pak v noci četl mejly lidí z Indie, Japonska, Kanady, ale i z nedalekých Bruzovic, že díky internetu byli na Hukvaldech se mnou, koutkem oka jsem zahlédl, kolik možného je ještě před námi.
Vlaštovko, leť.
P.S. Zdalipak se přihlásí ten, kdo tehdy v roce 2003 jako první poslal Milionáře ze Strážnice po vlnách internetu ? Chtěl bych mu poděkovat.
Ladovská zima
25. 5. 2006 Kladno, zámecká zahrada
kamera © Tomáš Linhart, 2006, © Jaromír Nohavica
