Stará píseň / La dame brune (1997)
Stará píseň
Moustaki / Barbara
19. 12. 1997 | Praha, Lucerna Music bar | 4:48 min
Text písně najdete v části Zpívám překlady.
Ó, ty kouzlo starých černých vinylových desek. Kouzlo dávno odešlého času, v němž jemňounce praskají písně pod jehlami našich gramofonů, a je to zvuk písku praskajícího pod našimi chodidly, když odcházíme z prázdných pláží svého mládí, a je to jemný zvuk přesýpacích hodin našich životů.
Jsou tací, a já patřím mezi ně, kteří s vážnou tváří tvrdí, že estetický zážitek z poslechu černé vinylové desky je nesrovnatelný s dnešními CD a MP3 přehrávači. Je totiž hlubší, plnější, barvitější, přírodnější, soustředěnější a jedinečnější. Černou vinylovou desku musíte totiž zaprvé na gumový talíř gramofonu vůbec uložit, a to velmi pečlivě, hadříkem pak přetřít prach, jehlu přenosky přesně umístit, opatrně spustit, v samotné místnosti nedupat, neboť citlivý gramofon může reagovat na sebemenší otřesy, při poslechu nemůžete halabala přeskakovat ze skladby na skladbu, nýbrž jste zváni poslouchat celých 20 minut v jednom zátahu, chcete-li pokračovat, zvedáte se ze svých křesel či postelí a celý proces jako chemikové hudby musíte opatrně zopakovat.
Vinylová černá deska je křehká a nesmíte na ni hrr.
Navíc si na ni prostě musíte vyšetřit kus čas z toho svého uspěchaného života.
Jejich starobylá fortelnost, která je logicky na ústupu, je mi milá. Miluji empetrojkové přehrávače, pálená cédéčka do auta, zvonění do mobilu, sdílené soubory v počítači, to je můj muzikantský fast food, ale nejchutnější večeři si dám s černo-vinylovou Figarovou svatbou na 3 velkých deskách ze Supraphonu z roku 1973.
Dokud se hudba (a to od prvopočátků nahrávání až po nedávné desky) zaznamenávala vrýváním do destiček, válečků a desek, aby se pohybem jehly v stěnách těchto rýh rozechvívaly chvějky ozvučných skříní, měli piráti utrum. Každá černá deska byla a zůstala neokopirovatelným originálem. Proto si jich vážím jako oko v hlavě a schraňuji a střežím je jako nejvzácnější staré tisky kancionálů mých českých bratří.
Prohlížím svou diskotéku a napočítávám možná 200, možná 300 těchto relikvií mého života. Ke každé mám nějaký příběh, vztah, každá je mi něčím blízká.
Mezi těch pár, mému srdci skutečně nejbližších patří alba paní Hegerové. Všechno, co jsem doposud v předcházejících odstavcích řekl o deskách, totiž platí bezezbytku i o ní. Od křehkosti až po starosvětskou muzikantskou poctivost. Neumím písně paní Hany poslouchat jinak než z těch černých kotoučů, co mám v poličce. To už nejsou jednotlivé skladby, které bloudí jako sirotci časoprostorem, to jsou opravdu celistvá alba písní, která drží pohromadě, od A do ZET, od obalu po poslední lupanec, každé album zvlášť, každé trochu jinak, avšak každé svébytně, jak mi je přinášel čas.
V Recitalu z roku 1970 mne paní Hana vede svou Evropou, Šansony z roku 1966 jsou poklonou skvělé generaci českých skladatelů a textařů mého mládí od Jiřího Šlitra a Petra Hapky až po Petra Radu či Rostislava Černého. A pak Láska prokletá, ten textařský klenot pana Kopty. Byl jsem u něho učedníkem, i když on o tom pochopitelně neví… A ještě mé milované jímavé Ohlédnutí, které vybíral Jirka Černý. …A co teprve Recitál 2, kde je mi každá píseň vzpomínkou i bolestí i radostí ? Mnoho mi toho paní Hana svými písněmi přinesla. A když píšu „svými“, jistě mi skuteční autoři písní prominou a pochopí, že největší poctou pro ty, kdož skládají jiným, je, když interpret skrze píseň vytvoří svůj vlastní vesmír, v němž on je pánem a průvodcem.
Síla písně tkví v tom, že nám dokáže skrze pomíjející čas uchovat, přenést a po letech oživit naše vlastní emoce, vůně a vzpomínky.
Jsem marnivě pyšný na to, že si s paní Hanou tykám.
Chlubím se tím, že jsem byl jednou u ní doma, tam v rohu na Staroměstském náměstí, na krátké návštěvě, a dostal jsem kávu.
Pomohlo mi velmi, když v mém nelehkém konci 80. let přijala pozvání, udělala si čas a přišla na můj polozakázaný koncert. Seděla ve 3. řadě. Nestydím se, že jsem měl trému.
Jsem vychloubačně neskromný, když dnes na svých stránkách zveřejňuji svůj duet s paní Hanou, který jsme si dokonce dvakrát veřejně zazpívali. Jednou na společném koncertu v Telči a jednou na koncertě v Music baru v Lucerně.
Jsem pyšný na to, že paní Hanka dala na mě a vydala se na letní koncerty v Telči a dokonce i do Parníku. A lidé společně se mnou byli nadšeni.
A slova, která mi zašeptala, když mi předávala sošku Anděla za album Divné století v roce 1996, si budu pamatovat celý zbytek života.
Stará píseň
19. 12. 1997 | Praha, Lucerna Music Bar | 0:58 min
ukázka ze společného provedení s Hanou Hegerovou – dosud nezveřejněno
Zdroj: pracovní záznam ČT | VHS z archivu JN | © Česká televize
Předání ceny Album roku 1996
Hana Hegerová předává Jarku Nohavicovi cenu Album roku 1996 v anketě Česká gramy ’96 za album Divné století | 1:58 min
Zdroj: dobové vysílání ČT | VHS z archivu JN | © J.Nohavica
