Pochod eskymáků (2001), Pochod slonů (2000)
Pochod eskymáků
22. 12. 2002 | koncert v ČRo Ostrava | 2:01 min
Text písně najdete v části Zpívám vlastní písně.
Když se ráno (občas a nerad) vážím, visí přede mnou na sloupu uprostřed podkroví dvě moje fotky z dětství. Držím na nich heligonku. Je to ta, na kterou hrávám dodnes. Mám u toho zvláštní pocity. Obrázky jsem si tam pověsil kdysi ze stejných důvodů, jako se chlapi ráno při holení dívají do zrcadla. Mám každé ráno o čem přemýšlet. Je to na dlouhé povídání, ale dnes bych se zastavil hlavně u té heligonky.
Teprve po letech zjišťujeme, co je opravdu důležité a co bylo jen pěnou dní.
Heligonku koupil děda František. Nebyl jako řidič v pivovaru u Štrasmana jistě nijak bohatý, ale na některé věci patrně u Nohaviců z Mariánských Hor (a předtím z valašské Zašové) bylo. Táta chodil do houslí, vydával si svůj vlastní literární časopis Dobrý vítr a byl skautem. Na Lhotecké, dnes už zbourané mariánsko – horské ulici, se každou sobotu scházeli všichni známí a příbuzní. Ženské uvařily guláš, děda dodal z pivovaru deputát a pak se hrálo a zpívalo a skládaly se básně a veršovánky. Děda prý hrál hlavně Hašlerův Bílý kvítek. Táta toho uměl víc. Má první vzpomínka na zvuk heligonky se pojí s písní Ej od Buchlova větor věje, která mi dodnes zní v oněch knoflíkových terciích nesmírně jímavě a bolestně. Kdykoli ji zahraji na heligonku, zaslechnu tóny z jiného vesmíru. Hrál ji prý táta na svatbě strýce, a to mi byly 2 roky. Je to vůbec má první hudební vzpomínka.
Kdo by ale v 60. či 70. letech plného bigbítu vážně sáhl po knoflíkovém nástroji našich dědečků. Harmonika ležela v Porubě u našich na skříni a odpočívala, vytahovali ji jen při občasných rodinných oslavách.
Pak jsem jednou v první polovině 90. let náhodně objevil v olomouckých starožitnostech krásný prastarý bandeonek. Stačilo pár nadšených pokusů a už jsem na koncertu ve Fulneku (vidím to jak dnes) zkoušel Chmelovou. Jednoduchou písničku na dva akordy, k níž se doprovod této hračky výtečně hodil. Důležitější než zvuk nástroje bylo pro mne ovšem zjištění, že harmonika se svou atmosférou, se svou melodikou, se svými alikvotními tóny a koneckonců i se svou „vizáží“ je jedinečným kontrapuktem k mému kytarování.
Pak mi táta slavnostně rodinnou heligonku předal do opatrování. Ve skutečnosti to bylo tak, že jsem ji na něm vyžgryndal. Nechtěl ji dát, sobec jeden. V té době jsme už jezdívali s dětmi do Beskyd na naši lesní chatu a to bylo ideální místo pro mé zkoušení a učení se. Všechno chce svoje, a když se mne po letech Marek Eben s úsměvem v Plovárně ptal, jestli na heligonku cvičím, přiznal jsem mu, že všecko chce svoje. Tehdy na počátku v Beskydech jsem se bál, zda mne přijme s hlučnou heligonkou a jejími basy lesní zvěř, ale světe div se, potěšení bylo na jejich straně. Opravdu jsem zažil chvíle, kdy jsem se uprostřed pilného trénování na heligonku otočil a pět metrů za mnou v lesním porostu soustředěně a nehnutě stály srnky a poslouchaly. Tvrdím, že heligonka je nástroj dřeva a vzduchu, a proto se ho srnky ani jiní plaší tvorové nebojí.
Bylo to tehdy jedinečné setkání s novými písněmi, když jsem si začal přehrávat na heligonku své vlastní skladby psané původně pro kytaru. Od Když mě brali za vojáka, přes Generála Windischgratze až po Fotbal. Fotbal jsem si opravdu užíval. Prodíral jsem se křovinami pod Kyčerou a z plných plic si hulákal s heligonkou přes rameno to ryčné V neděli v pět deset.
Našel jsem kytaře kamaráda pro dny příští.
