Ondřej muzikant (1987)
Ondřej muzikant
16. 10. 1988 | tehdejší Sjezdový sál Paláce kultury Praha | koncert Osobnosti folku | 2:48 min
Text písně najdete v části Zpívám svoje písně.
Až do svých 17 let jsem všechny své prázdniny trávil ve Velkých Karlovicích na Valašsku. Narodila se tam maminka. V početné a chudé rodině Ondryášů. Táta ji poznal jako voják – záklaďák, když sloužil v kasárnách na Javorníku. Shora z kopců do údolí Leskového, kde tehdy máma bydlela, to bylo nějakých pár dobrých kilometrů. Ale jak vidno, vojáci za všech časů chodí za svými láskami třeba i světa kraj. Táta, houslista a básník, si pak mámu přes protesty přísného dědy Josefa, který měl o ženichovi pro svou nejstarší dceru jistě zemitější představy, odvedl do Ostravy. Tam jsem se narodil já. Mohl bych vlastně říct, že Karlovice jsou pro mne mámou, Ostrava tátou. Jo, lze to tak říct. Dodnes cítím v sobě tu ďábelskou (a občas bolestnou) kombinaci máminy valašské prostoty, jednoduchosti, vesničanství a tátových intelektuálních pochyb, váhání a intelektuálštiny.
Jak jsem řekl, Ondryášovi byli opravdu početná rodina. Nejmladší mámina sestra, teta Bohuška, je o rok mladší než já, teta Věrka je stejně stará, (a tak to jde dál nahoru) a když k tomu připočteme početné bratrance a sestřenice, bylo nás v malé karlovské chalupě každé léto velké hejno spřízněných mlaďochů. Spát na seně to nebyl romantický výmysl, to byla nutnost. Nasáčkovaní vedle sebe na hůře jak holubi jsme si noc co noc vyprávěli blbé strašidelné příběhy a špekulovali o nekonečnosti vesmíru, dokud nás staří nepřišli zvalchovat. Stejně tak prakticky se musela řešit i otázka stravování. Kupovat na pár hektických týdnů talíře navíc by bylo vyhazováním peněz. Znám proto moc dobře, jaké to je, když se jí ve třech z jednoho talíře a sedí přitom na dřevěných schodech na půdu. Na papíře napsáno to vypadá pateticky a sentimentálně, ale praxe Vás naučí: vědět, co patří na talíři vám, nebát se sníst si to své, myslet i na lžíci toho druhého, který se Vám cpe do vašeho hladu a nestrkat se, nemáchat lokty a příliš se nevrtět. Jídlo bylo v Karlovicích vůbec jiný obřad než ve městě. Dezert ? To se po obědě lezlo na třešeň, na jabloň, když byl hlad braly se kedlubny, mrkve a cibule přímo ze záhonu, stejně jako kvaky, co rostly nahoře ve břehu za břízou. Čaj navařený v 10tilitrovém hrnci vydržel těžko půlden.
Dodnes miluji nedozrálá jablka, jejichž tvrdost cítíte a musíte proto křupnout, aby sladkokyselá šťáva vytryskla do pusy.V Tescu se takové těžko shánějí. Nebo cibule. Jen tak narychlo opláchnuté pod pumpou. Jí se jako broskve. A co teprve kvak vytažený opatrně ze země, z trávy, kousek od vosího hnízda. Civilizace mne odnaučuje všemu karlovskému.
Ani to mléko v krabicích už pro mne není. Já pamatuji babiččino nezdravé, husté, teplé, čerstvě nadojené v kameňáku. Ham.
Ondryášovi měli krávu. A díky Babuši jsem se naučil na pastvě už jako malý kluk například hrát karty. Co jiného tam taky dělat, že ? Ladovské ohníčky s opékaním brambor a starosvětské dětské hry nikoho nebaví. Mastili jsme hlavně tisíc. Oj, milovaná křížová hláško za 100 ! Ještě víc ovšem dodnes zbožňuji kulaťoučkou pikovou dámu, děvče mé k nakousnutí. Když vidím jejího krále, jak se k ní lepí , a nedejbože mám v ruce i pikové eso, srdce mi plesá. Hlásím 150 a rád to vše upíšu. Babuša se zatím klidně pásla ve břehu, my to valchovali a žádný problém pod valašským nebem nebyl. Pokud tedy Babušu nežahla vosa. Čili ovád. Stávalo se to naštěstí jen jednou za čas, ale pak jsme měli vystaráno. Ona začala střečkovat jako býci ve španělské Pamploně, my za ní horem dolem Miloňovkami nebo na Leskové. Karlovice jsou hodně velké. Táta o nich psal kdysi nějakou reportáž a tak jsem od něj nějak pochytil, že jsou snad i nejdelší obcí v naší zemi. (Ale možná to je jenom rodinná legenda.) Každopádně jsme mívali bobky, když jsme hodiny bloudili lopuším podél Bečvy, a ubečení se vyptávali sousedů esi neviděli našu Babušu, když byla ten den rychlejší než my. Ale hlavně se s ní často to pasení strašně táhlo. Babička byla přísná. Podívala se jí na boky, a když se zdálo, že je nenapasená, hajdy zpět. A nám se chtělo k vodě. Marně jsme u obrajtovny v potoce Babušu nutili pít vodu, aby se zakulatila.