Mí kolegové byli zpočátku velmi rozpačití, když do toho ušlechtilého folkového světa vtrhl takový hlučný barbar a neradi dodnes vzpomínají na některé mejdany, při nichž jsem jim (tehdy již stále střízlivý a při síle) nutil své heligonkové etudy. Chápu, že má hudební úroveň byla jistě nevalná. Ale já jsem matně tušil to, co mi zašeptala jednou po koncertě paní Hegerová. Že teď s tou kytarou a heligonkou jsem to teprve celý já. (Možná dokonce mluvila něco o andělu a ďáblovi…)
Fotek s heligonkou mám spoustu, ale kreslený portrét vlastně jeden jediný. Od pana B-TV 219-0504 2001-35.. Tak je podepsán na zadní straně onoho výkresu. Na přední straně sedím na slonu. Není to nic nepochopitelného. V té době (někdy v roce 2001) jsem už hrával s heligonkou na koncertech nejen mnohé své starší skladby, ale i původní nové, například tzv. Elephanten marsch čili Pochod slonů. Inspiroval mne k němu jeden nejmenovaný polský skladatel. Velmi úspěšný a bohatý. Není nic složitého přijít k penězům za muziku, říkal. Stačí napsat pochod pro cirkusového slona. Slon chodí kolem manéže za zvuku vašeho pochodu. Jde při představení odpoledne, jde večer, jde v neděli dopoledne pro děti a každé veřejné uvedení vašeho dílka se po celém světě musí hlásit na Ochranný autorský svaz, za týden to máte 15 produkcí, za rok 550…za jednu čárku se sice neplatí nijaké horentní sumy, ale hlavně když kape, neboť …a na to pozor…slon se dožívá vysokého věku a co je nejdůležitější, za celý život se naučí chodit jen na jeden jediný pochod. Proto jsem sepsal Pochod slonů. Teď sháním (zatím marně) nějakého mladého slona. A cirkus. Až je najdu, stěhuju se na Havaj.
To dnešní Pochod eskymáků jsem sepsal z důvodů muzikantsko – objevitelských. Vy, pro něž je hudební teorie španělskou vesnicí, nelekejte se. Bude to jednodušší, než si myslíte. Dědova dvouřadá heligonka, na niž skladbu hraji, je laděna v tóninách C a F. Znamená to, že obsahuje, nazvěme to laicky, jen krásné, jednoduché, prosté sedlácké tóny C,D,E,F,G,H,C a v druhé řadě ještě navíc tón B. Toť vše! Ptáte se, kde je místo pro experiment? Kde pro hudební objevitelství? Kde pro avantgardu? Kde? – Ve dvou knoflících úplně nahoře, na periferii klaviatury, zcela odstrčených z knoflíkových prstokladů, jakoby přidaných buď omylem anebo na protest profesorů konzervatoře. Vyloženě tam hnijí, flákají se a nepoužíváním zarůstají mechem jako některé dívky na tanečních. Dostat se k nim při běžném hospodském heligonkovém hraní je věcí velmi složitou, krkolomnou až prstolamnou.
Na ty dva sirotčí heligonkové knoflíky vyloudíte tóny DIS,CIS,FIS,GIS.
(Jistě vás v této chvíli napadá, jak lze na dvě klapky zahrát 4 tóny. Ano, přátelé, heligonka je nástroj hudebních zázraků. Proto ji miluji. Zmáčknete knoflík a buď vzduch do měchu natáhnete nebo vzduch vypustíte. Jakobyste dýchali. Pokaždé vám však zazní jiný tón. Asi podobně jako byste na jednu houslovou strunu zahráli tahem smyčce ven tón G a smyčcem dovnitř A. Ha,ha.)
Konec legrácek, vzhůru na slíbený experiment. Jistě už tušíte, že nepůjde o nic světoborného – prostě jsem se odvážně pustil do krajiny Discisfisgis a obohatil jednoduchý pochod v d moll těmito pazvuky. Jistě vás při poslechu trknou do uší. Prohlédnete–li si navíc originální prvopis, který jsem poprvé přivezl kamarádům z Čechomoru na koncert do Třeboně, všimnete si, že jsem dlouho tápal také v rytmické struktuře skladby. Pak jsem opustil ony tříčtvrťové a pětičtvrťové experimenty a nechal Eskymáky pochodovat na poctivé české dvě doby. Ono se to nezdá, ale dopočítáte se. Na koncertech se již pár odvážlivců pustilo do tleskání „prvá – druhá“ a k údivu všech (i svému) dotleskali bez rytmických problémů až do konce.
A na závěr velké tajemství.
Doneslo se mi, že na Pochod eskymáků plavou české reprezentační akvabely svou olympijskou sestavu. Už dnes mají ode mne slíbeno, že v případě čínské medaile uspořádám pro ně (a pro vás, kteří jim budete držet palce) speciální koncert. Vidím to někde u vody. Aby to bylo stylové. A všichni (kromě mne) budou v plavkách. Aby to bylo noblesní. A na závěr zapěju po Pochodu eskymáků i Grónskou písničku. Ať to má fazónu.
P.S. Je neděle, těsně před půlnocí a stal se zázrak. Tomáš objevil vzácnou nahrávku mého Pochodu slonů. Tak si ji užijte. Mimochodem – mnozí z vás, jako například náš předseda vlády Mirek Topolánek, ji možná znáte pod názvem „Jak vy k my, tak my k vy, jéé.“ Ten text jsem zpívával na oslavu onoho komunistického majora, který právě těmito slovy halasně vysvětloval na buzerplace zaskočeným nováčkům, co je čeká a nemine.
Pochod eskymáků
ukázka z koncertního turné se skupinou Čechomor
21. 8. 2001 | Okoř | 2:21 min
Kamera: © Tomáš Linhart, 2001
Pochod eskymáků
16. 8. 2005 | Bruzovice | 2:22 min
společné vystoupení s Radkem Pobořilem
Kamera © Tomáš Linhart, 2005