Když jsem u té vody. V Karlovicích jsem se naučil plavat. Úplně sám. U horního splavu, kde bylo vody méně. Rukama jsem se odrážel ode dna a pomalu mířil do větších a větších hloubek, až pode mnou žádné dno nebylo. Trochu jako v životě. Hloub a hloub, až tě voda udrží sama.
Koukám, že jsem byla na Valašsku jako prvnička zasvěcován do mnoha věcí. Třeba ten zapeklitý rytmus na kytaru, kdy brnkáte zápěstím střídavě a nepravidelně dolů a pak zase nahoru. Ta – dada – ta – da. To mi ukázal strýc Zdeněk. Seděli jsme na studni, já byl ještě kytarový novic. Hráli jsme Boty od Přenosilové. I s tou basovou předehrou po éčku shora dolů. Hrozně jsem mu záviděl, jak skvěle zpíval „Tam, kde zem duní pod kopyty stád“ a baby u ohně na Machůzkách mu to hrozně žraly. Vše jsem se časem naučil.
Není divu, že zrovna v Karlovicích jsem spatřil poprvé to, co holky tak tají a neukazují každému. Aj jsem si na to šáhnul. Šak co. Nezabilo ňa to. Pak později, za pár let, přišlo i víc, ale já dnes mluvím hlavně o svých mladých letech. Jak je to dávno.
Začátky kouření pod lesem (žluté Astry za 2,10) a první víno u břízy netřeba snad ani zmiňovat. Jak ovšem říkal po letech můj kamarád Evžen: „Nedělej ramena, že jsi přestal chlastat a kouřit. Podívej se na mne ! Chválí snad někdo mne, že jsem vůbec nezačal ? „
Žerty stranou – co jsem opravdu hluboce poprvé zažil a procítil na vesnici, na Valašsku, byla smrt a pohřeb. Poprvé a jakoby naposled. Ten nehybný člověk ležící na rovném stole, to ticho a pláč smíchané v jedno, to parné léto a v nehybném vzduchu bzukot much, ta všednost a jednoduchost smrti, to jsem si přinesl do měst a velkého neosobního světa právě z Karlovic.
V písničkách stopy své valašské vsi vnímám vůbec velmi silně. V Heřmánkovém štěstí je jahodami zčervenalý pasinek nad Křenkovými celý provoněný heřmánkem. Ve Stodolách zní stráň za Razulou a oblost karlovských kopců, které jsou jako ženská ňadra. ( A karlovská údolí jako klín vlahých žen.) První dvě sloky Písně o zhrzeném trampovi jsem poskládal, když jsem šel od měšťánky až ke kostelu na hřbitov. Jak říká Švejk, je to dlouhá míle a někde u Juračákových koní mne napadl rým „bez nože – nemože.“ Proč si to pamatuju tak přesně, fakt nevím. V Košilce září červánky nad Machůzkami. Vždy když zpívám Masopust, vidím se na babiččině dvoře, ta košile na plotě je určitě bílá a je od dědy, a sněhu je po kolena jako tu zimu, co jsme stavěli iglú pod jabloní, a pak chlapi zabíjeli pašíka. Myš na konci léta je kompletně napsaná dole v karlovské kuchyni, kde za uhlákem měla jedna taková zbloudilá nešťastnice svou skrýš. V úvodu Krajiny po bitvě se mi vždy vybaví velká louka za karlovským nádražím, na kterém závodily koně. Mé Divoké koně běží ve stráni pod chatou Tatry Kopřivnice, kde prý kdysi blesk zabil mladého ogara. Papoušek arara z Osudu skřehotá na pouti u kostela. Vlak v heligonkovém Osobáčku dojíždí od Vsetína, přes Karolínku do Malých a pak Velkých Karlovic, a tam je konečná všech konečných.
Dnešní píseň Ondřej muzikant je z tohoto hlediska trochu výjimkou. Ten příběh jsem si vymyslel, s realitou nemá nic společného, nechal jsem se pouze inspirovat dědovým povídáním o sklárnách v Karlovicích, ( můj děda byl sklář, listonoš a pak i předseda místního národního výboru), jeho povídáním o těžkém životu karlovjanů tehdy (a vlastně i dnes) a zkusil jsem složit sociální baladu. Příliš často jsem ji nehrával, neboť jsem cítil její jistou prvoplánovost, ale na mých koncertech zněla, nemám se proto proč jí zříkat. Jako se ostatně nezříkám ničeho. Ani Karlovic ani Ostravy. Ani Těšína. Ani Opavy. Chvalte mne za vše dobré a haňte za vše špatné. Jen to, prosím, neprohazujte.
P.S. Malá poznámka a omluva nakonec. Fotografie dnes nebudou. Marně jsem hledal v albech nějaké vhodné. Z Ostravy mám klukovských fotek tři koše, z Karlovic skoro nic. Jestli to není tím, že nebylo času na zbytečné obsrívání se s foťákama. Jo, v tom to bude.
P.P.S Přesto mi to nedalo a ještě jsem zkusil do hledání zapojit rodinu. Už prohrabávají krabice s fotkama. Snad něco najdou. Ale to víte, v létě, Valaši…Kdo by se s tím obsríval.
Ondřej muzikant
3. 9. 1994 | Helštýn | 0:51 min
ukázka verze rozšířené dodatečně o poslední sloku